pátek 11. května 2018

Přemýšlení ...

Přemyšlím nad tím, v poslední době,  čím dál tím víc. Dalo se předejít této schizofrenii v mém životě? Stačilo by, kdybych se nenapila džusu nebo nesnědla kousek čokolády od neznámého černého muže, který se tvářil jako falešný přítel a uvedl mě do stavu halucinací, které vyvrcholily šílenstvím, které bylo označeno jako paranoidní (nevím, proč takhle) schizofrenie. Vzpomínám si na jeho chlípný pohled, který zval k sexu. Bylo mi pouhých 22 let, právě ve věku, kdy se schizofrenie diagnostikuje a někdy zůstane na celý život. Bojuji, jak můžu a mám pocit, že prohrávám nad psychiatry. Prohrávám nad léky, které sice pomáhají, ale způsobují jen větší zabředlost v nemoci. Nemám emoce, mám úzkosti a rozostřené vnímání. Někdy před usnutím vnímám strašné věci, které nedokážu popsat slovy. Útočí na mě pseudohalucinace všech smyslů. Přes den to zvládám, ale v noci zdá se, že svou duši ztrácím a odevdávám ďáblu. Ráda bych pochopila začátek a konec, dřív než mě navštíví anděl smrti. Nevím čí jsem, ale vím, že jsem. Jsem zde a snažím se pochopit hlas, jediný hlas, který se zjevil a odešel bez toho, aniž bych viděla osobu, která ke mě mluvila. Ten hlas, konkrétně mojí babičky, řekl: To, co si v tomto životě nevyřešíš, to už si nevyřešíš nikdy. Hned na to, jsem byla odvedena na psychiatrické oddělení. Tušila jsem, kdo jsem, jak se jmenuji a ráda bych jim všechno řekla, ale byla jsem šokována. Nevěděla jsem, co se děje, proč tam jsem, bránila jsem se nedobrovolnému pobytu, ale když se mě ptali na diagnozu po pár dnech, z patra jsem jim řekla schizophrenia. Čím jsem si podepsala zřejmě ortel, abych byla považována za klasifikovaného blázna, který se již léčil s touto nemocí a podle jejich doměnek užíval kokain. Byla jsem varována v nemocnici před drogama, tihle vyvrhelové společnosti končí na ulici, řekla téměř doktorka s asijskými rysy. Já - která ani nevěděla, že jsem drogu užila. Dozvěděla jsem se to z propouštěcí zprávy a až moc dlouhou dobu mi to nebylo jasné, co se stalo. Vzpomínám na první rok s nemocí, kdy jsem se opíjela a vzpomínala na Anglii. Vzpomínky již vybledly, ale mluvila jsem o tom až moc často, asi to byl největší zážitek v životě. Bohužel jsem o tom mluvila jen s dobrým přítelem. Nebyl nikdo, kdo by mi vysvětlil, co se stalo, když jsem nebyla při smyslech. Ano vím, bloudila jsem ulicemi s bílými domy, hrabala se v odpadcích, cítila plyn a hledala útočiště na spánek, který jsem potřebovala, byla zmatená a viděla kosmonauta, ale nebyl to jen následek užití drogy? V nemocnici mi nasadili téměř okamžitě medikaci, přitom by možná stačil detox a vlídné slovo.
Ráda bych pochopila, co mám vyřešit, ale nemám se krom sebe koho ptát. Byla jsem sama a byla jsem si vědoma, že konkrétní hlas je hlasem. Ovšem řekl mi příliš konktrétní větu na kterou jsem dodnes nezapomněla. Ráda bych přeskočila tento experiment a žila si svůj bezstarostný mladý život bez zkušeností s psychiatrií.
Myslela bych si dnes, kdybych neměla 9 let zkušeností s psychiatrií, asi úplně to samé, co ostatní lidé, kteří neznají psychickou schizofrenii. Ano, přesně to. Pacienti psychiatrických nemocnicí jsou nebezpeční šílenci, které bych nechtěla potkat na ulici. Paradoxně díky své zkušenosti s nimi pracuji a nebojím se jich. Dokonce některé vyvolené mám za své přátele. Nevím, co mám řešit, a někdy mě to trápí. Jindy si žiju úplně skoro normální život. Přiznávám sama sobě, že nevím kde a proč je začátek nemoci. Nevím komu dát vinu a jak se s tím smířit.