Dneska
jsem byla na individuální psychoterapii a má lékařka mi řekla
pro mě potěšující zprávu. Možná se lékaři spletli, možná
mám jen schizoafektivní poruchu a ne F20.0, jak říkám své
diagnóze.
Jak
to začalo? Tuhle tu zákeřnou nemoc mi diagnostikovali v Mental
health hospitál v Chelsea. Teď zajímavá otázka, jak jsem se
tam dostala? Jednoduše, jela jsem dělat au pair do Británie. Na
prvních 14 dní pobytu vzpomínám velmi ráda, krásná příroda,
bezvadné děti a sympatičtí rodiče. Akorát jsem nemohla spát,
ale vůbec. V sobotu 12.7. jsem se rozhodla, že se vrátím do
své vlasti, zajdu si k nějakému odborníkovi, který mi dá
prášky na spaní a tím pádem mé deprese a jiné divné stavy z
vyčerpání samy zmizí.
Rozhodla
jsem se, že vyrazím dřív, protože jsem nevěděla, jak se
z Oxfordu dostanu do Londýna. Přijela jsem v půl osmé
večer, bála jsem se všech lidí a hlavně pochybných existencí,
kterých na Centrálním autobusovém stanovišti v Londýně je
víc než dost. Myslela jsem, že strach zaženu posloucháním hudby
z mého mobilního telefonu, jenže technika zklamala – vybil
se mi mobil. Nemohla jsem ani zavolat domů a nevěděla jsem, jakým
způsobem zavolat z telefonního automatu. Byla jsem ztracená a
to doslova. A jak se jsem byla vyčerpána, tak jsem nedokázala
vytvořit smysluplnou anglickou větu. Vzpomínám si, jak jsem se
jednoho černocha na informacích ptala, kde je stanoviště Student
agency. Měl se mnou velkou trpělivost a poradil mi. Ovšem kde je
hotel či něco podobného na přespání mi neporadil. Na různých
informacích si mě předávali jako horkou bramboru a já se tolik
bála těch bezdomovců a feťáků …. Nakonec mi nikdo z těch
lidí neporadil, kam mám jít přespat. Takže jsem další noc
bděla. Seznámila jsem se s jedním feťákem, černochem,
nabízel mi marihuanu a zřejmě by se se mnou rád vyspal. Aspoň
tak jsem to pochopila z jeho chování. Přečkala jsem noc a
ráno asi v sedm hodin jsem se ocitla v ulicích s bílými
domy, zvonila jsem a nikdo neotvíral. Ptala jsem se lidí, kde je
hotel a tehdy jsem si myslela, že jsem v „Oblasti ztracených
duší“, došla jsem do kostela, kde jsem začala vyvádět.
Odvezli mě do nemocnice. Nevím jak. Z lékařské zprávy jsem
se dozvěděla, že mě odvezli policajti, protože jsem byla
nebezpečná sobě a svému okolí. Myslela jsem, že mě z nemocnice
ihned propustí, protože mám výjimečně schopnosti. První dny si
nepamatuji moc, ale asi jsem vyváděla, že mě tam drží proti mé
vůli. Chtěla jsem strašně moc domů. Do Čech. Nebyla s nimi
domluva. Jediné co mě uklidňovalo byly takové umělé listy,
které visely na šňůrkách a houpaly se. Lékaři se mnou mluvili
skrze tlumočníka. Po měsíci mě tedy chtěli propusti, pod
podmínkou, že si pro mě přijede někdo z rodiny. Přijela
babička. Pak jsem se léčila ambulantně a má psychiatrička mě
nechtěla pustit do mé práce. Nechala mě na nemocenské půl roku
a až pak rozhodla, že mohu jít pracovat. Brala jsem tehdy zyprexu
a hrozně jsem ztloustla. Pak mi dala jiný lék, myslím Zeldox.
Jenže jsem léky přestala brát a trvalo tři měsíce než jsem se
dostala zpět do léčebny. Tentokrát do Opavy. Když jsem léky
vysadila, cítila jsem se najednou plna života a přestala jsem být
unavená. Jela jsem se svým budoucím přítelem Pavlem na Slovensko
na dovolenou a tam jsem se rozjela. Začala jsem trpět bludy, že
Romové v romské osadě mě očarovali. Když jsme se vraceli
domů, začala jsem říkat Pavlovi, že jsme v jiné dimenzi.
Bála jsem se, že se nedostaneme zpět do Ostravy a ještě mě v mé
obavě podpořil jeden divný průvodčí, o kterém jsem si myslela,
že je duch. Dojela jsem do svého rodného města a pomalu šla směr
k rodičům. Chtěla jsem babičce nejdřív povyprávět, co se
mi stalo. Nevěřila mi. Když jsem po dlouhé procházce konečně
došla domů, máma už byla informována, že se mnou něco není
v pořádku a šla mi naproti. Já jsem jí v tu chvíli
začala nenávidět a lehla si na trávu. Podotýkám, že jsem
došla domů bez bot a bez zavazadel. Máma mě s pomocí
cyklistů dovedla domů, kde jsem dělala, že spím a tajně ji
pozorovala. Pak jsem vstala a chtěla se vrátit pro věci, které
jsem si odložila venku. Máma se mi v tom snažila zabránit a
to neměla dělat, protože jsem jí dala facku (to si nepamatuji) a
pak se mě zeptala, jestli chci zavolat sanitku. Jelikož jsem
úzkostí nemohla ani mluvit, tak jsem jen kývla. Tak jsem se tedy
dostala do Opavy, kde mi naordinovali nově léky. Pak mi máma
dovezla mé „zapomenuté“ věci. Naštěstí je nikdo neukradl.
Léčba v Opavě trvala asi dva měsíce a pak jsem jela zpátky
do Prahy, kde jsem vydržela bez ataky dva roky.
Minulý
rok jsem byla na táboře v Krkonoších a vrátila jsem se do
Prahy vyčerpána. Na táboře jsem si pro změnu vsugerovala, že
mám aspergrův syndrom a při kontrole jsem to řekla mé lékařce.
Lékařka mi místo toho, aby mi vysadila léky, řekla, ať beru
více tabletek. A já jsem udělala pravý opak a vysadila je úplně.
Začala jsem doma přehrabovat své věci, protože jsem myslela, že
umřu. Nejdřív jsem si o sobě myslela, že jsem satan, pak
čarodějnice, Hitler podobně. Pálila jsem svíčky, opíjela se,
kouřila. V noci jsem se vždy vydala do centra a myslela jsem,
že jsem vzdáleně propojená s Pavlem. Myslela jsem si, že on
je Ježíš a já Panna Maria, že zachráníme společně svět.
Vůbec mi nevadilo při mých úvahách , že jsem v Praze a on
na svém milovaném Slovensku. Pak jsem opět ztratila boty a dokonce
i klíče od bytu. Ráno jsem se neměla jak dostat do svého bytu,
tak jsem chodila kolem baráku a křičela, že nemám klíče a že
se ze mě stal bezdomovec. Pak na mě zavolala sousedka sanitku,
protože jsem jí tvrdila, že si pro mě Pavel přijde a další
nesmysly. Odvezli mě tentokrát do Bohnic. Byla jsem tam dva a půl
měsíce. Tak si říkám třikrát a dost, ale kdoví jestli se
nemoc zase neozve ….
