Lásky Román o Romanovi

Vzpomínky už mi splývají, ale pamatuji si na ten den, kdy se ve škole konala dětská diskotéka. Bylo to na konci prvního stupně, konkrétně na konci 4. třídy, ve školní tělocvičně. Šli jsme tam s družinou hrály se hity posledních let devadesátých. Byl tam totiž ON. Vypadal jako Ježíš. Teda, tak jak si ho já podle maleb představuji. Dlouhé tmavé vlasy, modré oči. Ale tehdy jsem si neřekla, že vypadá jako Ježíš, ale jako nádherný kluk, do kterého jsem se na první pohled zamilovala. Tohle období bylo ateistické a snad bych dodala, že i antiteistické. Na diskotéce dělal dýdžeje. Byl v 8. třídě. Byl moje první  láska, platonická, abych to upřesnila. Tehdy jsem jeho jméno psala venku po všech zdech i na všechny školní lavice. Musel vědět, že existuji. Ale dlouho jsem se nedala znát a poznat. Poslala jsem mu Valentýnku, byl rok 1999, a napsala do ní, že ho miluji.
Potkávala jsem ho na chodbách školy. A jak jsem zjistila, jak se jmenuje? Jednou jsem šla z jídelny po schodech nahoru a on dolů a starší holky na něj křikly Ahoj Ro ... (váhala jsem mezi jmény Robin, Robert a Roman). Podle třídní knihy se jmenoval Roman ....hlavně jsem díky tomu věděla, kde bydlí. Podle jména a bydliště jsem hledala v telefonním seznamu jeho telefonní číslo. Našla jsem ho i přes to, že jeho jméno je poměrně obvyklé. Volala jsem a vždy zavěsila.
Pak začlo období osobního kontaktu. To jsem přestala být tajemná. Mezitím si ostříhal vlasy.
V páté třídě jsem se odvážila. Na další diskotéce jsem mu řekla čaj, místo čau. Pak jsem ho jednou potkala (no doopravdy čekala jsem na něj) před školou a  šla s ním jakože stejnou cestou. Krásně jsme si popovídali. A bylo to na dlouhá léta naposled. Pak už chodil vždy s někým ze školy. Pak, moje poslední šance, než jako deváťák odešel ze školy, byla ta, že jsem byly s kamarádkou před jeho domem a bavil se se mnou z patra, opravdu zpatra. Chtěl, abych ho víc neotravovala. Pak odešel ze školy, začaly prázdniny a já jela díky svému experimentu s durmanem do Opavy, ale Roman v tom nehrál skoro žádnou roli. Byla to souhra okolností.
Pak se zjevil u našeho stolu v jedné punkerské hospodě, kde se kouřila tráva. Dali jsme si spolu brko a také mi tehdy řekl, že si mě pamatuje. Ono kdo by ne :-)

Trochu asociál (šikana)

Když zavřu oči, vidím před sebou svou minulost. Alespoň dnes, když nemůžu usnout. Zapomněla jsem si totiž z lékarny vyzvednout jedno nejmenováné hypnotikum. Jsem asi závislá. Nyní nemůžu spát. Snad mi toto psaní, spání spraví.
Ano, když jsem byla malé dítě, nebyla jsem úplně v pohodě a byla jsem trochu asociál (nepřímá citace - úryvek z písně od Zakazaného ovoce). Ano, nebyla jsem IN. Vzpomínám si na vysmívání se ve školce a pak na šikanu na ZŠ. Tyto vzpomínky nejsou příjemné. Nikdy jsem příliš nezapadla. A dnes jsem za to ráda. Nejsem průměrná. Nyní  dvě vzpomínky, co se mi vynořilo a spojilo. Co se událo před několika (dvěma) desetiletími a v roce 2012:
Za prvé: Byla jsem  jsem ve škole, stála jsem u topení na dlouhatánské chodbě. Byla jsem tam sama, protože jsem neměla svou partu. Pouze jednu kamarádku, která tam tehdy nebyla. Přišli kluci ze třídy a začali mě fyzicky napadat a nadávat mi. Dnes už nevím, co říkali, ale tento okamžik se vryl silně do paměti.
Za druhé: Šla jsem v psychóze po Hradčanské, kdo mě zná, tak ví, že v psychóze ztrácím boty, takže bosa a jeden člověk (nevím, jestli tam byl), ale připomněl mi jednoho z těch kluků, a dotyčný řekl Blbá kráva. Asi to úplně nebyla halucinace, ale vztáhla jsem si to k sobě a připomnělo mi to dobu, když jsem byla v páté třídě.
S těmi kluky od páté třídy nejsem v kontaktu, nevím, co dělají, kam se dostali a ani bych je už nepoznala. Ale po přestupu na jinou školu, jsem v sedmé třídě jednoho potkala a ten říkal něco v tom smyslu: utekla jsi před námi. Asi utekla, ale abych si zachránila život a skončila jsem ve 12 letech ve cvokárně. Nebylo to jen kvůli problémům ve škole, ale také doma. Tehdy, krátce před dvanáctými narozeninami, jsem málem dokonala sebevraždu. Vzala jsem si hodně semínek durmanu. Podle lékařů jsem překročila smrtelnou dávku, tak desetkrát, takže nechápu, že jsem to přežila. Byla jsem tři dny v bezvědomí a měla živé halucinace nebo to byly sny. Myslím, že i světlo na konci tunelu jsem někde zahlédla v tvrdém spánku.
Měla jsem v té době jednu jedinou kamarádku, Simonku, která se začala bavit s Terezkou. Žárlila jsem. Simonka mi byla v té době nejblíž. Jediný člověk, kterému jsem věřila. Pak ještě babičce - ale ta se mnou nechodila do třídy :-) Dokud jsme měli hodnou paní učitelku z prvního stupně, tak to bylo celkem OK. Krom toho, že jsem byla na periferii třídního kolektivu. Pak přišla nová učitelka, která mě začla zesměšňovat a vůbec mě nechránila před dětma. Vzpomínka na dlouhou chodbu je nejsilnější.
Také si vzpomínám, že jsem Simoně řekla, že Bůh neexistuje. Asi jsem přemýšlela podobně jako moji rodiče, nebo jsem nechápala, proč mě Bůh nechrání před těmi kluky. Chtěla bych se omluvit, asi jsem se mýlila. Mám od Simči schovanou tu básničku o lásce, kterou napsala ve druhé třídě. Je nádherná. Tím chci říct, že láska odpouští. A kdo mě zná, ví, že se mám dobře.