ZLO A DOBRO

Jsem ta, která jsem. Jsem prvá i poslední. Jsem ta, která zachrání svět společně s Antonínem. Byla Eva, Maří Magdalena, i Julie od Shakespeara, Johanka z Arku, a nyní jsem Kateřina Damiána. Jsem žena, vím to.  A našla jsem muže, který je mi roven a věřím, že reinkarnace skončí. Tím se naplní slovo.

V každém z nás se ukrývá princ a zlý čaroděj. Když jsem si to uvědomila tuto drsnou skutečnost bylo mi dvaadvacet, v době kdy jsem ztrácela pojem o čase, ztrácela paměť a měla předzvěst konce světa. Později jsem myslela, že umírám. Vždy jsem věděla kdo jsem, tedy jak se jmenuji civilním jménem. Postupně docházím k závěru, že jsem byla prvá a jsem poslední. Věřím v Boha, ale neustále mě ovládá ďábel. Prý je to normální. Kdyby Ježíš žil, jsem přesně ta ze které vyžene sedm démonů.

Jsem pyšná, tedy myslím si, že jsem výjimečná, sebestředná, inteligentní a krásná, nenechám se ovlivňovat okolím, jsem sebevědomá. Aspoň po většinu času. A někdy přijde propad.

Také jsem prý sobec, aspoň matka to o mě říká. Tedy další ze sedmi smrtelných hříchů lakomství. Prostě bezdomovci nedám pokaždé cigaretu, nepřispěji na každou věc, prostě na to nemám, když prokouřím spoustu cigaret. Také nedržím půst.

Závist mě dovedla k rozbití okna při minulé (zřejmě) schizofrenické atace. Nikoho nezajímalo, jak je mi blbě z toho, že mi pes ukousl málem ruku, nedostala jsem dárek k narozeninám a otčím připravuje hostinu pro zbytek rodiny.

Hněv se projevuje nekontrolovatelnými pocity zlosti a nenávisti vůči jiné osobě.Tedy tehdy proti matce a otčímovi, kterým nedokážu odpustit, jak se ke mě chovají a co vše mi provedli v dětství. Ovšem, mám je ráda, ale zůstává tam pořád to ale.

Smilstvo. Bez komentáře.

Nestřídmost se u mě projevuje tím, že vykouřím 30 cigaret denně a vypiju spoustu nápojů s kofeinem.

Lenost je moje charakteristika, ale myslím si, způsobena léčbou antipsychotiky. Jsem prostě pomalá a nic se mi nechce. a když je to naopak, tak doktoři mě označí za mánickou.

Poslední ataka byla vyvcholením znechucení nad celým světem, zase jsem toužila zemřít. Na facebook jsem v tu noc napsala, že umírám. Vlastně historie se mi pořád opakuje. Pochybuji o tom, že je to schizofrenie, u mě je to boj mezi dobrem a zlem, i přesto, že dodržuji desatero, aspoň se snažím, před atakou jsem si vykládala čertovy obrázky. A snad, už to neudělám.

A také vím s jistotou, v životě bych člověka nezabila. Zabila bych radši sebe a to už ne způsobem, že bych šáhla po jedu, ale zabila se sebezničením. V atace to tak je. Od malička je ve mě pocit, že se nemám moc ráda. Myslím, že rodiče, mě nenaučili se milovat. Víc než sebe miluji ostatní a Boha.

České zdravotnictví a psychiatrie

Ten kdo poslouchá kvalitní a objektivní zprávy, tak si snad povšiml, že je nedostatek zdravotnického personálu v nemocnicích. Je to způsobeno tím, že personál není dobře finančně oceněn a odchází do zahraničí. Svůj názor na současnou politickou situaci nebudu pro jistotu zveřejňovat. Je potřeba, aby v Czechia (nový oficiální název) zavládla demokracie a ne pouhá DEMO-kracie.

Psychiatrie jako obor vznikla až v 19. století, ačkoliv psychiatrické nemoci jsou posány i v Bibli a dokonce je popsána i léčba muzikoterapií (David hraje na lyru). Je paradoxem, že medici směřující k zaměření psychiatrie mají 4 týdenní stáž na psychiatri a ačkoliv se tento lékařský obor se jmenuje "Psychiatrie", pochází tedy z řeckého slova Psyché - což je v překladu dech či duše, (srovnání s hebrejským ruach) která opouští lidské tělo v době posledního výdechu v čase smrti  a je zajímavé, že právě psychiatrie neuznává neuznává lidskou duši jako element jedince. Psychiatrie je spíše, jak by řekl můj děda, inženýr chemie, pseudověda, která se domnívá, že jde jen o chemii v mozku  a každý kdo přijde k psychiatrovi dostane léky, které mu mají pomoci, ačkoliv na nich vzniká závislost a pokud si je člověk vysadí sám, tak se zblázní. Podle mě je to spíše byznys spojený s výdělkem farmaceutických firem. Máš špatnou náladu, dostaneš antidepresiva, máš úzkosti dostaneš anxiolitika, nemůžeš spát - hypnotika a na psychózy zase antipsychotika. Není tu řešen problém s pátráním po příčině. Včera jsem se zrovna bavila se spolužačkou o tom, že i v malém městě je deset lékaren. My lidé jsme si zvykli, že když nás bolí hlava, okamžitě šáhneme po pilulce, která tu bolest ztlumí. Psychiatři si zvykli, že přijde-li člověk s potížemi psychickými, okamžitě napíše medikament.

Ve Finsku lékaři přišli na to, že psychotické potíže poleví při tzv. Otevřeném dialogu, kdy si lékař v nemocnici povídá s pacientem o jeho zážitcích z tzv. "psychózy", a bere minimální množství antipsychotik a to jen ze začátku. Mají neuvěřitelné množství lidí, kteří se z psychózy dostanou a vedou normální život. Když si chci povídat s mým psychiatrem o tom, co se mi přihodilo, řekne akorát tohle: "Vy si vážně myslíte, že hospitalizace byla zbytečná?".

V zemích, kde žijí přírodním způsobem života, se stane člověk s psychózou šamanem a je uctíván pro jeho zvláštní schopnosti a jeho neobvyklé vnímaní reality. V Evropě je stigmatizován pro duševní nemoc a psychiatři radši dají diagnózu schizofrenie, než aby zkoumali zda to není psychospirituální krize ("psychospirituální krize je transformativní proces s léčivým potenciálem, který může mít vnější podobu psychózy, ale neměl by se zaměňovat s psychózou jako duševní poruchou. Využití adekvátních terapeutických metod může u osob v psychospirituální krizi napomoci k vyšší integraci osobnosti a plnějšímu zdraví. Jedno ze základních poselství tohoto souboru příznaků je, že za jistých okolností je normální mít „nenormální“ zážitky. Psychospirituální krize je, i přes své bouřlivé a neobvyklé projevy, fází osobního rozvoje jedince, která má potenciál spouštět pozitivní změny a při citlivém a profesionálním provázení vede k lepší integraci osobnosti." z http://www.diabasis.cz/psychospiritualni-krize/). Toť vše o české psychiatrii.

Schizofrenie je dar

Omlouvám se Tomášovi, ale musím vysvětlit, proč jsem získala diagnózu v roce 2009 v Anglii v Chelsea a proč tak blbnu. ON Tomáš je podle mě BudhoJežíš, můj přítel je Ježíš, kamarád Adam je mimozemšťan a já jsem taková Panna Maria a sem tam Maří Magdalena. Všichni jsme paranoidní (a zároveň parádní) schizofrenici, kteří mají úkol v tomto životě (tak jako každý) a zároveň si hrajeme mezi sebou divadlo, kdo vlastně jsme. A JǍ, osobně, mám strach z umírání (vzpomínka z prenatalního života, kdy vlastní otec mlátil mámu). Jsem schizofrenická po matce a paranoidní po otci, tak jak to napsal drahý BudhoJežíšíš v knize Kam jdou lidé s nemocnou duší od o.s. Dobré místo.

Ani jeden z nás by neublížil nevinnému člověku. Já jsem asi taková čarodějnice, kterou by v ranném novověku upálili, a i když jsem křesťan, pokřtěná,( nyní i biřmována jako Damiána), tak má "ateistická" matka zkoušela na mě čáry máry, ještě když žila babička Anděla, tak kroužily nad mou rukou prstýnkem a prý budu mít dítě mužského pohlaví. Nevěřím, že nelze změnit osud.

Mám ráda taky pořádek, proto mě znechucuje, to co se nyní děje. EKOLOGIE je cizí pojem, zneužívání drog a celkový neporádek ve světě okolo nás. Myslím, že pořádek je základem štěstí. A zdraví je nejdůležitější, ale WHO definuje zdraví opakem nemoci. Zvlášť extrémně se cítím na Ostravsku, (mé trvalé bydliště), )které je zapomenutým krajem a cítím se tam hodně ve stresu, když mám návštívit mámu, otčíma a mladší sestru, která s nimi dosud žije...v disharmonickém manželství. Modlím se na ně, hlavně odpouštím staré křivdy a modlím se, aby byli zdraví, ovšem u rodičů jsem se nikdy necítila "doma". Doma jsem v Praze, kde žiju téměř devět let.

Dále jsem se sama zabývala různými záhadami, četla jsem (jako dítě jsem ležela u knížek celé dny) a přitahovalo mě to k okultismu. Také jsem nechtíc vyzkoušela černou magii (to bylo po mé první atace). Prostě mám sklony dělat špatný věci. A každá špatná věc se vrátí zpět. Snažím se milovat lidi, odpouštět jim a dokonce i milovat nepřátele, ovšem jsem pouhý člověk. A modlím se, aby bylo líp

Na jednu stranu jsem silně věřící, ale pak udělám takovou chybu, že zkouším karty, kyvadla a další "ďáblovy" nástrahy. Moje vedoucí, říkala, že se mám obklopovat lidmi, kteří mi něco dávají. Nyní po atace jsem velmi "alergická" na to, co kdo říká. Myslím tedy jsem ( lat. Cogito ergo sum, Deskartes). Vím, že myšlenky mají mocnou sílu.Snažím se proto, myslet pozitivně.

Myslím si, že ani za komunismu nebylo líp než dnes a člověk se má zabývat tím, co je dnes a snít o šťastné budoucnosti a vzpomínat na to hezké. Také se poučit z chyb. Poučit se z nich a snažit se udělat něco krásného a hezkého. Pro mě sny jsou tím, co mě motivuje. Mám velikou fantazii a i když je to nepochopitelné, jsem člověk, který má dar, že dokáže vnímat jiný časoprostor.

A dále, dnes taky není ideální demokracie v ČR, ale všichni občané mají svá práva a myslím, že by měli využít svého voličského práva, angažovat se a NEsedět v hospodě a nadávat a plkat u piva. Chystám se s mou kamarádkou na demonstraci, navštívila jsem Autonomní sociální centrum Klinika na Praze 3, jsem takový pankáč, co nemá psa, ale má zato šneka Pana Šimona. Jsem pro demokracii (a ne pouhou DEMO - kracii a snažím se, co mi síly stačí, abych nemusela být závislá na sociálním zabezpečení, abych se angažovala v destigmatizační kampani Reformy psychiatrické péče (viz: http://www.reformapsychiatrie.cz/). Také se snažím, aby se ze mě stala opravdu dobrá sociální pracovnice, na kterou si Tomáš Vaněk nebude stěžovat, že buzeruje lidi :-)

Citím se jako magnet, který tahá a ovlivňuje ostatní lidi. Citíla jsem se nabitá elektřinou, když byla bouřka v Nemocnici v Třinci (2016) a také jsem cítila sklo a žiletky při příjmu (to jsou tělové halucinace, podle lékařů). A vím proč se to stalo: protože se mi otevřelo podvědomí a je to vzpomínka mé matky či mě? Každý v sobě neseme vzpomínky na rané dětství a podle mě každý máme nějakou diagnózu, ale podle mého objektivního pohledu, lidé v sobě mají zakořeněn názor, že "ONI" psychiatra ani psychoterapeuta nepotřebují.

Člověk se skládá z těla, duše a ducha (tohle věděli i starověcí učenci). V minulosti lidé vyhledávali ať už filozofy či později kněze, rodinné lékaře a měli jakousi vrbu. Dnes to převzala psychiatrie, která nevěří na lidskou duši, neuznává ducha a je neuznávaným medicínským oborem. Každý si myslí, že jeho názor je správný. JÁ se snažím diskutovat a hledat pravdu.

Také si myslím, že pokud někdo (Žďár nad Sázavou, Uherský Brod) zaútočí s nožem, tak je to vyjímečná situace a ten člověk za to nemůže. Jde tam o duchovní chudobu, která je zapříčiněna tím, že ateismus v Česku vládne a lidem je šumafuk, co se děje v jejich okolí. Také si musíme naslouchat těm správným názorům, např. Tomáše Halíka a dalších lidí, kteří dokážou říct, lépe než naši bohatí politici, že ISLÁMSKÝ stát je extrémistickou skupinou a nejmladším z monoteistických náboženství. Nesnáším hospodské plky o tom, jak "všichni" uprchlíci jsou zlí. Nejsou, jsou mezi nimi i křesťané, židi a slušní muslimové. A poznámka,: Za komunismu např. LANDSMAN napsal knihu o tom, jak emigroval do Nizozemska. Lidé utíkali před "extrémistickým" režimem. Nyní situace se opakuje a my, všichni občané ČR musíme věřit, že dobro, láska a pravda, zvítězí nad lží a nenávistí (V. Havel).

Čo sa stalo nového :-)

Byla jsem v Třinci. V nemocnici. Dostala jsem se tam 23. května a byla jsem tam celkem 15 dní. Skvělá dovolená :-) Trošku jsem si prodloužila pobyt ve Slezsku. Místo psaní mé bc. práce jsem prokrastinovala a diskutovala s lidmi, psala tenhle blog.V květnu jsem zažila spoustu věcí, které mě téměř vykolejili.ak za prvé: Chtěl mi jeden pán posudkový lékař vzít důchod, že jako pracuji. Jenže já na sebe kladu vysoké nároky. Pracuji na chráněném pracovním místě jako telefonistka, pak dělám více méně dobrovolně u několika neziskovek, které se soustředí na cílovou skupinu duševně "nemocných", ať už je to Baobab, kde dělám peera, nebo Kolumbus a Vida o.s., které jsou spíše svépomocnými skupinami a snaží se na ministerstvu prosadit, aby i "uživatelé" psychiatrické péče, mohli mluvit o tom, jak v budoucnu bude vypadat péče o lidi s duševním handicapem. A studuji už x - tým rokem UK v Praze, obor sociální práce. Chybí jen dopsat bc. práce a tímto bude mé bakalářské studium uzavřeno a já doufám, že "už" bez problémů dám navazující mgr. studium.

S mou psychoterapeutkou jsme se bavili, že každý koho bych za ní poslala, dostane diagnózu podle MKN 10 (Mezinárodní kategorie nemocí podle WHO - doufám, že nepíšu nějakou blbost). Takže moje psychoterapeutka je v jiném stavu, dělala v květnu atestaci (je zároveň psychiatr), takže měla celý květen dovolenou. 1. května máma byla odvezena do nemocnice. Od svého otčíma jsem se dozvěděla, že "prý jde na operaci se srdcem", má sestra mi pak vysvětlila,že se jedná o zlomeninu pravého prsteníčku a že jí tam dávali šroub. Napětí a nejistotu, kterou jsem cítila během těch několika hodin než mi ségra řekla, že se jedná o takovou prkotinu, bylo nesnesitelné. Bála jsem se, že zůstanu sirotkem. Máma je mladá, ročník 1968, takže mě měla v 19 letech. Prý to tak bylo zvykem v jejich době ... jak jsem už psala máma prožívala stresové těhotenství a emoce úzkosti a bolesti přenášela na mě. Já se ovšem držela jako klíště :-) Porod nebyl taky nejjednodušší. A můj vývoj byl nestandartní. Rodiče se rozvedli a máma si našla nového muže, Míru, mého otčíma. Ale to odbočuji od tématu.

V pondělí 2. května jsem jela k posudkovému lékaři a počítala s tím, že uvidím mámu. Doktor mi řekl, že schizofrenie není tak závažná nemoc, prý jsou ochrnutí a slepí a další a další argumenty, aby mi mohl šáhnout na peníze. Nezajímalo ho, že jsem v existenční nouzi. Zajímaly ho jen peníze ... můj názor. Máma mi posléze volala, že se nemůžeme vidět kvůli psovi, nebyla jsem zrovna příjemná a empatická, ale nešlo to se s ní domluvit na kompromisu. Do toho mi začal doma "bláznit" Tonda a já se přestěhovala k Tomášovi, abych měla svůj pokoj a to doslova.

Toma zajímalo, co dělám a skvěle jsme si rozumněli, málo spali, pili hodně kafe .... bavili se o různých věcech. V den kdy jsem se naštěhovala k Tomovi, jsem si zahulila a bylo fajn. Mám na to hezkou vzpomínku. Bylo to s mým "adoptivním" bratrem Adamem, který si o sobě myslí, že je mimozemšťan, Tondou a kámoškou Di. Skvělá pařba.Máma mezitím vyhrožovala a vydírala, že se s ní nebavím. Tak jsem se s ní 4 dny nebavila. Jo, žárlila jsem na psa a také, že jí nezajímalo, jak jsem dopadla u posudkové komise ... můj subjektivní názor. Další krize nastala v práci, mám úžasnou šéfovou, ale telefonování s cizimí lidmi jsem před zhroucením už nedávala. Padala jsem do větších a větších sraček a litovala se. Doktor mi chtěl na "mé mírné" deprese předepsat další antidepresivum, po kterém se mi točila tak akorát hlava. Já si to prostě chtěla vyřešit sama. Stýkala jsem se a mluvila s různými lidmi o životě, o svých problémech a ponořila se do toho tak hluboko, že jsem se jen litovala. Slibuji, víckrát to dělat nebudu. Krize intimity a izolace (Erikson) vyvrcholila ve Frýdku, kdy máma nebere ohledy na mé potřeby. Má mě ráda, ale já mám co dělat sama se sebou a ne neustále jí slyšet brečet a stěžovat si, jak je život nespravedlivý. Já se snažím myslet pozitivně. A beru ANTIPSYCHOTIKA. A doufám, že se uzdravím z této "zákařné" nemoci, která je akorát traumatem z minulosti. Mám naději, dobré lidi kolem sebe a Pána Boha :-)

KAMIKADZE

Psáno v Třinci při hospitalizaci. Samopsaní o sobě a co se stalo. Omlouvám se všem o kterých budu mluvit negativně. Zejména se jedná o matku a otčíma, ale to nemění nic na tom, že jsem ráda, že je mám.
Jsem šílená, vím to, a když si uvědomím, kolikrát jsem v životě riskovala, je mi na nic. Jsem kamikadze, tedy přesněji byla jsem ... co jsem tím chtěla říct.
Existujou dva druhy lidí ---> dobří a zlí a všem může být odpuštěno. Přece i v Bibli se píše, že miluj své nepřátelé jako sám sebe.
Před hospitalizací jsem s mými milovanými trojčaty, tak trochu hrála nějaké dětské hry. Byla jsem s Honzíkem a posléze se Žanetkou, s dalšími příbuznými (teta Pavla, Tonka a babička) na zahradě. V tu neděli jsem se šíleně pohádala s Tomem, večer mi pak dal hodinovou výpověď z bytu. Mohla jsem jít bydlet i jinde, ale cítila jsem velkou beznaděj. Pak mě Eda (setřenčin přítel) odvezl domů ... máma s otčímem - to je na dlouhé povídání. Prostě chudoba duchovní i materiální - jak tvrdí můj nevidomý kamarád Míra - prostě bordel jak v tanku. Pořád stejný kecy o tom, že za komoušů bylo lépe. Prostě Frýdek-M9stek. Prostě kdyby šetřili, tak nemají, tak hnusnou chalupu. Prý (tvrdí matka): "kdo se pod lávkou narodí, ten pod ní i zůstane. Nesouhlasím s tím, je to matčin nějaký nesmysl. Ne lávka, ale láska je ten smysl!
A JÁ, Kamikadze, stopařka, kterou nezabili a neudělali z ní, tzv. sociální pracovnici, prostě šlapku. V Londýně jsem radši zmizela do ulic, cítila plyn a smrad (po návratu z Chelsea jsem se dozvěděla od babičky dozvěděla, že v 19. století, tam byl velký požár při kterém zahynulo spousta lidí) , a myslela jsem, že jsem v tzv. dimenzi mrtvých duší ... utíkala jsem před chlapy, žádala  o pomoc a lidé mi radili jít do kostela, tam jsem hledala (jako správná býčice)  pouze a jen českého doktora. Vzpomínám si, že v kostele byla nějaká blonďatá doktorka, která mě chtěla vyšetřit. Zádrhel byl v tom, že mluvila anglicky - rozeběhla jsem se po kostele, jak jsem byla zfetovaná a vyčerpaná, a začala si zpívat a pouštět českou hudbu (kterou miluji, protože rozumím textům). Chovala jsem se bizardně, přiznávám, ale já jen hledala záchranu. Zfetovaná a zároveň deprivovaná spánkem není žádná sranda. Viděla jsem policisty. Přijela sanitka. V té sanitce se mi promítl celý můj život a já myslela, že prožívám klinickou smrt. Pak mi pumpovali žaludek na nějakém nemocničním oddělení, a já myslela, že jsem tam s babičkou a matkou. Křičela jsem zoufalstvím. Viděla jsem někoho, kdo vypadal podobně jako můj bývalý "kluk" Martin, před kterým jsem utekla do Anglie. Stihoman jak sviňa. Pak jsem se probudila na modrém (možná i tyrkysovém) gauči, mluvili na mě tři lidi anglicky a já jsem pochopila, že jsem v nemocnici. Pochopila jsem jen, že je to psycholog, doktor a sociální pracovník. Byla jsem hospitalizována v Londýně v Chelsea. Myslela jsem si po probuzení, že mám nadpřirozené schopnosti. Chtěla jsem do Čech, do nemocnice, která vypadala stejně, jako "soukromé sanatorium" v Třinci. Byla tam, se mnou ještě, tlumočnice, která ve skutečnosti přišla později.
Později, když mě přemístili nahoru na oddělení, jsem absolvovala spoustu pohovorů s lékaři a tlumočníky. Psychiatrům jsem nevěřila, bránila jsem se lékům, tak mi píchali injekce do zadku. Bránila jsem se, muselo jich být až pět, když mi aplikovali medikaci. Tak moc jsem nesouhlasila s léčbou, protože jsem nechápala, proč mě nepustí do Čech. Při pohovorech s lékaři jsem vždy měla tlumočníky, kteří mi překládali, co po mě lékaři chtějí. Jednou přišla ta paní, co jsem jí viděla už na "tom vstupním" pohovoru a já ji poprosila, ať mi napíše, že mám užívat léky, že jinak si to nebudu pamatovat. Napsala na papír a já užívala rivotril a zyprexu (15mg), kterou jsem užívala krátkodobě již dřív, ale přitom je zyprexa zakázaná pro 16 leté děti :-( Je to antipsychotikum, lék proti psychóze - a já ji měla kvůli nedostatku peněz matky a mým poruchám chování. Také jsem užívala Haloperidol,, další psychiatrické svinstvo, které jsem měla kvůli "zlobení" a že mě matka nezvládala.
Matka mi jako malému dítěti pořád říkala, nebav se s cizími lidmi, tak jsem měla pocit, že se s nimi nemám bavit. Jsem vcelku stydlivé stvoření, s nedůvěrou v cizí lidi, protože mě tolikrát zranili. Takže, když mě zavřeli do nemocnice, měla jsem pocit, že oni mě nemůžou pochopit, proto jsem díky internetu, navázala spojení s lidmi z Frýdku a Prahy. O tom, jaké jsem měla dětství, je povídka JÁ, RODIČE A DĚTI.

Uvěřila jsem až babičce, že duchové (lidé - psychiatři a pacienti), tam opravdu nejsou. Stačil jeden kratičký telefonát a já ztratila blud. Tehdy jsem si nechala už pomoci, i když jsem s práškama pořád nesouhlasila, a nesouhlasím dodnes. Nechala jsem si tedy pomoci, ale jen částečně. Pak následoval velice rychlý proces, kdy rodina se semkla a zdravotníci začali projednávat moje propuštění. Ovšem jen s doprovodem. Matka má "cestovní horečku a neumí skoro ani slovo anglicky", takže mě zachránila z nedobrovolné hospitalizace setřenka Blanka (z Cambrige) a babička Jana. Ovšem, musela jsem se vrátit, do toho bordelu a alkoholického a kuřáckého doupěte. Ve Frýdku mi paní psychiatrička (ošetřující lékařka z puberty), řekla, že do Opavy je zbytečné jet. Nevysvětlila mi, co je to za nemoc, nedokázala si přeložit anglickou zprávu, kterou mi přeložila sestřenka, žádná terapie. Prostě půl roku doma, nuda, chlast a cigára.  Prostě fuck severní morava. Takže jsem se nudila, spala, jedla čokoládky a po třech měsících jsem měla 90kilo. Fuck. Tak jsem si zažádala o změnu medikace po které mě akorát hučelo v hlavě a já se nedokázala ztotožnit s nemocí, protože diagnóza na mě neseděla. Žádné pronásledování cizích lidí jsem ve Frýdku necítila, také žádné hlasy mi nepovídaly nějaké škaredé hlasy.  Nebyly mi nabídnuty žádné služby, protože oni tam prostě nejsou. Psycholog, psychoterapie - nic. Informace o invalidním důchodě. Bojovala jsem za návrat do Prahy a pořád jsem byla odmítána. Aź když už jsem neměla z čeho žít, tak jsem přesvědčila doktorku, že opravdu musím jít pracovat na mé první pracoviště, sociální služba s mentálně hendikepovanými. Pustila mě a já zanedlouho vysadila vysoce návykové léky, po kterých se stalo to, že nevyřešené věci z Londýna a vztah k mým rodičům, se mi opakovali při psychóze, kdy jsem napadla matku a sestru a dala jim facku. Okno jak z plastu, protože si tohle skoro nevybavuji. Jela jsem se podívat do Opavy. Pak za dva roky do Bohnic - hádka s psychiatričkou a vysazení medikace. Tři dny nespaní a blud o tom, že mám aspergrův syndrom. Bohnice (2012) a letos velká krize, kdy se posralo, co se dalo. A také čertové obrázky.

Bordel v hlavě

Svět se mi rozpadá pod srdcem, a jsem znechucen(a). Mám pocit, že jsem muž i žena, proč? Proč existuje láska? Je to pouhá sázka do loterie? A mám pocit, že nikdo nevyhraje. O tom ... Hledám spásu, nejen pouhou očí krásu. Nenávidím Tě a miluji, od prvního okamžiku. Jsi skoro ... dokonalý, a neznalý. V Bibli je tolik lásky, která by smazala nenávistné vrásky. Napsalo Káče a chce psát dál a dál.

Hledám pořád svého androgyna a dělám chybu, více chyb, chtělo by to změnit. Nevím jak. Možná čteš tyto řádky, a říkáš si fajn, že mě znáš. Je to docela fajn žít tenhle život, ale někdy mi přijde příliš komplikovaný. Vztahy jsou složité. Já vlastně jsem tu neměla být, narození mé - to je jen náhoda a má síla. Jsem silná osobnost, která tápe v životofisii. Chtěla jsem to tolikrát vzdát a přežila jsem. A přežiju a už se na tenhle svět nevrátím. Slibuji, Michale či Pavle, že si vše vyřeším. Prostě už stačilo - teď musím konat dobro a přemoci nemoci. Babička mi říkala, že vše v myšlenkách. Uvěřila jsem tomu a snažím se změnit. Schizo - frree- nie musí skončit a já věřím, že to do svých 48 let dokážu (takový je průměrný věk života schizo - frree - nicků). Vlastně mám půl života pryč a nemám nic, kromě lásky. Ale ... vlastně láska je Bůh a ten je všechno. Je to světlo v mé duši, které tuší, že je jen JEDEN. Je zcela jedno, zda mu říkáme Ježíš či Budha či úplně jinak. Existuje. Můj úkol je naučit se milovat sebe jako druhé. Přestat se nenávidět a začít žít. Tato schíza musí skončit. A JÁ věřím, že skončí. Špatné myšlenky musí pryč. Napsalo Káče a už nemá co říct. Chce vysypat akorát tak bordel v hlavě do kontejneru. Nechce být ekologická, tak netřídí odpadky a proto tenhle šílený článek, který nemá hlavu ani patu, kávu kupuje občas v automatu a třídí jen plasty, sklo a papír a to jen někdy.

Předsudky a stereotypy aneb každý jsme jiný

Jsem jaká jsem a jiná nebudu, ať se to líbí nebo ne. Neustále se bráním nemoci a je to někdy těžké. Ona ta nemoc má své výhody. Mám nové kamarády a taky peníze, které mi chodí na účet. Ale podle doktora jsem málo invalidní a zlehčil moji diagnózu, prý nejsem ochrnutá ani slepá. A co jako? Sice momentálně nemám žádné halucinace, teda aspoň myslím, že nežiju v jiné dimenzi, ale v hlavním městě a myslím si, že JÁ jsem JÁ, ale jako: ono se to může kdykoliv vrátit. Nikde není řečeno, že si do konce života už nikdy nebudu myslet, že jsem vyvolená.

Omlouvám, že za svoje "velké H, malé o, římská pětka, n a a", ale pan "posudkový" doktor se mnou jednal jako se zdravou vyznělo to, že "schíza" není nemoc a můj psychiatr mi hned nato zvedl medikaci antidepresiv. Protestuji. Sice na mě není vidět, aspoň někteří lidé mi to říkají, ale trpěla jsem a trpím. Jsem taková bosorka, která se sesype a měla by si podle doktorů přidat prášek, aby se upravila náladička a mě už nebaví tyhle experimenty.

Jak se pozná schizofrenik? Je to jen "ta" z toho Žďáru? Ne, je to 1% lidí, kteří mají hlavně osobnost a duši, jsou to lidé, kteří mají různé problémy a já sice vypadám normálně (aspoň myslím :-), ale mám problémy, mám ochrnutou vůli, slepé emoce a ráda si pořád dokola ubližuji. A vlastně učím se žít s nálepkou, která ovlivňuje můj život tak, že neznalí si myslí, že na ně zaútočím nožem! Rodiče mé zdravé kamarádky, říkají, s touhle (schizofreničkou) se nebav, ta je divná ... Já jsem hlavně člověk a ne jakási nemoc, která nejde vidět a lidi z ní mají strach, protože panuje mýtus, schíza = rozdvojení osobnosti. Chtěla bych podoknout o tom, to fakt není, já a ani nikdo další z lidí, co znám s diagnózou, fakt, nejsou žádný Jekyll & Hyde.

Mít rád bližního svého, co na tom je tak zlého?

Mít rád bližního svého, co na tom je tak zlého? Snažím se o to celý svůj život a stále odpouštím a dopouštím, aby mi ostatní ubližovali. Bojím se lidí. Mám je ráda. To je moje schíza. Můj největší problém je, že se nedokážu přijmout, taková jaká jsem, proto je to takhle, jak to je. Věřím v lepší zítřky, věřím v to, že léky, které sice pomáhají, ale jsou to drogy, jednoho dne už nebudu muset brát ... snažím se sžít s tímhle světem, snažím se pochopit dobro a zlo a snažím se žít v realitě. Snažím se mít ráda ostatní.

Byla jsem počata a nic si z toho nepamatuji, aspoň mé vědomí, mé podvědomí to registruje a v době ataky se k tomu vracím. Když jsem byla v Anglii cítila jsem kopance, myslela jsem, že umřu. Ano mám strach ze smrti a uvědomuji si, že jsem zde vůbec nemusela být ... vrací se to. Nesnáším alkoholiky, ale svému otci to nezazlívám. Někde v místě, které existuje před narozením jsem si vybrala své rodiče a svůj osud, prostě myslím, že to tak může být.

Nedávno jsem se při modlitbě řeholní sestry dostala do pocitů malého bezbranného dítěte. Bylo to hrozné. Byla jsem bezbranná. Jako miminko, které je nahé a kdokoliv mu může ublížit. Spolehá na svou mámu. Má máma je komplikovaná a já jsem se rozhodla, že nebudu opakovat chyby svých rodičů. Je těžké se smířit s tím, že dítě nechci - z více důvodů.

Mé dětství bylo disharmonické, aspoň podle psychiatrů a doktorů, které jsem navštívila tisíckrát. Z vyprávění vím, že jsem byla tiché mimčo, které bylo zvláštní. Prý. Velmi pomalu jsem se učila mluvit a chodit. Má první vzpomínka je z doby mých 3-4 let, kdy jsem se učila jezdit na trojkolce s babičkou. Další vzpomínka je na dědu Jana, kterého odnášeli na židli do sanitky - asi po dvacáté mrtvici zemřel. Mám s ním jednu jedinou fotku a byl to zlatý člověk podle vyprávění mámy. Pak si vzpomínám na zlou paní (m)učitelku, které jsem se bála zeptat při poledním spánku, zda-li si mohu odskočit. Počůrala jsem se a ona to pak žalovala dědovi. Taky si vzpomínám na to, jak jsem si hrála s kostkami. Radši s kostkami než s dětmi. Prý jsem na děti byla agresivní, ale to si nepamatuji. Rodiče mě měli a mají rádi, ale nechápou mě a nikdy nechápali. Byla jsem nepochopené dítě a jsem ráda, že jsem dospělá. Tehdy v dětství jsem si to neuměla vůbec představit, že budu velká. Stavěla jsem se na židli a zkoumala svět z výšky, snažila se zapadnout a místo toho jsem zakopávala. Jedna psycholožka říkala, že nejsem normální (kdo je normální?), prostě vycházela z toho, že šišlám, říkala mámě ať mě dá do ústavu a že jsem schopna vychodit tak akorát zvláštní školu. Máma mě nedala. Šla jsem sice do školy s odkladem, ale na běžnou ZŠ, kde jsem měla jedničky. Také jsem zvládla maturitu bez problémů. Ráda bych tu paní našla a řekla jí, studuji vysokou školu a vy jste tvrdila moji mámě, že budu maximálně tak zahradnicí.

Při první psychóze jsem slyšela hlas své živé babičky, která mi říkala něco v tom smyslu, že jsem zde, abych pomáhala druhým. Že to nemám vzdávat. Tehdy v Anglii jsem bojovala o svou duši a myslela jsem, že zemřu. Zdravotníci mě dopovali nějakými léky, já nevěděla proč, navíc jsem byla v cizí zemi. Nepřeji nikomu zažít nedobrovolnou hospitalizaci. Když jsem se bránila před braním léků, píchli mi injekci ... nerozuměla jsem světu a prožívala znovu hrůzy svého života. Myslela jsem, že mám nadpřirozené schopnosti a že zachráním svět. Každopádně jsem chtěla domů. Oni mě nechtěli pustit. Bezmoc. Pořád jsem se modlila, ať přežiju a ať už jsem v Čechách ... naštěstí je to za mnou a věřím v lepší zítřky. Věřím v Boha a dobro v druhých. To je můj motor a jsem ráda, že žádná ze sebevražd se nepovedla. Ani nevím kolik jich bylo ... a vím, že další pokus nebude, protože mám při sobě skvělé lidi, kteří mě drží nad hladinou. Děkuji.

Tomáš- to máš jedno ( o vernisáži)

V sobotu jsem se stěhovala od Antonína (pozměněno jméno) k Tomášovi. Od jednoho schizofrenika k druhému schizofrenikovi.

Je hrozně zvláštní, že tihle lidi se skrumažďujou vedle mě. Antonín je můj životní vztah, který mě ničí, pokud jsme spolu v garsonce. Tomáš je prototyp Ježíše, dokonce i tak vypadá, dlouhé vlasy, akorát má pár kilo navíc a kouří víc cigaret než ukřižovaný (pro něj Budha). Antonína vychválím jindy, ale Tomáš je strašně hodný a taky je yntelikentní, duší umělec. Napíše víc vět, které nedávají smysl, protože obsahují tolik cizích slov, že můj mozek to nepochopí. A dokonce, zkritizoval moje bezmasé kyselé rizoto. Je tak upřímný, že to dává smysl.

Dnes v hospodě, kde jsem kdysi sebou praštila a zůstala praštěná pořád stejně, mi řekl ať napíšu něco o jeho výstavě. Byla jsem totiž na jeho vernisáži uměleckých grafik, která se konala v knihovně na Pohořelci (kdysi tam hořelo). Takže za prvé, Tomáš alias BudhoJežíš (kříž k 33. narozeninám položil na záda Budhovi) měl asi 12. výstavu se kterou nebyl opět spokojen. Zdálo se mu, že jeho grafiky jsou malé a prosté, teda sprosté. Kdysi vytvářel z porna idelické obrazy, které zabalil do igelitu a vyfotil je. Nyní je jeho tvorba posvátnější, například obraz Panny Marie nebo jiných děl, které přetvoří k obrazu BudhoJežíšovskému. Prostě smíchá a zamíchá, že nelze poznat, co bylo původně. Přesto si myslím, že Tomášova schizofrenie dává smysl jeho obrazům, které jsou zajisté nádherné a doufám, že se prosadíš natolik, že jednou budou Tvé "oprasy" Skrumáže v Národní Galerii.

Má cesta k Bohu

Víra je dar. Křest za mě a mé rodiče naplánovala prababička, která byla silně věřící, když mi bylo půl roku. Bohužel poděkovat jí nemohu, jelikož je tam, kde se živí dostanou jen v případě klinické smrti. Tedy, snad jí někdy poděkuji, včera mi kolemjdoucí, když jsem si byla odskočit, říkala něco v tom smyslu, že to nebude trvat dlouho. Pro upřesnění - kouřila jsem a nebyla to poslední ani první cigareta v mém životě. Ačkoliv jsem dlouho věřící, tohoto zlozvyku se nedokážu zbavit natrvalo. Nemám pevnou vůli a cigárko mi chutná. Nejvíc po ránu s káfíčkem. Někdo vyslovil názor, že nejjednodušší věc na světě je přestat kouřit. Ovšem s dodatkem, že to zkoušel už tisíckrát. S tímhle výrokem souhlasím. A tímto bych se vrátila k tomu, jak jsem se stala katolíkem.

Prababička totiž naplánovala křest na jeden listopadový den před spoustu lety, kdy věřit v Boha bylo pomalu trestné. Mým rodičům namluvila, že se jede kupovat nový koberec, tak tedy jeli. Má matka, čistá jako lilie, co se týká nauky katolické církve, se musela naučit během těch 30 minut v autě, modlitbu Páně. Tedy Otčenáš. Kmotrou se stala má teta a strýc se stal kmotrem. Víc o svém křestu nevím.

O Bohu jsem se ve svém dětství dovídala sporadicky a nesystematicky. S dědečkem a babičkou jsme chodili na zázračnou vodu na jedno nejmenované místo, kde se asi před dvěstě lety stal zázrak a od té doby se toto místo stalo posvátným. Nejeden poutník putuje, aby se pomodlil a napil se "svaté" vody. My tam chodili prostě pro dobrou vodu. U místa stojí kaplička v lese, která se stala poutním místem.

Dalším místem, které se mi vrylo do paměti, je kamenný kříž. V době když jsem začínala číst a psát, tak jsme tam chodily s mou nejlepší kamarádkou a do vázy jsme dávaly květiny. Tahle holka, mě naučila jak se modlit. Za pár let, zrovna když se mnou mlátila puberta, tak jsem jí narovinu řekla, že žádný Bůh neexistuje.

Vrátím se do doby, kdy jsem navštěvovala třetí třídu. Od babičky jsem dostala dětskou bibli a tehdy jsem se zamilovala do Ježíše, asi protože měl dlouhé vlasy. Jak prosté, jak už jsem zmiňovala, s vírou jsem se rozloučila zhruba v paté třídě. To jsem prostě té kamarádce řekla, že věřit je blbost, tím se naše cesty rozdělily a ona se začala bavit s "moudřejší" kamarádkou, která respektovala její názory.

O pár let později, kdy byl internet ještě v plenkách, jsem vyhledávala kamarády na síti. Jednou deštivého dne, zřejmě v dubnu, jsem se seznámila s Romanem. Roman chodil do kostela, byl o osm let starší, hledal ženu na celý život s vírou v srdci a já jsem těmto kritériím nevyhovovala. Na rovinu mi napsal, že chce holku, která chodí do kostela.

Tak jsem tedy doma objevila misálek pro děti (po babičce), co jsme měli doma v knihovně a začala zkoumat, v co ten Roman věří. Od druhé babičky jsem si půjčila bibli s krásnými ilustracemi a znovu se zamilovala do toho muže, který je na všech obrázcích zobrazovan s dlouhými hnědými vlasy. Věřím tomu, že žil a že je pořád s námi, nejen kolem nás, ale s námi prostřednictvím dalších lidí, kterým dáváme svou lásku. Posledním a těžkým krokem bylo pro mě navštívit bohoslužbu a vyzkoumat, co se při ní děje. Tehdy jsem si myslela, že do kostela chodí jen staré babičky. Pro svoji návštěvu jsem si vybrala kostelíček, který byl dostatečně z ruky, aby mě náhodou nikdo nepoznal. Tu neděli zrovna v Dobré byla pouť, takže když jsem vešla do chrámu, stála jsem úplně vzadu a zaposlouchala se do slov pana faráře. Dodnes si pamatuji, že hovořil o sousedských vztazích. Byla slunečná neděle a i přesto, že se zatáhlo, ve mě zůstalo světlo. To světlo se projevovalo a projevuje tím, že jsem byla a jsem nápomocná druhým. Aspoň se snažím.

Posléze jsem navštěvovala místní kostel zasvěcený Panně Marii téměř každý den a snažila se pořád pochopit, co dělám špatně a v čem bych mohla být podobnější Ježíši. A navíc, v kostele byl pohledný kněž, který si mě jednoho dne vzal stranou a začal se zajímat kým jsem a proč chodím ke svatému přijímání. Moc mi pomohl s přípravou na zpověď, která trvala asi hodinu, protože jsem si na dvojlist papíru napsala všechny své hříchy a předčítala jsem je. Po této svátosti jsem už oficiálně mohla přijímat eucharistii (pro neznalé ten oplatek).

Po prázninách jsem přešla na církevní střední školu a v hodinách křesťanství se učila to, co jsem ještě nevěděla. Učitelé na této škole byli úplně stejní jako v jiných ústavních zařízeních, akorát některé ženy byly v hábitu. Tehdy, ty čtyři roky, jsem chodila už raději na pivo s holkami než do kostela na mši. Prostě chci říci, že dodnes nejsem úplně vzorový katolík, i když se o to snažím. Tak nějak plynul život, občasné chození do kostela smíchané s alkoholickými večírky a marihuanou, až jsem se jednoho deštivého dne jsem byla sanitkou přivezena na tzv. neklid do Bohnic a těchto pozoruhodných Bohnicích jsem poznala jednoho terapeuta a kněze, který mě připravil na svátost biřmování. Dodnes za ním chodím pro rady. A do kostela se snažím chodit více než do hospody.

Amen.

Bludy o schizofrenii

O schizofrenii či o schizofreniích vím toho dost, vždyť jsem to prý zažila. Prý, protože já bych svou nemoc nazvala nějakým hezčím jménem. Když se totiž řekne natvrdo, že má člověk schizofrenii, spousta lidí si představí šílence vraždícího s nožem či jiného psychopata.

Takže za prvé, vraždit může i člověk bez duševního onemocnění. Agrese je v nás a všude kolem nás. Zkusím vysvětlit, jak se dotyčný asi může cítit a proč asi zaútočí na ostatní. Schizofrenik může mít hlasy, které jsou naléhavé, ty ho třeba nabádají, aby někoho zabil. Ovšem to se podle mě a odborníků z praxe děje méně často, pokud schizofrenik slyší hlasy, je to jakoby na něj někdo doopravdický mluvil a častěji si ublíží sám sobě - sebepoškodí se nebo spáchá sebevraždu. Zkuste se někdy zaposlouchat do okolního světa a představte si, že vše co uslyšíte jako by bylo na vás. Do takového stavu se můžete například dostat pomocí drog, marihuany, pervitinu a dalších. Hlasy jsou jakési vyplouvání myšlenek, které jsou často nepříjemného charakteru, říkají věci, které se nemohou líbit, ponižujou, našeptávají prý děsivé věci a způsobujou úzkost. Dají se ovšem léčit - léky (antipsychotiky), psychoterapií a existujou sociální služby, které pomáhají zmírňovat sociální vyloučení či mohou pomoci s integrací zpět do společnosti. Se schizofrenií často souvisí pocit pronásledování a sledování, ať už skutečnými lidmi (FBI, policií, sousedy) nebo naprosto nereálnými (v tom smyslu, že vědecky zatím není nic prokazatelně dokázáno) bytostmi jako jsou mimozemské civilizace. Často tyto paranoidní stavy souvisí s tím, co člověk prožil, pokud například ve svém životě pracoval u policie, bude si myslet, že ho hledají kvůli něčemu, co spáchal. Někdo se s těmito stavy setkává celý svůj život. A důležitý dodatek, nemusí být schizofrenik.

Mezi základní diagnostická vodítka patří pozitivní příznaky, pozitivní v tom smyslu, že jsou jakoby navíc. Konkrétně se jedná o bludy a halucinace. O halucinacích sluchových jsem psala v minulém odstavci, jsou to hlavně dříve zmiňované hlasy a jiné zvuky, které vznikají na nereálném základu, tím se liší od iluzí. Bludy jsou nevyvratitelná přesvědčení (například jsem … spasitel, ztělesněné zlo , prezident či cokoliv jiného, co nejsem), jsem nevývratně přesvědčen(a) ve stavu psychózy, že mám zvláštní schopnosti díky kterým mohu zachránit svět nebo jej naopak zničit. To bylo pár příkladů. Tyto příznaky se dají poměrně jednoduše léčit farmakologicky.

Negativní příznaky jsou ty, které následují po tzv. Ataku, oploštění emocí, zpomalení myšlení, poruchy pozornosti, poruchy vůle a další. Dají se léčit psychoterapií a například nácvikem kognitivních funkcí. Schizofrenie je závažné psychické onemocnění, které je léčitelné, pokud pacient spolupracuje s lékařem a má vhodné sociální prostředí, vyhýbá se stresu a dodržuje správnou životosprávu. A také, schizofrenik je především lidskou bytostí a ne méněcenným odpadem lidské společnosti.