sobota 24. července 1999

Můj život do dvanácti let

Narodila jsem se jako nejstarší z dětí v naší rodině. Prý jako dítě jsem byla tiché miminko, které skoro nebrečelo. Ve čtyřech měsících, protože jsem se dívala tzv. do blba, jsem byla s matkou u lékařky Šmídové, která mě odeslala na neurologii. Tam mi podle EEG zjistili epilepsii. V roce a půl mého věku moje matka utekla od mého vlastního otce, protože byl alkoholik, který jí mlátil a jednou rozbil skleněné dveře a kdyby mě matka nevzala do náručí, tak jsem pořezaná po celém těle. Proto ty halucinace o žiletkách po celém těle při přijetí na Třineckou psychiatrii. Odešla s mým otčímem bydlet za mou nevlastní babičkou, která nás tři vyhodila z domu a my šli bydlet do bytu dva plus jedna. Můj psychomotorický vývoj byl opožděn. Později (asi ve třech, čtyřech letech) jsem začala chodit do školky pro děti s poruchou sluchu, kde jsem se bila s dětmi. Podle matky jsem byla vyloučena z důvodu nezralosti. Proto mě vyloučili ze školky. Chodila jsem do další pro postižené děti. Bylo nás osm ve třídě a měli jsme tam zlou paní učitelku Alici. Od malička nesnáším křik. Pak jsem chodila těsně před školní docházkou do normální školky.
V dětství jsem častokrát byla u prarodičů, kteří mě hlídali a vyzvedávali ze školky. Jelikož jsem byla s rozvedené rodiny, měla jsem troje prarodiče: rodiče mé matky: babičku Andělu (z Místku) a dědu Jana, rodiče mého otce: babičku Janu a dědu Petra a třetí prarodiče byli nevlastní. Byl to děda Láďa z doliny a babka (Drahuše) z doliny.
Děda Jan umřel když mi byly asi čtyři roky. Mám s ním fotky z mého svátku když mi bylo asi tři a půl roku. Vzpomínku, kterou na něj mám je, že přijela sanitka, nesli ho na židli a on se už domů nevrátil, protože zemřel v nemocnici na infarkt.
Babička Anděla se po jeho smrti přestěhovala se svou matkou (mou prababičkou do menšího bytu) v paneláku do menšího bytu. Prababička Klimparová umřela když mi bylo asi 5 let. Vzpomínám na návštěvu v nemocnici, kdy těsně před smrtí mi nám něco říkala a pak zemřela. S babičkou Andělou jsme zažívaly příjemné věci, ovšem mám jeden zážitek, kdy jsem jí zřejmě chtěla pohladit a udělal se jí monokl. Máma s otčímem mě za to dali výprask. Ovšem já jsem to neudělala schválně. Babička Anděla umřela 13. ledna 1998, tehdy mi bylo deset a půl a já chtěla ten den z družiny odejít s falešnou omluvenkou dříve. Otčím se vracel z práce v půl třetí a našel babičku Andělu ležet na zemi už mrtvou. Přivolaná sanitka konstatovala smrt s dodatkem, že kdyby jí našli dřív, tak snad přežije. Umřela na srdeční infarkt. Dodnes si vyčítám, že jsem z družiny neutekla. Mohla jsem jí zachránit. Mamka poté brečela, plánovaly s babičkou oslavu máminých třicátin a myslím, že od té doby je nešťastná.
Babička Jana a děda Petr jsou živí a celkem zdrávi dodnes. Děda je inženýr chemie a babička bývalá učitelka na ZŠ, která je pro mě velkou oporou a zároveň zachránkyní. Něčím jako strážným andělem.
Děda Láďa z Doliny umřel těsně po babičce Anděle v březnu. Na rakovinu plic. Když byl doma, slyšela jsem od něj, že za to všechno (rakovinu) můžu já. Křičel na mě: Ty za to můžeš. Děda byl moc hodný, ale do dnes nepochopím proč mi to řekl. 
Tehdy jsem chodila do čtvrté třídy. Měli jsme moc hodnou paní učitelku Vlaďku, která zpívala a hrála kytaru. Tehdy jsem se poprvé platonicky zamilovala. Do osmáka Romana. Taky jsem velmi milovala chlapeckou skupinu Lunetic. Po prázdninách jsem nastoupila do páté třídy, jako třídní jsme dostali učitelku matematiky, která si na mě zasedla. Později v listopadu, tuším 7.11. 1998 jsem utekla z domova. Nepamatuji jestli jsem se chtěla vrátit. Chtěla jsem na koncert skupiny Lunetic do Prahy. Vyjela jsem v pátek po škole a zřejmě jsem se chtěla vrátit, i přesto že s mámou a otčímem jsem se doma necítila úplně dobře.
V Praze jsem byla poprvé s otcem a jeho novou ženou v osmi letech. Od té doby jsem tam chtěla žít. Neuvědomovala jsem si jaké nebezpečí tam může na mě čekat. Nakonec to asi dopadlo tak, jak to mělo dopadnout. Odchytili mě policisté kousek za Kolínem a mamka s babičkou Janou (a dědou Petrem) přijeli pro mě a odvezli mě domů.
V té době se mnou třískala puberta, navíc do toho problémy s policisty a sociálkou. Doma jsem se cítila nešťastná, tak jsem se těsně před dvanáctými narozeninami pokusila o sebevraždu. Tři dny jsem byla v bezvědomí a zdály se mi živé sny, které se pak splnily. Také mám pocit, že jsem viděla světlo na konci tunelu. Byl to zkrat, kdy jsem si říkala, že už nechci žít - doma bylo dusné prostředí a ve škole to stálo za prd, jelikož matikářka, ta naše třídní si na mě zasedla. Pro mě to bylo těžké období a neuvědomovala jsem si, že má smrt může způsobit někomu tak velkou bolest. Ale já byla nesmírně nešťastná, zřejmě to bylo také způsobeno bolestí ze ztráty babičky Anděly a dědy z Doliny. Poté začala má psychiatrická kariéra, kdy jsem na prázdniny jela na tábor do Opavy...