Zážitky děsivé

Můj život dle vyprávění začal v Bratislavě na dovolené. Byla jsem dvě buňky. Matky vajíčko a otce nejrychlejší spermie. Můj život nějak pokračoval, nepamatuji si, co se dělo, znám pouze z vyprávění. Můj otec pil, a to pil až do agresivní nálady a nešetřil fackami a kopanci. Nechci si stěžovat. Chci to jen zpracovat. V psychóze jsem zažila pocit osamoceného vajíčka, což byl děsivý pocit. Matka nejen fyzicky trpěla, ale určitě i psychicky. Zatím není vědecky doloženo, jak je to s přenosem pocitů na dítě v břichu, ale myslím si, že to ovlivnilo dost mou psychiku. Vzpamatovávám se z toho až doteď.

Můj porod dle vyprávění nebyl žádná slast. Šla jsem nohama napřed a tahali mě kleštěmi. Byla to má obrana? Před vnějším světem, kdy jsem se nechtěla narodit. Ale narodila jsem se celkem v pořádku. Až do doby, kdy máma si všimla, že koukám do blba – zajímalo by mě na co jsem jako 4 měsíční miminko hleděla. Diagnóza epilepsie. Naštěstí nikdy nebyl záchvat.

Pak se máma odstěhovala k otčímovi, kterému jsem začala po asi krátké době říkat táta. Nepamatuji si. Utkvěla mi v hlavě vzpomínka, kdy otčímova matka, má nevlastní babička, mi neustále vyprávěla, že jsem pomazala zeď výkaly. Děsí mě to. Avšak prý je to normální.

První vzpomínka je z roku 1991 kdy dědu odváželi do nemocnice. Nesli ho na židli a tehdy jsem ho viděla naposledy.

Další traumatická vzpomínka je ze školky, mohlo mi být tak pět. Bála jsem se, zeptat učitelky, zdali mohu na WC a počůrala jsem se do postele. Byla to zlá paní učitelka.

Tehdy jsem začala vnímat, že jsem jiná. Jiná v tom smyslu, že jsem měla problém s řečí. Tzv. šišlala jsem. Děti se mi smály. Pokračovalo to až … nevím přesně, protože když už se mě nesmáli, že jsem ušišlaná, tak si mě vybrali kluci, že jsem ošklivá a já se neuměla bránit.

V té době, píšu to takhle poprvé a nechci se zatím více rozepisovat, protože o mrtvých se má mluvit v dobrém, ale otčím se mě snažil sexuálně zneužívat. Naštěstí se mi podařilo ubránit své tělo a krom špatných vzpomínek … asi nemám trauma. Nebo mám? Mám problém s odpuštěním otčímovi a mamince.

Ne, vážně nechci, aby mě někdo litoval.

Pak – mi bylo skoro 12 a chtěla jsem se zabít. Místo soucitu jsem se však cítila opuštěná a nepochopená. Doktor jen konstatoval, že mám nemocný mozek. Mé první setkání s psychiatrem. Poslal mě na prázdniny do Opavy. Jo, bylo tam krásně. Konečně jsem byla oblíbená.

Pak byla bouřlivá puberta, nějaké zkraty, kvůli kterým se se mnou nevlastní matka nebaví a nebavil se se mnou ani otec. Ano, lituji toho.

Pak byla střední škola – byla jsem na okraji kolektivu, přesto asi celkem spokojená. Byla jsem mimo domov. Mimo to, jak otčím začal pít tvrdý alkohol a začal se chovat nehezky ke své rodině. Alkohol je metla lidstva.

Pak jsem jela do Prahy, dva roky jsem žila sama, užívala si bohémského života a byla velmi spokojená. Jenže jsem se chtěla dostat ještě výš a chtěla jsem si splnit svůj sen. Ve 22 jsem odjela do Anglie a tam se zhroutila. Dostala diagnózu. Za to, že jsem bojovala o svou duši.

Schizofrenie mi však otevřela nové obzory a myslím, že bych byla ráda, kdybych jí už nepotřebovala.

Možná to zní, že tam není žádný optimismus, ale jo, přežila jsem a žiji celkem spokojeně dál. Nikdo neměj o mě strach :-)

Strach

Mám strach … mám strach … z čeho? Z budoucnosti, ze života i ze smrti … myšlenky se mi honí hlavou sem a tam a já si říkám, jestli mám šanci tohle za tenhle život vyřešit. Nevím, kolik mi zbývá času. Nevím, jestli zítra budu dále žít, jestli se něco zásadně nezmění. Nevím. Přála bych si mít křišťálovou kouli a vědět, co bude. Přála bych si umět … vše a vlastně nic…. Když se na tohle dívám, nevím, kam to povede, protože se neustále točím v kruhu. V bludném kruhu, a možná má ten kruh i ostré hrany o které se postupem života brousím a život proto bolí. Nechci si stěžovat a ani nechci, aby někdo byl smutný. V žádném případě si nepřeji další vyghostování. Jsou to jen mé pocity, které potřebuji srovnat a říkám si, třeba to někomu pomůže? Někoho to nakopne? Někdo pochopí, že schizofrenie není jen vraždění nevinných obětí, je to nemoc jako každá jiná. Jenže nejde vidět. To, co „nemocný“ cítí, je těžko definovatelné.

Cítím se sama, i když jsem v davu. Nejhorší jsou ty úzkosti, kdy vnímám strach a zároveň vnímám ve zvýšené míře i okolí. Lékaři tomu říkají depersonalizace, derealizace.

Hlasy nemám. Tedy, opakuji se, měla jsem. Hlas živé babičky, který mi řekl důležité poselství. Nevím, jestli to byla halucinace nebo poselství. Lékaři v Anglii to možná označili jako za zoufalství – zoufalství volající duše, která umírala. Přesto jsem přežila. A říkám si, že když jsem prožila a přežila tohle, tak už mě nic nezastaví.

Bludy – co jsou bludy, co je patologické? Bludy jsou mylná přesvědčení, ale ty, jak se dívám mají i vysocí představitelé v naší malé zemi. Jsem ta, která jsem. Tečka. (ne ta po očkování :-D)

Měla jsem po pominutí „akutních příznaků“ abulii – nedostatek vůle. Je to strašný stav, který Ti brání vstát z postele. Pomocí vůle jsem abulii překonala.

Další příznak na který mě upozornil ex, je že nemám mimiku. Teda asi jí trochu mám. Myslím, že je to po lécích.

Paranoiu mám jen, když mám velkou úzkost a dokážu si racionálně říct, že ten člověk na mě nekouká, neciví, protože … těžko říct. S úzkostí zápasím, docela jsem se jí naučila i ignorovat. 

Jinak mě vlastně nic netrápí. Skoro.