Nynější pocity a sny o návratu do minulosti

Někdy jdu ven a přestávám vnímat svůj svět. Tím myslím své myšlenky a pocity. Začínám vnímat ten svět, který je okolo. Někdy se cítím jako bych vykouřila špatnou marihuanu. Zvuky jsou hlasitější, smích druhých jako namířený vůči mé osobě, lidé děsivější. Někdy nepomůže ani pár tabletek rivotrilu. Vnímám druhé a sebe vnímám jako bych nebyla. Jako kdybych byla průhledná a svět se kolem zbláznil. Vnímám výrazy lidí a jejich škleby. Přestávám vnímat své myšlenky a vidím jen to, co slyším. Ano, někdy se dostávám do stavu, kdy mi není dobře. 

Díky lékům nemohu projevovat své emoce - už tři roky jsem neplakala. Ráda bych uronila slzu místo toho, aby se ve mě hromadilo napětí, které se přemění v úzkost a tlak či bolest hlavy. Když mě někdo rozesměje, tak to musí být něco moc vtipného. Spíš se mračím než usmívám. Je mi líto, cítím se někdy ne jako člověk, ale jako robot bez emocí. Jako stroj bez srdce. Nic necítím, maximálně tak tlak kolem srdce. Chtěla bych brečet do nekonečna.Chtěla bych proměnit své slzy ve vodopád.

Chtěla bych některé věci prožít znovu, střízlivá. Například jaké to je být sjetá znovu kokainem a odlišit skutečnost od halucinací. Chtěla bych mít možnost odmítnout kokain a chtěla bych předejít první hospitalizaci. Toužila bych se znovu rozjet z Londýna k českému lékaři a povědět mu, co jsem tehdy cítila. Halucinace a bludy to před kokainem určitě nebyly. Byla to spánková deprivace a změny nálad. Chtěla bych jinou diagnozu. Nevím jakou ... ale když člověk řekne: "Mám schizofrenii", tak se z něj stane automaticky schizofrenik a mám pocit, že přestává být člověkem. Lidé se jej začnou bát. Přitom je to tak, že on se bojí jich. Asi se bojím lidí, někdy. 

Chtěla bych tomu černochovi, co mi to svinstvo vmíchal do pití, dát přes hubu. Chtěla bych ho najít a pořádně od plic mu vynadat. Protože od tý doby mám psychické problémy. Chtěla bych mluvit víc anglicky a chtěla bych, abych nemusela prožít tu noc, kdy jsem měla strach o svůj život. Chtěla bych si vzpomenout, co se dělo. A stejně bych mu chtěla dát přes držku! :-)

Honzovi Jarošovi

Psáno večer s velmi roztřesenou rukou .... svému bývalému šéfovi Zapsaného spolku Kolumbus.

Milý Honzo,

odešel jste téměř před rokem. Často na Vás myslím a je mi líto, že Vám nemohu zavolat. Je to smutné, že jste odešel bez rozloučení. Nemohu si na to pořád zvyknout. Pamatuji, jak jste ve Formice, v bývalém zaměstnání (call centrum) vysvětloval a zastával se mě, že duševně nemocní to mají těžký a že by měli mít ohledy. Také vzpomínám na Bláznivý festival ve Žlutých lázních, kde jsem u stolu seděla já, Vy a Jarolímek. Bavili jsme se o mém studiu sociální práce, že to může být velká výhoda, že má zkušenost s duševními trablemi. Je mi líto, že jste umřel těsně před ukončením mého studia a před mou promocí. Byl byste jeden z těch, které bych na ní pozvala. 

Vzpomínám, když jste mi říkal něco moc hezkého z Bible a já stála u popelnic. Paradoxně. Nevzpomenu si, co to bylo a snad mi to řeknete u toho společného stolu, tam nahoře. Také jste říkal něco o tom, že chlapi ze mě mají nahnáno, když jsem psychotila. Nepochopila jsem to úplně. A už se nezeptám, až někdy... snad. Věděl jste moc dobře, jak se věci mají. Věděl jste a viděl jste. 

Často jsme spolu kouřívali cigarety, ale vždy si vykali. Bylo to jako z jiné doby. Několikrát jste mi i nábídnul Viceroyku.

Vzpomínám často na naše první setkání - bylo to před Ministerstvem zdravotnictví. Často jsme spolu debatovali nad reformou a vlastně jsem o Vás nic nevěděla. Vy jste věděl o mě víc. 

Děkuji, že jste mi fandil a děkuji za všechno. Kdybyste byl živ, tak Vám zavolám. Bohužel jste tam, kde živí nemají přístup a já se ani chytrým telefonem nedovolám.

Chybíte mi. Moc.

Vaše Katka

Za ostnatým plotem životem

Chtěla bych napsat něco velmi inteligentního, ale ať přemejšlím, jak přemejšlím ... tak mě napadají samé hovadiny. Třeba včerejší vyprávění o tom, jak je nádherné milovat Leelu (z futuramy). Je nádherné, jak láska je slepá. Chtěla bych někdy milovat, tak abych neviděla. Snažím se řídit Biblí o tom, co je láska a dělá se mi akorát na čele vráska. Moje první vráska! Měla bych mít před svatbou a zatím to vypadá na velký životní krach. On Antoním asi nebude ten Ježíš. A jsem vůbec, já, ta Maria Magdalena? 

Zrovna včera mi nejlepší kamarádka říkala, že bude konec světa. Prý po prvním černém prezidentovi a že papež František je ten poslední papež. Podotýkám, že Lucie nemá diagnostikovanou žádnou nemoc.Tak nad tím přemýšlím, jestli se toho konce dožiju. A říkám si, zda-li ty moje bludy, které jsem měla v nemoci, nejsou pravdivé. Bylo by krásné být tou poslední a prvou, být tím, kdo vysvobodí svět ze všech trápení, protože to utrpení zažil. Tímto se nechci litovat, jen podotýkám, že to, co jsem zažila já, by jiný nepřežil. Lucie je moje zlatíčko. Jednou mi řekla, že mi nemůže říct, kdo jsem, protože musím na to přijít sama. Bylo by krásný být v nebi s těmi, co miluji a já miluji všechny. Takže zase nenápadně zabředávám do myšlenek ... bylo by krásný být v nebi a kdybych byla já ten Bohočlověk. Ono těch Ježíšů mám je v Bohnicích víc, takže si říkám, zda-li nepatřím mezi ty ostatní blázínky, co jsou přesvědčeni o své pravdě. Těší mě, že jsem Peer - em a že můžu ukazovat cestu, pravdu a život. Jinak včera mě ještě pobavilo od kolegy, že peer - ové jsou takoví upíři v opačném slova smyslu. Bylo by krásné, kdyby zrovna Kateřina Damiána byla Marie Magdalská. Už jen význam těch mých dvou jmen je paradox- Kateřina dle přání otce, stydlivá a Damiána je rostlina povzbuzující chtíč. Ale to nikomu radši neříkám - ani jedno, kdo jsem a co znamenám :-)

Ještě mi v hlavě zní ta věta, od babičky Jany, kdy jsem měla hlas v Londýně: "To co si v tomto životě nevyřešíš, to už si nevyřešíš nikdy". Mám pocit, že mám poslední šanci dokázat, kdo jsem a proto se tak snažím o to být to nejlepší. Doufám, že mi jednou Lucie řekne, co myslela tím, to co jednou napsala a co se mi vrylo do hlavy. Lucie je fakt milá :-)

Další věc - moje nejoblíbenější číslo tři - už snad od tří let:-) je mým osudem. Tři dny jsem byla v komátu, tři dny se mi děje to zlý, čemu se říká schizofrenie a za tři roky mi bude 33. Snad nezahyneme v agonií a nezahynem vůbec.Ale to ví jen můj Otec. A snad Lucie neměla pravdu. Modlím se, ať jsem, kdo jsem.

A na co se ještě těším? Tak na třetí díl scifi Propast času, protože tam se objeví Bůh a všechno rozlouskne. Kdo nečetl, tak Roman Bureš - můj nejoblíbenější spisovatel - píše o prolomení časoprostoru ... což je skoro jako o mém životě.