tag:blogger.com,1999:blog-48760623306909137282023-11-15T05:04:46.146-08:00O boji se schizofrenií, který občas bolíKáčehttp://www.blogger.com/profile/08672393074822578404noreply@blogger.comBlogger30125tag:blogger.com,1999:blog-4876062330690913728.post-58743210395083269052021-11-04T23:30:00.001-07:002021-11-04T23:30:05.639-07:00Zážitky děsivé<p><span style="font-family: Arial, sans-serif; font-size: 12pt; text-align: justify;">Můj
život dle vyprávění začal v Bratislavě na dovolené. Byla jsem dvě buňky.
Matky vajíčko a otce nejrychlejší spermie. Můj život nějak pokračoval,
nepamatuji si, co se dělo, znám pouze z vyprávění. Můj otec pil, a to pil
až do agresivní nálady a nešetřil fackami a kopanci. Nechci si stěžovat. Chci
to jen zpracovat. V psychóze jsem zažila pocit osamoceného vajíčka, což
byl děsivý pocit. Matka nejen fyzicky trpěla, ale určitě i psychicky. Zatím
není vědecky doloženo, jak je to s přenosem pocitů na dítě v břichu,
ale myslím si, že to ovlivnilo dost mou psychiku. Vzpamatovávám se z toho až
doteď.</span></p>
<p class="MsoNormal" style="line-height: 150%; text-align: justify;"><span style="font-family: "Arial",sans-serif; font-size: 12.0pt; line-height: 150%;">Můj
porod dle vyprávění nebyl žádná slast. Šla jsem nohama napřed a tahali mě kleštěmi.
Byla to má obrana? Před vnějším světem, kdy jsem se nechtěla narodit. Ale
narodila jsem se celkem v pořádku. Až do doby, kdy máma si všimla, že
koukám do blba – zajímalo by mě na co jsem jako 4 měsíční miminko hleděla. Diagnóza
epilepsie. Naštěstí nikdy nebyl záchvat. <o:p></o:p></span></p>
<p class="MsoNormal" style="line-height: 150%; text-align: justify;"><span style="font-family: "Arial",sans-serif; font-size: 12.0pt; line-height: 150%;">Pak se
máma odstěhovala k otčímovi, kterému jsem začala po asi krátké době říkat
táta. Nepamatuji si. Utkvěla mi v hlavě vzpomínka, kdy otčímova matka, má
nevlastní babička, mi neustále vyprávěla, že jsem pomazala zeď výkaly. Děsí mě
to. Avšak prý je to normální. <o:p></o:p></span></p>
<p class="MsoNormal" style="line-height: 150%; text-align: justify;"><span style="font-family: "Arial",sans-serif; font-size: 12.0pt; line-height: 150%;">První
vzpomínka je z roku 1991 kdy dědu odváželi do nemocnice. Nesli ho na židli
a tehdy jsem ho viděla naposledy. <o:p></o:p></span></p>
<p class="MsoNormal" style="line-height: 150%; text-align: justify;"><span style="font-family: "Arial",sans-serif; font-size: 12.0pt; line-height: 150%;">Další
traumatická vzpomínka je ze školky, mohlo mi být tak pět. Bála jsem se, zeptat
učitelky, zdali mohu na WC a počůrala jsem se do postele. Byla to zlá paní
učitelka. <o:p></o:p></span></p>
<p class="MsoNormal" style="line-height: 150%; text-align: justify;"><span style="font-family: "Arial",sans-serif; font-size: 12.0pt; line-height: 150%;">Tehdy
jsem začala vnímat, že jsem jiná. Jiná v tom smyslu, že jsem měla problém
s řečí. Tzv. šišlala jsem. Děti se mi smály. Pokračovalo to až … nevím
přesně, protože když už se mě nesmáli, že jsem ušišlaná, tak si mě vybrali
kluci, že jsem ošklivá a já se neuměla bránit. <o:p></o:p></span></p>
<p class="MsoNormal" style="line-height: 150%; text-align: justify;"><span style="font-family: "Arial",sans-serif; font-size: 12.0pt; line-height: 150%;">V té
době, píšu to takhle poprvé a nechci se zatím více rozepisovat, protože o
mrtvých se má mluvit v dobrém, ale otčím se mě snažil sexuálně zneužívat.
Naštěstí se mi podařilo ubránit své tělo a krom špatných vzpomínek … asi nemám
trauma. Nebo mám? Mám problém s odpuštěním otčímovi a mamince. <o:p></o:p></span></p>
<p class="MsoNormal" style="line-height: 150%; text-align: justify;"><span style="font-family: "Arial",sans-serif; font-size: 12.0pt; line-height: 150%;">Ne,
vážně nechci, aby mě někdo litoval. <o:p></o:p></span></p>
<p class="MsoNormal" style="line-height: 150%; text-align: justify;"><span style="font-family: "Arial",sans-serif; font-size: 12.0pt; line-height: 150%;">Pak –
mi bylo skoro 12 a chtěla jsem se zabít. Místo soucitu jsem se však cítila
opuštěná a nepochopená. Doktor jen konstatoval, že mám nemocný mozek. Mé první
setkání s psychiatrem. Poslal mě na prázdniny do Opavy. Jo, bylo tam
krásně. Konečně jsem byla oblíbená.<o:p></o:p></span></p>
<p class="MsoNormal" style="line-height: 150%; text-align: justify;"><span style="font-family: "Arial",sans-serif; font-size: 12.0pt; line-height: 150%;">Pak
byla bouřlivá puberta, nějaké zkraty, kvůli kterým se se mnou nevlastní matka
nebaví a nebavil se se mnou ani otec. Ano, lituji toho. <o:p></o:p></span></p>
<p class="MsoNormal" style="line-height: 150%; text-align: justify;"><span style="font-family: "Arial",sans-serif; font-size: 12.0pt; line-height: 150%;">Pak
byla střední škola – byla jsem na okraji kolektivu, přesto asi celkem spokojená.
Byla jsem mimo domov. Mimo to, jak otčím začal pít tvrdý alkohol a začal se
chovat nehezky ke své rodině. Alkohol je metla lidstva. <o:p></o:p></span></p>
<p class="MsoNormal" style="line-height: 150%; text-align: justify;"><span style="font-family: "Arial",sans-serif; font-size: 12.0pt; line-height: 150%;">Pak
jsem jela do Prahy, dva roky jsem žila sama, užívala si bohémského života a
byla velmi spokojená. Jenže jsem se chtěla dostat ještě výš a chtěla jsem si
splnit svůj sen. Ve 22 jsem odjela do Anglie a tam se zhroutila. Dostala
diagnózu. Za to, že jsem bojovala o svou duši. <o:p></o:p></span></p>
<p class="MsoNormal" style="line-height: 150%; text-align: justify;"><span style="font-family: "Arial",sans-serif; font-size: 12.0pt; line-height: 150%;">Schizofrenie
mi však otevřela nové obzory a myslím, že bych byla ráda, kdybych jí už nepotřebovala.
<o:p></o:p></span></p>
<p class="MsoNormal" style="line-height: 150%; text-align: justify;"><span style="font-family: "Arial",sans-serif; font-size: 12.0pt; line-height: 150%;">Možná to
zní, že tam není žádný optimismus, ale jo, přežila jsem a žiji celkem spokojeně
dál. Nikdo neměj o mě strach :-) <o:p></o:p></span></p>Káčehttp://www.blogger.com/profile/08672393074822578404noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-4876062330690913728.post-91654602870523486522021-11-04T23:29:00.000-07:002021-11-04T23:29:07.790-07:00Strach<p></p><p class="MsoNormal" style="line-height: 150%; text-align: justify;"><span style="font-family: "Arial",sans-serif; font-size: 12.0pt; line-height: 150%;">Mám
strach … mám strach … z čeho? Z budoucnosti, ze života i ze smrti …
myšlenky se mi honí hlavou sem a tam a já si říkám, jestli mám šanci tohle za
tenhle život vyřešit. Nevím, kolik mi zbývá času. Nevím, jestli zítra budu dále
žít, jestli se něco zásadně nezmění. Nevím. Přála bych si mít křišťálovou kouli
a vědět, co bude. Přála bych si umět … vše a vlastně nic…. Když se na tohle
dívám, nevím, kam to povede, protože se neustále točím v kruhu.
V bludném kruhu, a možná má ten kruh i ostré hrany o které se postupem
života brousím a život proto bolí. Nechci si stěžovat a ani nechci, aby někdo
byl smutný. V žádném případě si nepřeji další vyghostování. Jsou to jen mé
pocity, které potřebuji srovnat a říkám si, třeba to někomu pomůže? Někoho to
nakopne? Někdo pochopí, že schizofrenie není jen vraždění nevinných obětí, je
to nemoc jako každá jiná. Jenže nejde vidět. To, co „nemocný“ cítí, je těžko
definovatelné.<o:p></o:p></span></p>
<p class="MsoNormal" style="line-height: 150%; text-align: justify;"><span style="font-family: "Arial",sans-serif; font-size: 12.0pt; line-height: 150%;">Cítím
se sama, i když jsem v davu. Nejhorší jsou ty úzkosti, kdy vnímám strach a
zároveň vnímám ve zvýšené míře i okolí. Lékaři tomu říkají depersonalizace,
derealizace. <o:p></o:p></span></p>
<p class="MsoNormal" style="line-height: 150%; text-align: justify;"><span style="font-family: "Arial",sans-serif; font-size: 12.0pt; line-height: 150%;">Hlasy
nemám. Tedy, opakuji se, měla jsem. Hlas živé babičky, který mi řekl důležité
poselství. Nevím, jestli to byla halucinace nebo poselství. Lékaři
v Anglii to možná označili jako za zoufalství – zoufalství volající duše,
která umírala. Přesto jsem přežila. A říkám si, že když jsem prožila a přežila
tohle, tak už mě nic nezastaví. <o:p></o:p></span></p>
<p class="MsoNormal" style="line-height: 150%; text-align: justify;"><span style="font-family: "Arial",sans-serif; font-size: 12.0pt; line-height: 150%;">Bludy
– co jsou bludy, co je patologické? Bludy jsou mylná přesvědčení, ale ty, jak
se dívám mají i vysocí představitelé v naší malé zemi. Jsem ta, která
jsem. Tečka. (ne ta po očkování :-D)<o:p></o:p></span></p>
<p class="MsoNormal" style="line-height: 150%; text-align: justify;"><span style="font-family: "Arial",sans-serif; font-size: 12.0pt; line-height: 150%;">Měla
jsem po pominutí „akutních příznaků“ abulii – nedostatek vůle. Je to strašný
stav, který Ti brání vstát z postele. Pomocí vůle jsem abulii překonala. <o:p></o:p></span></p>
<p class="MsoNormal" style="line-height: 150%; text-align: justify;"><span style="font-family: "Arial",sans-serif; font-size: 12.0pt; line-height: 150%;">Další
příznak na který mě upozornil ex, je že nemám mimiku. Teda asi jí trochu mám.
Myslím, že je to po lécích. <o:p></o:p></span></p>
<p class="MsoNormal" style="line-height: 150%; text-align: justify;"><span style="font-family: "Arial",sans-serif; font-size: 12.0pt; line-height: 150%;">Paranoiu
mám jen, když mám velkou úzkost a dokážu si racionálně říct, že ten člověk na
mě nekouká, neciví, protože … těžko říct. S úzkostí zápasím, docela jsem
se jí naučila i ignorovat.<span style="mso-spacerun: yes;"> </span><o:p></o:p></span></p>
<p class="MsoNormal" style="line-height: 150%; text-align: justify;"><span style="font-family: "Arial",sans-serif; font-size: 12.0pt; line-height: 150%;">Jinak
mě vlastně nic netrápí. Skoro. <o:p></o:p></span></p><br /><p></p>Káčehttp://www.blogger.com/profile/08672393074822578404noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-4876062330690913728.post-33027685250042434912021-08-01T00:38:00.018-07:002021-08-01T00:53:01.031-07:00Život po Životě<p style="text-align: justify;"> <!--[if gte mso 9]><xml>
<w:WordDocument>
<w:View>Normal</w:View>
<w:Zoom>0</w:Zoom>
<w:TrackMoves/>
<w:TrackFormatting/>
<w:HyphenationZone>21</w:HyphenationZone>
<w:PunctuationKerning/>
<w:ValidateAgainstSchemas/>
<w:SaveIfXMLInvalid>false</w:SaveIfXMLInvalid>
<w:IgnoreMixedContent>false</w:IgnoreMixedContent>
<w:AlwaysShowPlaceholderText>false</w:AlwaysShowPlaceholderText>
<w:DoNotPromoteQF/>
<w:LidThemeOther>CS</w:LidThemeOther>
<w:LidThemeAsian>X-NONE</w:LidThemeAsian>
<w:LidThemeComplexScript>X-NONE</w:LidThemeComplexScript>
<w:Compatibility>
<w:BreakWrappedTables/>
<w:SnapToGridInCell/>
<w:WrapTextWithPunct/>
<w:UseAsianBreakRules/>
<w:DontGrowAutofit/>
<w:SplitPgBreakAndParaMark/>
<w:DontVertAlignCellWithSp/>
<w:DontBreakConstrainedForcedTables/>
<w:DontVertAlignInTxbx/>
<w:Word11KerningPairs/>
<w:CachedColBalance/>
</w:Compatibility>
<w:BrowserLevel>MicrosoftInternetExplorer4</w:BrowserLevel>
<m:mathPr>
<m:mathFont m:val="Cambria Math"/>
<m:brkBin m:val="before"/>
<m:brkBinSub m:val="--"/>
<m:smallFrac m:val="off"/>
<m:dispDef/>
<m:lMargin m:val="0"/>
<m:rMargin m:val="0"/>
<m:defJc m:val="centerGroup"/>
<m:wrapIndent m:val="1440"/>
<m:intLim m:val="subSup"/>
<m:naryLim m:val="undOvr"/>
</m:mathPr></w:WordDocument>
</xml><![endif]--><!--[if gte mso 9]><xml>
<w:LatentStyles DefLockedState="false" DefUnhideWhenUsed="true"
DefSemiHidden="true" DefQFormat="false" DefPriority="99"
LatentStyleCount="267">
<w:LsdException Locked="false" Priority="0" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" QFormat="true" Name="Normal"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="9" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" QFormat="true" Name="heading 1"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="9" QFormat="true" Name="heading 2"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="9" QFormat="true" Name="heading 3"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="9" QFormat="true" Name="heading 4"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="9" QFormat="true" Name="heading 5"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="9" QFormat="true" Name="heading 6"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="9" QFormat="true" Name="heading 7"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="9" QFormat="true" Name="heading 8"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="9" QFormat="true" Name="heading 9"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="39" Name="toc 1"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="39" Name="toc 2"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="39" Name="toc 3"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="39" Name="toc 4"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="39" Name="toc 5"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="39" Name="toc 6"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="39" Name="toc 7"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="39" Name="toc 8"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="39" Name="toc 9"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="35" QFormat="true" Name="caption"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="10" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" QFormat="true" Name="Title"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="1" Name="Default Paragraph Font"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="11" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" QFormat="true" Name="Subtitle"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="22" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" QFormat="true" Name="Strong"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="20" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" QFormat="true" Name="Emphasis"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="59" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Table Grid"/>
<w:LsdException Locked="false" UnhideWhenUsed="false" Name="Placeholder Text"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="1" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" QFormat="true" Name="No Spacing"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="60" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Light Shading"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="61" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Light List"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="62" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Light Grid"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="63" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium Shading 1"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="64" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium Shading 2"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="65" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium List 1"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="66" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium List 2"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="67" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium Grid 1"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="68" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium Grid 2"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="69" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium Grid 3"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="70" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Dark List"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="71" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Colorful Shading"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="72" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Colorful List"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="73" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Colorful Grid"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="60" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Light Shading Accent 1"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="61" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Light List Accent 1"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="62" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Light Grid Accent 1"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="63" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium Shading 1 Accent 1"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="64" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium Shading 2 Accent 1"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="65" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium List 1 Accent 1"/>
<w:LsdException Locked="false" UnhideWhenUsed="false" Name="Revision"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="34" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" QFormat="true" Name="List Paragraph"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="29" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" QFormat="true" Name="Quote"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="30" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" QFormat="true" Name="Intense Quote"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="66" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium List 2 Accent 1"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="67" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium Grid 1 Accent 1"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="68" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium Grid 2 Accent 1"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="69" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium Grid 3 Accent 1"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="70" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Dark List Accent 1"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="71" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Colorful Shading Accent 1"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="72" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Colorful List Accent 1"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="73" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Colorful Grid Accent 1"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="60" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Light Shading Accent 2"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="61" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Light List Accent 2"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="62" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Light Grid Accent 2"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="63" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium Shading 1 Accent 2"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="64" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium Shading 2 Accent 2"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="65" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium List 1 Accent 2"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="66" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium List 2 Accent 2"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="67" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium Grid 1 Accent 2"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="68" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium Grid 2 Accent 2"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="69" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium Grid 3 Accent 2"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="70" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Dark List Accent 2"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="71" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Colorful Shading Accent 2"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="72" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Colorful List Accent 2"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="73" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Colorful Grid Accent 2"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="60" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Light Shading Accent 3"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="61" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Light List Accent 3"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="62" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Light Grid Accent 3"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="63" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium Shading 1 Accent 3"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="64" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium Shading 2 Accent 3"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="65" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium List 1 Accent 3"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="66" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium List 2 Accent 3"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="67" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium Grid 1 Accent 3"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="68" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium Grid 2 Accent 3"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="69" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium Grid 3 Accent 3"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="70" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Dark List Accent 3"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="71" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Colorful Shading Accent 3"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="72" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Colorful List Accent 3"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="73" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Colorful Grid Accent 3"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="60" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Light Shading Accent 4"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="61" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Light List Accent 4"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="62" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Light Grid Accent 4"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="63" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium Shading 1 Accent 4"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="64" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium Shading 2 Accent 4"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="65" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium List 1 Accent 4"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="66" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium List 2 Accent 4"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="67" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium Grid 1 Accent 4"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="68" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium Grid 2 Accent 4"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="69" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium Grid 3 Accent 4"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="70" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Dark List Accent 4"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="71" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Colorful Shading Accent 4"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="72" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Colorful List Accent 4"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="73" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Colorful Grid Accent 4"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="60" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Light Shading Accent 5"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="61" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Light List Accent 5"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="62" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Light Grid Accent 5"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="63" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium Shading 1 Accent 5"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="64" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium Shading 2 Accent 5"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="65" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium List 1 Accent 5"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="66" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium List 2 Accent 5"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="67" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium Grid 1 Accent 5"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="68" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium Grid 2 Accent 5"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="69" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium Grid 3 Accent 5"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="70" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Dark List Accent 5"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="71" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Colorful Shading Accent 5"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="72" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Colorful List Accent 5"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="73" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Colorful Grid Accent 5"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="60" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Light Shading Accent 6"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="61" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Light List Accent 6"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="62" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Light Grid Accent 6"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="63" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium Shading 1 Accent 6"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="64" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium Shading 2 Accent 6"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="65" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium List 1 Accent 6"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="66" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium List 2 Accent 6"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="67" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium Grid 1 Accent 6"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="68" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium Grid 2 Accent 6"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="69" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Medium Grid 3 Accent 6"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="70" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Dark List Accent 6"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="71" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Colorful Shading Accent 6"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="72" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Colorful List Accent 6"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="73" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" Name="Colorful Grid Accent 6"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="19" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" QFormat="true" Name="Subtle Emphasis"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="21" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" QFormat="true" Name="Intense Emphasis"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="31" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" QFormat="true" Name="Subtle Reference"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="32" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" QFormat="true" Name="Intense Reference"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="33" SemiHidden="false"
UnhideWhenUsed="false" QFormat="true" Name="Book Title"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="37" Name="Bibliography"/>
<w:LsdException Locked="false" Priority="39" QFormat="true" Name="TOC Heading"/>
</w:LatentStyles>
</xml><![endif]--><!--[if gte mso 10]>
<style>
/* Style Definitions */
table.MsoNormalTable
{mso-style-name:"Normální tabulka";
mso-tstyle-rowband-size:0;
mso-tstyle-colband-size:0;
mso-style-noshow:yes;
mso-style-priority:99;
mso-style-qformat:yes;
mso-style-parent:"";
mso-padding-alt:0cm 5.4pt 0cm 5.4pt;
mso-para-margin:0cm;
mso-para-margin-bottom:.0001pt;
mso-pagination:widow-orphan;
font-size:10.0pt;
font-family:"Calibri","sans-serif";
mso-bidi-font-family:"Times New Roman";}
</style>
<![endif]-->
</p><p class="MsoNormal" style="text-align: justify;"><span> </span>Čím dnes začnu? A myšlenkou „mám strach“, která se mi honí
hlavou. Je mi momentálně celkově špatně, mám obavy, úzkosti, myšlenky, které mě
obtěžují a lidé mě štvou víc než obvykle. Zdá se, že mě momentálně opustil
optimismus.</p>
<p class="MsoListParagraphCxSpMiddle" style="text-align: justify; text-indent: -18pt;"><span style="mso-bidi-font-family: Calibri;"><span style="mso-list: Ignore;"><span> </span><span style="font: 7pt "Times New Roman";"> </span></span></span><span> </span>Za prvé mám
strach, že se blíží nemoc, v mém případě psychóza. Mám strach, že se mi
přitíží, tak, že už se z toho nedostanu. Lidé, kteří neví, co je psychóza,
ať si to vygooglí, já nyní popíšu, co je psychóza pro mě, co znamená.<span> </span> <span> </span><span> </span><span> </span><span> </span><span> </span><span> </span><span> </span><span> </span><span> </span><span> </span><span> </span><span> </span><span> </span><span> </span><span> </span><span> </span><span> </span><span> </span><span> </span><span> </span><span> </span><span> </span><span> </span><span> </span><span> </span><span> </span><span> </span><span> </span><span> </span><span>Co </span><span> </span>je
tedy pro mě psychóza? Je to stav, ve kterém se necítím
dobře a zažívám věci, které ostatní smrtelníci nedokážou zažít. Možná něco
zažívá i jiný „nemocný“, ale je důležité si uvědomit, že každý máme jiný
příběh. O mém příběhu se můžeš dočíst tady nebo se mě můžeš zeptat … bla, bla…
zpět k textu, jiné věci, které nedokážou ostatní smrtelníci zažít, je
např. to, co jsem zažila v roce 2009, když mi bylo pouhopouhých 22 let.
Nevím, jestli někdo kromě mě, použil termín „oblast ztracených duší“, ale já
jsem v Londýně prožila pocit dejavú, když jsem utekla před lidmi a cítila,
že už jsem tam žila a potkávala jsem zároveň divné lidi s divnými očima –
jakoby měli prázdno v očích. Hledala jsem před těmito lidmi úkryt a našla
jsem jej v kostele, ale začala jsem tam tak vyšilovat, že mě odvezli do
Mental Hospital v Chelsea. Podotýkám, že do tohohle stavu jsem se dostala
po několikadenní absenci spánku a hlavně užití kokainu. Ovšem, bohužel, situace
se 3x zopakovala (v roce 2010, 2012 a 2016)- takže nevím, zdali mám nemoc nebo
zažívám něco jako nadpřirozené věci nebo např. psychospirituální krizi nebo se
dostávám do svých minulých životů.<span style="mso-spacerun: yes;">
</span>Psychóze je tedy pro mě stav, kdy je mi pěkně blbě, teda přesně hnusně
blbě a nedokážu si poradit bez hospitalizace v psychiatrickém zařízení.<span style="mso-bidi-font-family: Calibri;"><span style="mso-list: Ignore;"> </span></span></p><p class="MsoListParagraphCxSpMiddle" style="text-align: justify; text-indent: -18pt;"><span style="mso-bidi-font-family: Calibri;"><span style="mso-list: Ignore;"><span> </span><span> </span>Za druhé<span style="font: 7pt "Times New Roman";"> </span></span></span>mám
strach ze smrti, který se nejvíc projeví v době propuknutí psychózy. Možná
mám strach, i ze života. Chtěla bych nahlédnout do příčiny svých současných
potíží – v tomto životě a domnívám, se že mé současné potíže nevychází jen
z tohohle života. </p><p class="MsoListParagraphCxSpMiddle" style="text-align: justify; text-indent: -18pt;"> <span> </span> Za třetí zároveň
mám strach z esoteriky, ale zároveň mám pocit, že by mohla vyléčit mé
současné potíže. Na papíře snad to slovo neumím ani napsat. Mám zkušenost, že
spousta lidí se k psychóze dostane skrze esoteriku nebo jiné alternativní
směry, já se k esoterice dostávám skrze psychózu. Musí být přece něco, co
mi může odpovědět na otázky, na které nedokážu nalézt odpověď. Podotýkám, že
věřím v Boha, jsem katolička, ale uznávám některá pohanská přesvědčení –
např. že jsou jakési energie, a z energií se tvoří duše (nevím, jak to
však mám definovat) a hlavně věřím v reinkarnaci a cestu, která nás skrze
věčný koloběh dovede do nebe. </p>
<p class="MsoListParagraphCxSpMiddle" style="text-align: justify;"><span> </span>Doufám, že to nebude nyní znít jako
bláznovina a řeknu tajemství – ztotožňuji se s jednou biblickou postavou z Ježíšovy
doby, o které je v bibli velmi málo napsáno, byla však Ježíšovi nejblíže.
Celkově mi přijde, že s touto ženou mám velmi mnoho společného. Ale vím,
že jsem v tomto světě, žila tolikrát, že je to možná blud a hlavně já si
nic nepamatuji. Mám pocit, že zažívám to, co M. zažila. Ovšem nikdo nemůže
pochopit mé myšlení bez poznání toho, co jsem o sobě zjistila v tomto životě.</p><p class="MsoListParagraphCxSpMiddle" style="text-align: justify;"><span> </span>Za čtvrté
- mám strach že díky tomuto textu mě spousta lidí odsoudí. Mám strach ze
samoty. Je to vážně slátanina a mě jde hlavně o to, abych si uklidila bordel v hlavě
a bylo mi o trochu lépe. Možná to nemá hlavu ani patu, nedokážu to posoudit.
Dále k bodu 3 – myslím si, že reinkarnace probíhá lidi v lidi nebo
jiné vyšší bytosti. Žijeme tolikrát kolikrát je potřeba než dojdeme do nebe.
Přece logicky, kam by se vešly ty duše. Vede mě k tomu hlas mé babičky,
který jsem slyšela v Anglii (věděla jsem, že tam není): „to si na tomhle světě
nevyřešíš, si nevyřešíš nikdy“. Myslím, že mám poslední šanci napravit chyby,
které pořád opakuju. Domnívám se, že se blíží konec věků, tzv. Apokalypsa, o
které píše Jan v bibli. Nevím, jak bude vypadat nebo jestli už nežijeme v nějakém
jiném světě. Každopádně se těším, že se potkám s Bohem…. ups … to vypadá
hodně psychoticky, ale už jsem taková, jaká jsem. Každopádně cítím, že
potřebuji v tomhle životě vyřešit, to co už řeším od počátku, co jsem
duší.
</p>Káčehttp://www.blogger.com/profile/08672393074822578404noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-4876062330690913728.post-28705129493442630212020-08-24T12:11:00.000-07:002020-08-24T12:11:16.965-07:00Svět<p>V rámci studia filosofie nám vyučující položil otázku, co je svět? Včera, dnes i zítra nedokážu přesně odpovědět. Napadají mě veličiny, které se jeví jako maličkosti a propadají se do propastí. </p><p>Čas. Ano, na střední škole jsem tvrdila, že čas neexistuje. Nelze jej vidět, to je ta příčina, která mě hnala k tomuto přesvědčení. Mnohem později jsem uznala, že čas musím uznat. Protože ano, čas se dá měřit na stopkách, hodinkách i hodinách. Všude jsou věže kostelů s hodinami. Přesto jsem tvrdila, že čas neexistuje.Tvrdila jsem tehdy, že tyto měřící zařízení jsou výmyslem člověka. Protože jak poznat vteřinu? Jak rozlišit neviditelnou minutu? A co hodina - některá krátká, jiná dlouhá jako celý den? Uznávala jsem pouze den, měsíc a rok, který lze měřit podle toho, za jak dlouho oběhne to a to těleso kolem jiného tělesa nebo své osy. </p><p>Bohužel včerejšek nelze vrátit a zítřek nelze předvídat. Lze jen přítomnost prožívat, vzpomínat a plánovat. A plány ne vždy vycházejí. Myslím, že tedy, dnes, že na světě panuje čas. Mnohem později jsem uznala, že čas musím uznat. Čas plyne od narození až po smrt a možná i poté...</p><p>Možná proto se propadám do světů, které neexistují. Počítám prsty, abych zjistila, kolik mám sourozenců a vidím v symbolech znamení. A v mřížích vidím vězení. Chtěla bych být ta, která umí zázraky a chtěla bych léčit lidi ze smrti. Chtěla bych mnoho. Chtěla bych sny proměnit v realitu a realitu vyměnit za sny. Chtěla bych proměnit slovo sny za syn, aby bylo zjevné to, co je skryté. Je to svět. <br /></p><p> <br /></p>Káčehttp://www.blogger.com/profile/08672393074822578404noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-4876062330690913728.post-54382978040126568322019-10-09T15:26:00.000-07:002019-10-09T23:40:33.995-07:00Sny a bdění<div style="text-align: justify;">
V mých snech se občas objeví obraz, který nelze úplně odlišit, zdali se to třeba včera nebo jindy neudálo. Jednou jsem se např. zeptala kolegyně, o čem mi to vlastně povídala a až pak pochopila, že to byl sen. Během noci se zdá spousta snů, některé zapomeneme, jiné si pamatujeme celý život. Dokonce jsem jednou snila po otevření očí, podle lékařů, halucinace. Byl to hlas mé babičky, která byla 2000 km daleko a povídal: To, co si nevyřešíš v tomto životě, tak to už si nevyřešíš nikdy. A od té doby jsem se stala tzv. F20.0. Asi za 3 roky se mi v noci zdál sen, kde jsem viděla nádherně osvícenou babičku, která mě něco četla z bible. Ani v okamžiku probuzení jsem nevěděla o čem text byl.</div>
<div style="text-align: justify;">
Když jsem dostávala rozum, v době, kdy děti přestávají tolik zapomínat a pamatují si vzpomínky do dospělosti, tak jsem měla sen o kreslených postavách Tom a Jerry, honili se a také ten sen byl barevný.</div>
<div style="text-align: justify;">
Sen, který se mi vlil pod kůží, se zdál 15. nebo 16. 6. Zdálo se mi, že se blíží konec světa. Já, silná osobnost, jsem vyhrála boj o dobro a zlo. Ale začnu od začátku v mém HOMETOWNu se zřítila budova z dob minulého režimu, zbořila se tribuna. Viděla jsem tam umírat spoustu lidí, i mého známého Reného. Smrt mě zasáhne, protože se jí bojím. Bojím se, že to tady už skončí a pak všechny mé sny se roztříští na malé kousky. A také se bojím samoty. Zpět ke snu: lidé se na konci světa stávali více a více závislými na lécích - psychiatrických, aby bylo jasno. Tuto závislost bohužel znám již 10 let. A co se stalo, léky došly a lidem bylo zle. Museli stát fronty na injekce kdovíčeho. Léky podávali zlí lékaři. Chtěli schizofrenikům vysazovat léky. Věděla jsem v tom snu, že musím mít neustále svou dávku drogy, abych si zachovala své já a abych ty dva zlé lékaře porazila, tím, že ve mě je dobro. Dál pak sen pokračoval, ale nechci to rozebírat. Ale oba jsme s Antonínem vyhráli.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
Káčehttp://www.blogger.com/profile/08672393074822578404noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-4876062330690913728.post-61773078246841810952019-05-29T06:38:00.002-07:002019-05-29T06:39:12.552-07:00Lásky Román o RomanoviVzpomínky už mi splývají, ale pamatuji si na ten den, kdy se ve škole konala dětská diskotéka. Bylo to na konci prvního stupně, konkrétně na konci 4. třídy, ve školní tělocvičně. Šli jsme tam s družinou hrály se hity posledních let devadesátých. Byl tam totiž ON. Vypadal jako Ježíš. Teda, tak jak si ho já podle maleb představuji. Dlouhé tmavé vlasy, modré oči. Ale tehdy jsem si neřekla, že vypadá jako Ježíš, ale jako nádherný kluk, do kterého jsem se na první pohled zamilovala. Tohle období bylo ateistické a snad bych dodala, že i antiteistické. Na diskotéce dělal dýdžeje. Byl v 8. třídě. Byl moje první láska, platonická, abych to upřesnila. Tehdy jsem jeho jméno psala venku po všech zdech i na všechny školní lavice. Musel vědět, že existuji. Ale dlouho jsem se nedala znát a poznat. Poslala jsem mu Valentýnku, byl rok 1999, a napsala do ní, že ho miluji.<br />
Potkávala jsem ho na chodbách školy. A jak jsem zjistila, jak se jmenuje? Jednou jsem šla z jídelny po schodech nahoru a on dolů a starší holky na něj křikly Ahoj Ro ... (váhala jsem mezi jmény Robin, Robert a Roman). Podle třídní knihy se jmenoval Roman ....hlavně jsem díky tomu věděla, kde bydlí. Podle jména a bydliště jsem hledala v telefonním seznamu jeho telefonní číslo. Našla jsem ho i přes to, že jeho jméno je poměrně obvyklé. Volala jsem a vždy zavěsila.<br />
Pak začlo období osobního kontaktu. To jsem přestala být tajemná. Mezitím si ostříhal vlasy. <br />
V páté třídě jsem se odvážila. Na další diskotéce jsem mu řekla čaj, místo čau. Pak jsem ho jednou potkala (no doopravdy čekala jsem na něj) před školou a šla s ním jakože stejnou cestou. Krásně jsme si popovídali. A bylo to na dlouhá léta naposled. Pak už chodil vždy s někým ze školy. Pak, moje poslední šance, než jako deváťák odešel ze školy, byla ta, že jsem byly s kamarádkou před jeho domem a bavil se se mnou z patra, opravdu zpatra. Chtěl, abych ho víc neotravovala. Pak odešel ze školy, začaly prázdniny a já jela díky svému experimentu s durmanem do Opavy, ale Roman v tom nehrál skoro žádnou roli. Byla to souhra okolností. <br />
Pak se zjevil u našeho stolu v jedné punkerské hospodě, kde se kouřila tráva. Dali jsme si spolu brko a také mi tehdy řekl, že si mě pamatuje. Ono kdo by ne :-)<br />
<br />Káčehttp://www.blogger.com/profile/08672393074822578404noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-4876062330690913728.post-36478236389876509982019-05-27T22:16:00.000-07:002019-05-27T22:16:57.516-07:00Trochu asociál (šikana)Když zavřu oči, vidím před sebou svou minulost. Alespoň dnes, když nemůžu usnout. Zapomněla jsem si totiž z lékarny vyzvednout jedno nejmenováné hypnotikum. Jsem asi závislá. Nyní nemůžu spát. Snad mi toto psaní, spání spraví.<br />
Ano, když jsem byla malé dítě, nebyla jsem úplně v pohodě a byla jsem trochu asociál (nepřímá citace - úryvek z písně od Zakazaného ovoce). Ano, nebyla jsem IN. Vzpomínám si na vysmívání se ve školce a pak na šikanu na ZŠ. Tyto vzpomínky nejsou příjemné. Nikdy jsem příliš nezapadla. A dnes jsem za to ráda. Nejsem průměrná. Nyní dvě vzpomínky, co se mi vynořilo a spojilo. Co se událo před několika (dvěma) desetiletími a v roce 2012:<br />
Za prvé: Byla jsem jsem ve škole, stála jsem u topení na dlouhatánské chodbě. Byla jsem tam sama, protože jsem neměla svou partu. Pouze jednu kamarádku, která tam tehdy nebyla. Přišli kluci ze třídy a začali mě fyzicky napadat a nadávat mi. Dnes už nevím, co říkali, ale tento okamžik se vryl silně do paměti.<br />
Za druhé: Šla jsem v psychóze po Hradčanské, kdo mě zná, tak ví, že v psychóze ztrácím boty, takže bosa a jeden člověk (nevím, jestli tam byl), ale připomněl mi jednoho z těch kluků, a dotyčný řekl Blbá kráva. Asi to úplně nebyla halucinace, ale vztáhla jsem si to k sobě a připomnělo mi to dobu, když jsem byla v páté třídě.<br />
S těmi kluky od páté třídy nejsem v kontaktu, nevím, co dělají, kam se dostali a ani bych je už nepoznala. Ale po přestupu na jinou školu, jsem v sedmé třídě jednoho potkala a ten říkal něco v tom smyslu: utekla jsi před námi. Asi utekla, ale abych si zachránila život a skončila jsem ve 12 letech ve cvokárně. Nebylo to jen kvůli problémům ve škole, ale také doma. Tehdy, krátce před dvanáctými narozeninami, jsem málem dokonala sebevraždu. Vzala jsem si hodně semínek durmanu. Podle lékařů jsem překročila smrtelnou dávku, tak desetkrát, takže nechápu, že jsem to přežila. Byla jsem tři dny v bezvědomí a měla živé halucinace nebo to byly sny. Myslím, že i světlo na konci tunelu jsem někde zahlédla v tvrdém spánku.<br />
Měla jsem v té době jednu jedinou kamarádku, Simonku, která se začala bavit s Terezkou. Žárlila jsem. Simonka mi byla v té době nejblíž. Jediný člověk, kterému jsem věřila. Pak ještě babičce - ale ta se mnou nechodila do třídy :-) Dokud jsme měli hodnou paní učitelku z prvního stupně, tak to bylo celkem OK. Krom toho, že jsem byla na periferii třídního kolektivu. Pak přišla nová učitelka, která mě začla zesměšňovat a vůbec mě nechránila před dětma. Vzpomínka na dlouhou chodbu je nejsilnější.<br />
Také si vzpomínám, že jsem Simoně řekla, že Bůh neexistuje. Asi jsem přemýšlela podobně jako moji rodiče, nebo jsem nechápala, proč mě Bůh nechrání před těmi kluky. Chtěla bych se omluvit, asi jsem se mýlila. Mám od Simči schovanou tu básničku o lásce, kterou napsala ve druhé třídě. Je nádherná. Tím chci říct, že láska odpouští. A kdo mě zná, ví, že se mám dobře. <br />
<br />Káčehttp://www.blogger.com/profile/08672393074822578404noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-4876062330690913728.post-19400752154169093822018-05-11T12:42:00.000-07:002018-05-13T02:05:45.254-07:00Přemýšlení ...<div style="text-align: justify;">
Přemyšlím nad tím, v poslední době, čím dál tím víc. Dalo se předejít této schizofrenii v mém životě? Stačilo by, kdybych se nenapila džusu nebo nesnědla kousek čokolády od neznámého černého muže, který se tvářil jako falešný přítel a uvedl mě do stavu halucinací, které vyvrcholily šílenstvím, které bylo označeno jako paranoidní (nevím, proč takhle) schizofrenie. Vzpomínám si na jeho chlípný pohled, který zval k sexu. Bylo mi pouhých 22 let, právě ve věku, kdy se schizofrenie diagnostikuje a někdy zůstane na celý život. Bojuji, jak můžu a mám pocit, že prohrávám nad psychiatry. Prohrávám nad léky, které sice pomáhají, ale způsobují jen větší zabředlost v nemoci. Nemám emoce, mám úzkosti a rozostřené vnímání. Někdy před usnutím vnímám strašné věci, které nedokážu popsat slovy. Útočí na mě pseudohalucinace všech smyslů. Přes den to zvládám, ale v noci zdá se, že svou duši ztrácím a odevdávám ďáblu. Ráda bych pochopila začátek a konec, dřív než mě navštíví anděl smrti. Nevím čí jsem, ale vím, že jsem. Jsem zde a snažím se pochopit hlas, jediný hlas, který se zjevil a odešel bez toho, aniž bych viděla osobu, která ke mě mluvila. Ten hlas, konkrétně mojí babičky, řekl: To, co si v tomto životě nevyřešíš, to už si nevyřešíš nikdy. Hned na to, jsem byla odvedena na psychiatrické oddělení. Tušila jsem, kdo jsem, jak se jmenuji a ráda bych jim všechno řekla, ale byla jsem šokována. Nevěděla jsem, co se děje, proč tam jsem, bránila jsem se nedobrovolnému pobytu, ale když se mě ptali na diagnozu po pár dnech, z patra jsem jim řekla schizophrenia. Čím jsem si podepsala zřejmě ortel, abych byla považována za klasifikovaného blázna, který se již léčil s touto nemocí a podle jejich doměnek užíval kokain. Byla jsem varována v nemocnici před drogama, tihle vyvrhelové společnosti končí na ulici, řekla téměř doktorka s asijskými rysy. Já - která ani nevěděla, že jsem drogu užila. Dozvěděla jsem se to z propouštěcí zprávy a až moc dlouhou dobu mi to nebylo jasné, co se stalo. Vzpomínám na první rok s nemocí, kdy jsem se opíjela a vzpomínala na Anglii. Vzpomínky již vybledly, ale mluvila jsem o tom až moc často, asi to byl největší zážitek v životě. Bohužel jsem o tom mluvila jen s dobrým přítelem. Nebyl nikdo, kdo by mi vysvětlil, co se stalo, když jsem nebyla při smyslech. Ano vím, bloudila jsem ulicemi s bílými domy, hrabala se v odpadcích, cítila plyn a hledala útočiště na spánek, který jsem potřebovala, byla zmatená a viděla kosmonauta, ale nebyl to jen následek užití drogy? V nemocnici mi nasadili téměř okamžitě medikaci, přitom by možná stačil detox a vlídné slovo.</div>
Ráda bych pochopila, co mám vyřešit, ale nemám se krom sebe koho ptát. Byla jsem sama a byla jsem si vědoma, že konkrétní hlas je hlasem. Ovšem řekl mi příliš konktrétní větu na kterou jsem dodnes nezapomněla. Ráda bych přeskočila tento experiment a žila si svůj bezstarostný mladý život bez zkušeností s psychiatrií.<br />
Myslela bych si dnes, kdybych neměla 9 let zkušeností s psychiatrií, asi úplně to samé, co ostatní lidé, kteří neznají psychickou schizofrenii. Ano, přesně to. Pacienti psychiatrických nemocnicí jsou nebezpeční šílenci, které bych nechtěla potkat na ulici. Paradoxně díky své zkušenosti s nimi pracuji a nebojím se jich. Dokonce některé vyvolené mám za své přátele. Nevím, co mám řešit, a někdy mě to trápí. Jindy si žiju úplně skoro normální život. Přiznávám sama sobě, že nevím kde a proč je začátek nemoci. Nevím komu dát vinu a jak se s tím smířit.Káčehttp://www.blogger.com/profile/08672393074822578404noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-4876062330690913728.post-37131666869666436192017-11-24T23:36:00.004-08:002017-11-24T23:36:59.822-08:00Nynější pocity a sny o návratu do minulosti<div style="text-align: justify;">
Někdy jdu ven a přestávám vnímat svůj svět. Tím myslím své myšlenky a pocity. Začínám vnímat ten svět, který je okolo. Někdy se cítím jako bych vykouřila špatnou marihuanu. Zvuky jsou hlasitější, smích druhých jako namířený vůči mé osobě, lidé děsivější. Někdy nepomůže ani pár tabletek rivotrilu. Vnímám druhé a sebe vnímám jako bych nebyla. Jako kdybych byla průhledná a svět se kolem zbláznil. Vnímám výrazy lidí a jejich škleby. Přestávám vnímat své myšlenky a vidím jen to, co slyším. Ano, někdy se dostávám do stavu, kdy mi není dobře. </div>
<div style="text-align: justify;">
Díky lékům nemohu projevovat své emoce - už tři roky jsem neplakala. Ráda bych uronila slzu místo toho, aby se ve mě hromadilo napětí, které se přemění v úzkost a tlak či bolest hlavy. Když mě někdo rozesměje, tak to musí být něco moc vtipného. Spíš se mračím než usmívám. Je mi líto, cítím se někdy ne jako člověk, ale jako robot bez emocí. Jako stroj bez srdce. Nic necítím, maximálně tak tlak kolem srdce. Chtěla bych brečet do nekonečna.Chtěla bych proměnit své slzy ve vodopád.</div>
<div style="text-align: justify;">
Chtěla bych některé věci prožít znovu, střízlivá. Například jaké to je být sjetá znovu kokainem a odlišit skutečnost od halucinací. Chtěla bych mít možnost odmítnout kokain a chtěla bych předejít první hospitalizaci. Toužila bych se znovu rozjet z Londýna k českému lékaři a povědět mu, co jsem tehdy cítila. Halucinace a bludy to před kokainem určitě nebyly. Byla to spánková deprivace a změny nálad. Chtěla bych jinou diagnozu. Nevím jakou ... ale když člověk řekne: "Mám schizofrenii", tak se z něj stane automaticky schizofrenik a mám pocit, že přestává být člověkem. Lidé se jej začnou bát. Přitom je to tak, že on se bojí jich. Asi se bojím lidí, někdy. </div>
<div style="text-align: justify;">
Chtěla bych tomu černochovi, co mi to svinstvo vmíchal do pití, dát přes hubu. Chtěla bych ho najít a pořádně od plic mu vynadat. Protože od tý doby mám psychické problémy. Chtěla bych mluvit víc anglicky a chtěla bych, abych nemusela prožít tu noc, kdy jsem měla strach o svůj život. Chtěla bych si vzpomenout, co se dělo. A stejně bych mu chtěla dát přes držku! :-)</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
Káčehttp://www.blogger.com/profile/08672393074822578404noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-4876062330690913728.post-22571154929039593642017-11-24T13:02:00.000-08:002017-11-24T23:00:35.868-08:00Honzovi JarošoviPsáno večer s velmi roztřesenou rukou .... svému bývalému šéfovi Zapsaného spolku Kolumbus.<br />
<br />
<div style="text-align: justify;">
Milý Honzo,</div>
<div style="text-align: justify;">
odešel jste téměř před rokem. Často na Vás myslím a je mi líto, že Vám nemohu zavolat. Je to smutné, že jste odešel bez rozloučení. Nemohu si na to pořád zvyknout. Pamatuji, jak jste ve Formice, v bývalém zaměstnání (call centrum) vysvětloval a zastával se mě, že duševně nemocní to mají těžký a že by měli mít ohledy. Také vzpomínám na Bláznivý festival ve Žlutých lázních, kde jsem u stolu seděla já, Vy a Jarolímek. Bavili jsme se o mém studiu sociální práce, že to může být velká výhoda, že má zkušenost s duševními trablemi. Je mi líto, že jste umřel těsně před ukončením mého studia a před mou promocí. Byl byste jeden z těch, které bych na ní pozvala. </div>
<div style="text-align: justify;">
Vzpomínám, když jste mi říkal něco moc hezkého z Bible a já stála u popelnic. Paradoxně. Nevzpomenu si, co to bylo a snad mi to řeknete u toho společného stolu, tam nahoře. Také jste říkal něco o tom, že chlapi ze mě mají nahnáno, když jsem psychotila. Nepochopila jsem to úplně. A už se nezeptám, až někdy... snad. Věděl jste moc dobře, jak se věci mají. Věděl jste a viděl jste. </div>
<div style="text-align: justify;">
Často jsme spolu kouřívali cigarety, ale vždy si vykali. Bylo to jako z jiné doby. Několikrát jste mi i nábídnul Viceroyku.</div>
<div style="text-align: justify;">
Vzpomínám často na naše první setkání - bylo to před Ministerstvem zdravotnictví. Často jsme spolu debatovali nad reformou a vlastně jsem o Vás nic nevěděla. Vy jste věděl o mě víc. </div>
<div style="text-align: justify;">
Děkuji, že jste mi fandil a děkuji za všechno. Kdybyste byl živ, tak Vám zavolám. Bohužel jste tam, kde živí nemají přístup a já se ani chytrým telefonem nedovolám.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Chybíte mi. Moc.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Vaše Katka</div>
Káčehttp://www.blogger.com/profile/08672393074822578404noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-4876062330690913728.post-11116447908428539292017-11-23T07:34:00.001-08:002017-11-23T07:36:42.180-08:00Za ostnatým plotem životem<div style="text-align: justify;">
Chtěla bych napsat něco velmi inteligentního, ale ať přemejšlím, jak přemejšlím ... tak mě napadají samé hovadiny. Třeba včerejší vyprávění o tom, jak je nádherné milovat Leelu (z futuramy). Je nádherné, jak láska je slepá. Chtěla bych někdy milovat, tak abych neviděla. Snažím se řídit Biblí o tom, co je láska a dělá se mi akorát na čele vráska. Moje první vráska! Měla bych mít před svatbou a zatím to vypadá na velký životní krach. On Antoním asi nebude ten Ježíš. A jsem vůbec, já, ta Maria Magdalena? </div>
<div style="text-align: justify;">
Zrovna včera mi nejlepší kamarádka říkala, že bude konec světa. Prý po prvním černém prezidentovi a že papež František je ten poslední papež. Podotýkám, že Lucie nemá diagnostikovanou žádnou nemoc.Tak nad tím přemýšlím, jestli se toho konce dožiju. A říkám si, zda-li ty moje bludy, které jsem měla v nemoci, nejsou pravdivé. Bylo by krásné být tou poslední a prvou, být tím, kdo vysvobodí svět ze všech trápení, protože to utrpení zažil. Tímto se nechci litovat, jen podotýkám, že to, co jsem zažila já, by jiný nepřežil. Lucie je moje zlatíčko. Jednou mi řekla, že mi nemůže říct, kdo jsem, protože musím na to přijít sama. Bylo by krásný být v nebi s těmi, co miluji a já miluji všechny. Takže zase nenápadně zabředávám do myšlenek ... bylo by krásný být v nebi a kdybych byla já ten Bohočlověk. Ono těch Ježíšů mám je v Bohnicích víc, takže si říkám, zda-li nepatřím mezi ty ostatní blázínky, co jsou přesvědčeni o své pravdě. Těší mě, že jsem Peer - em a že můžu ukazovat cestu, pravdu a život. Jinak včera mě ještě pobavilo od kolegy, že peer - ové jsou takoví upíři v opačném slova smyslu. Bylo by krásné, kdyby zrovna Kateřina Damiána byla Marie Magdalská. Už jen význam těch mých dvou jmen je paradox- Kateřina dle přání otce, stydlivá a Damiána je rostlina povzbuzující chtíč. Ale to nikomu radši neříkám - ani jedno, kdo jsem a co znamenám :-)</div>
<div style="text-align: justify;">
Ještě mi v hlavě zní ta věta, od babičky Jany, kdy jsem měla hlas v Londýně: "To co si v tomto životě nevyřešíš, to už si nevyřešíš nikdy". Mám pocit, že mám poslední šanci dokázat, kdo jsem a proto se tak snažím o to být to nejlepší. Doufám, že mi jednou Lucie řekne, co myslela tím, to co jednou napsala a co se mi vrylo do hlavy. Lucie je fakt milá :-)</div>
<div style="text-align: justify;">
Další věc - moje nejoblíbenější číslo tři - už snad od tří let:-) je mým osudem. Tři dny jsem byla v komátu, tři dny se mi děje to zlý, čemu se říká schizofrenie a za tři roky mi bude 33. Snad nezahyneme v agonií a nezahynem vůbec.Ale to ví jen můj Otec. A snad Lucie neměla pravdu. Modlím se, ať jsem, kdo jsem.</div>
<div style="text-align: justify;">
A na co se ještě těším? Tak na třetí díl scifi Propast času, protože tam se objeví Bůh a všechno rozlouskne. Kdo nečetl, tak Roman Bureš - můj nejoblíbenější spisovatel - píše o prolomení časoprostoru ... což je skoro jako o mém životě.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
Káčehttp://www.blogger.com/profile/08672393074822578404noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-4876062330690913728.post-48086149748008594482016-08-01T04:54:00.001-07:002016-08-01T04:55:26.919-07:00ZLO A DOBRO<div style="text-align: justify;">
Jsem ta, která jsem. Jsem prvá i poslední. Jsem ta, která zachrání svět společně s Antonínem. Byla Eva, Maří Magdalena, i Julie od Shakespeara, Johanka z Arku, a nyní jsem Kateřina Damiána. Jsem žena, vím to. A našla jsem muže, který je mi roven a věřím, že reinkarnace skončí. Tím se naplní slovo.</div>
<div style="text-align: justify;">
V každém z nás se ukrývá princ a zlý čaroděj. Když jsem si to uvědomila tuto drsnou skutečnost bylo mi dvaadvacet, v době kdy jsem ztrácela pojem o čase, ztrácela paměť a měla předzvěst konce světa. Později jsem myslela, že umírám. Vždy jsem věděla kdo jsem, tedy jak se jmenuji civilním jménem. Postupně docházím k závěru, že jsem byla prvá a jsem poslední. Věřím v Boha, ale neustále mě ovládá ďábel. Prý je to normální. Kdyby Ježíš žil, jsem přesně ta ze které vyžene sedm démonů.</div>
<div style="text-align: justify;">
Jsem pyšná, tedy myslím si, že jsem výjimečná, sebestředná, inteligentní a krásná, nenechám se ovlivňovat okolím, jsem sebevědomá. Aspoň po většinu času. A někdy přijde propad.</div>
<div style="text-align: justify;">
Také jsem prý sobec, aspoň matka to o mě říká. Tedy další ze sedmi smrtelných hříchů lakomství. Prostě bezdomovci nedám pokaždé cigaretu, nepřispěji na každou věc, prostě na to nemám, když prokouřím spoustu cigaret. Také nedržím půst.</div>
<div style="text-align: justify;">
Závist mě dovedla k rozbití okna při minulé (zřejmě) schizofrenické atace. Nikoho nezajímalo, jak je mi blbě z toho, že mi pes ukousl málem ruku, nedostala jsem dárek k narozeninám a otčím připravuje hostinu pro zbytek rodiny.</div>
<div style="text-align: justify;">
Hněv se projevuje nekontrolovatelnými pocity zlosti a nenávisti vůči jiné osobě.Tedy tehdy proti matce a otčímovi, kterým nedokážu odpustit, jak se ke mě chovají a co vše mi provedli v dětství. Ovšem, mám je ráda, ale zůstává tam pořád to ale.</div>
<div style="text-align: justify;">
Smilstvo. Bez komentáře.</div>
<div style="text-align: justify;">
Nestřídmost se u mě projevuje tím, že vykouřím 30 cigaret denně a vypiju spoustu nápojů s kofeinem.</div>
<div style="text-align: justify;">
Lenost je moje charakteristika, ale myslím si, způsobena léčbou antipsychotiky. Jsem prostě pomalá a nic se mi nechce. a když je to naopak, tak doktoři mě označí za mánickou.</div>
<div style="text-align: justify;">
Poslední ataka byla vyvcholením znechucení nad celým světem, zase jsem toužila zemřít. Na facebook jsem v tu noc napsala, že umírám. Vlastně historie se mi pořád opakuje. Pochybuji o tom, že je to schizofrenie, u mě je to boj mezi dobrem a zlem, i přesto, že dodržuji desatero, aspoň se snažím, před atakou jsem si vykládala čertovy obrázky. A snad, už to neudělám.</div>
<div style="text-align: justify;">
A také vím s jistotou, v životě bych člověka nezabila. Zabila bych radši sebe a to už ne způsobem, že bych šáhla po jedu, ale zabila se sebezničením. V atace to tak je. Od malička je ve mě pocit, že se nemám moc ráda. Myslím, že rodiče, mě nenaučili se milovat. Víc než sebe miluji ostatní a Boha. </div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<br />Káčehttp://www.blogger.com/profile/08672393074822578404noreply@blogger.com0Prague, Czech Republic50.0755381 14.4378004999999849.749331100000006 13.79235349999998 50.4017451 15.083247499999981tag:blogger.com,1999:blog-4876062330690913728.post-31393321851449076342016-07-22T00:09:00.000-07:002016-07-22T00:11:04.527-07:00České zdravotnictví a psychiatrie<div style="text-align: justify;">
Ten kdo poslouchá kvalitní a objektivní zprávy, tak si snad povšiml, že je nedostatek zdravotnického personálu v nemocnicích. Je to způsobeno tím, že personál není dobře finančně oceněn a odchází do zahraničí. Svůj názor na současnou politickou situaci nebudu pro jistotu zveřejňovat. Je potřeba, aby v Czechia (nový oficiální název) zavládla demokracie a ne pouhá DEMO-kracie.</div>
<div style="text-align: justify;">
Psychiatrie jako obor vznikla až v 19. století, ačkoliv psychiatrické nemoci jsou posány i v Bibli a dokonce je popsána i léčba muzikoterapií (David hraje na lyru). Je paradoxem, že medici směřující k zaměření psychiatrie mají 4 týdenní stáž na psychiatri a ačkoliv se tento lékařský obor se jmenuje "Psychiatrie", pochází tedy z řeckého slova Psyché - což je v překladu dech či duše, (srovnání s hebrejským ruach) která opouští lidské tělo v době posledního výdechu v čase smrti a je zajímavé, že právě psychiatrie neuznává neuznává lidskou duši jako element jedince. Psychiatrie je spíše, jak by řekl můj děda, inženýr chemie, pseudověda, která se domnívá, že jde jen o chemii v mozku a každý kdo přijde k psychiatrovi dostane léky, které mu mají pomoci, ačkoliv na nich vzniká závislost a pokud si je člověk vysadí sám, tak se zblázní. Podle mě je to spíše byznys spojený s výdělkem farmaceutických firem. Máš špatnou náladu, dostaneš antidepresiva, máš úzkosti dostaneš anxiolitika, nemůžeš spát - hypnotika a na psychózy zase antipsychotika. Není tu řešen problém s pátráním po příčině. Včera jsem se zrovna bavila se spolužačkou o tom, že i v malém městě je deset lékaren. My lidé jsme si zvykli, že když nás bolí hlava, okamžitě šáhneme po pilulce, která tu bolest ztlumí. Psychiatři si zvykli, že přijde-li člověk s potížemi psychickými, okamžitě napíše medikament.</div>
<div style="text-align: justify;">
Ve Finsku lékaři přišli na to, že psychotické potíže poleví při tzv. Otevřeném dialogu, kdy si lékař v nemocnici povídá s pacientem o jeho zážitcích z tzv. "psychózy", a bere minimální množství antipsychotik a to jen ze začátku. Mají neuvěřitelné množství lidí, kteří se z psychózy dostanou a vedou normální život. Když si chci povídat s mým psychiatrem o tom, co se mi přihodilo, řekne akorát tohle: "Vy si vážně myslíte, že hospitalizace byla zbytečná?".</div>
<div style="text-align: justify;">
V zemích, kde žijí přírodním způsobem života, se stane člověk s psychózou šamanem a je uctíván pro jeho zvláštní schopnosti a jeho neobvyklé vnímaní reality. V Evropě je stigmatizován pro duševní nemoc a psychiatři radši dají diagnózu schizofrenie, než aby zkoumali zda to není psychospirituální krize ("psychospirituální krize je transformativní proces s léčivým potenciálem,
který může mít vnější podobu psychózy, ale neměl by se zaměňovat s
psychózou jako duševní poruchou. Využití adekvátních terapeutických
metod může u osob v psychospirituální krizi napomoci k vyšší integraci
osobnosti a plnějšímu zdraví. Jedno ze základních poselství tohoto
souboru příznaků je, že za jistých okolností je normální mít
„nenormální“ zážitky. Psychospirituální krize je, i přes své bouřlivé a
neobvyklé projevy, fází osobního rozvoje jedince, která má potenciál
spouštět pozitivní změny a při citlivém a profesionálním provázení vede k
lepší integraci osobnosti." z http://www.diabasis.cz/psychospiritualni-krize/). Toť vše o české psychiatrii.
</div>
Káčehttp://www.blogger.com/profile/08672393074822578404noreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-4876062330690913728.post-22855973594285336252016-06-18T22:54:00.000-07:002016-07-24T22:33:17.860-07:00Schizofrenie je dar<div style="text-align: justify;">
Omlouvám se Tomášovi, ale musím
vysvětlit, proč jsem získala diagnózu v roce 2009 v Anglii v Chelsea a
proč tak blbnu. ON Tomáš je podle mě BudhoJežíš, můj přítel je Ježíš,
kamarád Adam je mimozemšťan a já jsem taková Panna Maria a sem tam Maří
Magdalena. Všichni jsme paranoidní (a zároveň parádní) schizofrenici,
kteří mají úkol v tomto životě (tak jako každý) a zároveň si hrajeme
mezi sebou divadlo, kdo vlastně jsme. A JǍ, osobně, mám strach z umírání
(vzpomínka z prenatalního života, kdy vlastní otec mlátil mámu). Jsem
schizofrenická po matce a paranoidní po otci, tak jak to napsal drahý
BudhoJežíšíš v knize Kam jdou lidé s nemocnou duší od o.s. Dobré místo.</div>
<div style="text-align: justify;">
Ani
jeden z nás by neublížil nevinnému člověku. Já jsem asi taková
čarodějnice, kterou by v ranném novověku upálili, a i když jsem křesťan,
pokřtěná,( nyní i biřmována jako Damiána), tak má "ateistická" matka
zkoušela na mě čáry máry, ještě když žila babička Anděla, tak kroužily
nad mou rukou prstýnkem a prý budu mít dítě mužského pohlaví. Nevěřím,
že nelze změnit osud.</div>
<div style="text-align: justify;">
Mám ráda taky
pořádek, proto mě znechucuje, to co se nyní děje. EKOLOGIE je cizí
pojem, zneužívání drog a celkový neporádek ve světě okolo nás. Myslím,
že pořádek je základem štěstí. A zdraví je nejdůležitější, ale WHO
definuje zdraví opakem nemoci. Zvlášť extrémně se cítím na Ostravsku,
(mé trvalé bydliště), )které je zapomenutým krajem a cítím se tam hodně
ve stresu, když mám návštívit mámu, otčíma a mladší sestru, která s nimi
dosud žije...v disharmonickém manželství. Modlím se na ně, hlavně
odpouštím staré křivdy a modlím se, aby byli zdraví, ovšem u rodičů jsem
se nikdy necítila "doma". Doma jsem v Praze, kde žiju téměř devět let.</div>
<div style="text-align: justify;">
Dále
jsem se sama zabývala různými záhadami, četla jsem (jako dítě jsem
ležela u knížek celé dny) a přitahovalo mě to k okultismu. Také jsem
nechtíc vyzkoušela černou magii (to bylo po mé první atace). Prostě mám
sklony dělat špatný věci. A každá špatná věc se vrátí zpět. Snažím se
milovat lidi, odpouštět jim a dokonce i milovat nepřátele, ovšem jsem
pouhý člověk. A modlím se, aby bylo líp</div>
<div style="text-align: justify;">
Na
jednu stranu jsem silně věřící, ale pak udělám takovou chybu, že
zkouším karty, kyvadla a další "ďáblovy" nástrahy. Moje vedoucí, říkala,
že se mám obklopovat lidmi, kteří mi něco dávají. Nyní po atace jsem
velmi "alergická" na to, co kdo říká. Myslím tedy jsem ( lat. <b>Cogito ergo sum,</b> Deskartes). Vím, že myšlenky mají mocnou sílu.Snažím se proto, myslet pozitivně.</div>
<div style="text-align: justify;">
Myslím
si, že ani za komunismu nebylo líp než dnes a člověk se má zabývat tím,
co je dnes a snít o šťastné budoucnosti a vzpomínat na to hezké. Také
se poučit z chyb. Poučit se z nich a snažit se udělat něco krásného a
hezkého. Pro mě sny jsou tím, co mě motivuje. Mám velikou fantazii a i
když je to nepochopitelné, jsem člověk, který má dar, že dokáže vnímat
jiný časoprostor.</div>
<div style="text-align: justify;">
A dále, dnes taky
není ideální demokracie v ČR, ale všichni občané mají svá práva a
myslím, že by měli využít svého voličského práva, angažovat se a NEsedět
v hospodě a nadávat a plkat u piva. Chystám se s mou kamarádkou na
demonstraci, navštívila jsem Autonomní sociální centrum Klinika na Praze
3, jsem takový pankáč, co nemá psa, ale má zato šneka Pana Šimona. Jsem
pro demokracii (a ne pouhou DEMO - kracii a snažím se, co mi síly
stačí, abych nemusela být závislá na sociálním zabezpečení, abych se
angažovala v destigmatizační kampani Reformy psychiatrické péče (viz:
http://www.reformapsychiatrie.cz/). Také se snažím, aby se ze mě stala
opravdu dobrá sociální pracovnice, na kterou si Tomáš Vaněk nebude
stěžovat, že buzeruje lidi :-)</div>
<div style="text-align: justify;">
Citím
se jako magnet, který tahá a ovlivňuje ostatní lidi. Citíla jsem se
nabitá elektřinou, když byla bouřka v Nemocnici v Třinci (2016) a také
jsem cítila sklo a žiletky při příjmu (to jsou tělové halucinace, podle
lékařů). A vím proč se to stalo: protože se mi otevřelo podvědomí a je
to vzpomínka mé matky či mě? Každý v sobě neseme vzpomínky na rané
dětství a podle mě každý máme nějakou diagnózu, ale podle mého
objektivního pohledu, lidé v sobě mají zakořeněn názor, že "ONI"
psychiatra ani psychoterapeuta nepotřebují.</div>
<div style="text-align: justify;">
Člověk
se skládá z těla, duše a ducha (tohle věděli i starověcí učenci). V
minulosti lidé vyhledávali ať už filozofy či později kněze, rodinné
lékaře a měli jakousi vrbu. Dnes to převzala psychiatrie, která nevěří
na lidskou duši, neuznává ducha a je neuznávaným medicínským oborem. <b>Každý si myslí, že jeho názor je správný.</b> JÁ se snažím diskutovat a hledat pravdu.</div>
<div style="text-align: justify;">
Také
si myslím, že pokud někdo (Žďár nad Sázavou, Uherský Brod) zaútočí s
nožem, tak je to vyjímečná situace a ten člověk za to nemůže. Jde tam o
duchovní chudobu, která je zapříčiněna tím, že ateismus v Česku vládne a
lidem je šumafuk, co se děje v jejich okolí. Také si musíme naslouchat
těm správným názorům, např. Tomáše Halíka a dalších lidí, kteří dokážou
říct, lépe než naši bohatí politici, že ISLÁMSKÝ stát je extrémistickou
skupinou a nejmladším z monoteistických náboženství. Nesnáším hospodské
plky o tom, jak "všichni" uprchlíci jsou zlí. Nejsou, jsou mezi nimi i
křesťané, židi a slušní muslimové. A poznámka,: Za komunismu např.
LANDSMAN napsal knihu o tom, jak emigroval do Nizozemska. Lidé utíkali
před "extrémistickým" režimem. Nyní situace se opakuje a my, všichni
občané ČR musíme věřit, že dobro, láska a pravda, zvítězí nad lží a
nenávistí (V. Havel).</div>
Káčehttp://www.blogger.com/profile/08672393074822578404noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-4876062330690913728.post-7462471736437519322016-06-13T00:00:00.000-07:002016-07-13T21:10:56.076-07:00Čo sa stalo nového :-)Byla jsem v Třinci. V nemocnici. Dostala
jsem se tam 23. května a byla jsem tam celkem 15 dní. Skvělá dovolená
:-) Trošku jsem si prodloužila pobyt ve Slezsku. Místo psaní mé bc.
práce jsem prokrastinovala a diskutovala s lidmi, psala tenhle blog.V
květnu jsem zažila spoustu věcí, které mě téměř vykolejili.ak za prvé:
Chtěl mi jeden pán posudkový lékař vzít důchod, že jako pracuji. Jenže
já na sebe kladu vysoké nároky. Pracuji na chráněném pracovním místě
jako telefonistka, pak dělám více méně dobrovolně u několika neziskovek,
které se soustředí na cílovou skupinu duševně "nemocných", ať už je to
Baobab, kde dělám peera, nebo Kolumbus a Vida o.s., které jsou spíše
svépomocnými skupinami a snaží se na ministerstvu prosadit, aby i
"uživatelé" psychiatrické péče, mohli mluvit o tom, jak v budoucnu bude
vypadat péče o lidi s duševním handicapem. A studuji už x - tým rokem UK
v Praze, obor sociální práce. Chybí jen dopsat bc. práce a tímto bude
mé bakalářské studium uzavřeno a já doufám, že "už" bez problémů dám
navazující mgr. studium.<br />
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
S
mou psychoterapeutkou jsme se bavili, že každý koho bych za ní poslala,
dostane diagnózu podle MKN 10 (Mezinárodní kategorie nemocí podle WHO -
doufám, že nepíšu nějakou blbost). Takže moje psychoterapeutka je v
jiném stavu, dělala v květnu atestaci (je zároveň psychiatr), takže měla
celý květen dovolenou. 1. května máma byla odvezena do nemocnice. Od
svého otčíma jsem se dozvěděla, že "prý jde na operaci se srdcem", má
sestra mi pak vysvětlila,že se jedná o zlomeninu pravého prsteníčku a že
jí tam dávali šroub. Napětí a nejistotu, kterou jsem cítila během těch
několika hodin než mi ségra řekla, že se jedná o takovou prkotinu, bylo
nesnesitelné. Bála jsem se, že zůstanu sirotkem. Máma je mladá, ročník
1968, takže mě měla v 19 letech. Prý to tak bylo zvykem v jejich době
... jak jsem už psala máma prožívala stresové těhotenství a emoce
úzkosti a bolesti přenášela na mě. Já se ovšem držela jako klíště :-)
Porod nebyl taky nejjednodušší. A můj vývoj byl nestandartní. Rodiče se
rozvedli a máma si našla nového muže, Míru, mého otčíma. Ale to odbočuji
od tématu.</div>
<div style="text-align: justify;">
V pondělí 2. května
jsem jela k posudkovému lékaři a počítala s tím, že uvidím mámu. Doktor
mi řekl, že schizofrenie není tak závažná nemoc, prý jsou ochrnutí a
slepí a další a další argumenty, aby mi mohl šáhnout na peníze.
Nezajímalo ho, že jsem v existenční nouzi. Zajímaly ho jen peníze ...
můj názor. Máma mi posléze volala, že se nemůžeme vidět kvůli psovi,
nebyla jsem zrovna příjemná a empatická, ale nešlo to se s ní domluvit
na kompromisu. Do toho mi začal doma "bláznit" Tonda a já se
přestěhovala k Tomášovi, abych měla svůj pokoj a to doslova.</div>
<div style="text-align: justify;">
Toma
zajímalo, co dělám a skvěle jsme si rozumněli, málo spali, pili hodně
kafe .... bavili se o různých věcech. V den kdy jsem se naštěhovala k
Tomovi, jsem si zahulila a bylo fajn. Mám na to hezkou vzpomínku. Bylo
to s mým "adoptivním" bratrem Adamem, který si o sobě myslí, že je
mimozemšťan, Tondou a kámoškou Di. Skvělá pařba.Máma mezitím vyhrožovala
a vydírala, že se s ní nebavím. Tak jsem se s ní 4 dny nebavila. Jo,
žárlila jsem na psa a také, že jí nezajímalo, jak jsem dopadla u
posudkové komise ... můj subjektivní názor. Další krize nastala v práci,
mám úžasnou šéfovou, ale telefonování s cizimí lidmi jsem před
zhroucením už nedávala. Padala jsem do větších a větších sraček a
litovala se. Doktor mi chtěl na "mé mírné" deprese předepsat další
antidepresivum, po kterém se mi točila tak akorát hlava. Já si to prostě
chtěla vyřešit sama. Stýkala jsem se a mluvila s různými lidmi o
životě, o svých problémech a ponořila se do toho tak hluboko, že jsem se
jen litovala. Slibuji, víckrát to dělat nebudu. Krize intimity a
izolace (Erikson) vyvrcholila ve Frýdku, kdy máma nebere ohledy na mé
potřeby. Má mě ráda, ale já mám co dělat sama se sebou a ne neustále jí
slyšet brečet a stěžovat si, jak je život nespravedlivý. Já se snažím
myslet pozitivně. A beru ANTIPSYCHOTIKA. A doufám, že se uzdravím z této
"zákařné" nemoci, která je akorát traumatem z minulosti. Mám naději,
dobré lidi kolem sebe a Pána Boha :-)</div>
Káčehttp://www.blogger.com/profile/08672393074822578404noreply@blogger.com0Prague, Czech Republic50.0755381 14.4378004999999849.749331100000006 13.79235349999998 50.4017451 15.083247499999981tag:blogger.com,1999:blog-4876062330690913728.post-22865453081777780072016-06-04T23:21:00.000-07:002016-07-24T00:51:13.364-07:00KAMIKADZEPsáno v Třinci při hospitalizaci. Samopsaní o sobě a co se stalo. Omlouvám se všem o kterých budu mluvit negativně. Zejména se jedná o matku a otčíma, ale to nemění nic na tom, že jsem ráda, že je mám.<br />
Jsem šílená, vím to, a když si uvědomím, kolikrát jsem v životě riskovala, je mi na nic. Jsem kamikadze, tedy přesněji byla jsem ... co jsem tím chtěla říct.<br />
Existujou dva druhy lidí ---> dobří a zlí a všem může být odpuštěno. Přece i v Bibli se píše, že miluj své nepřátelé jako sám sebe.<br />
Před hospitalizací jsem s mými milovanými trojčaty, tak trochu hrála nějaké dětské hry. Byla jsem s Honzíkem a posléze se Žanetkou, s dalšími příbuznými (teta Pavla, Tonka a babička) na zahradě. V tu neděli jsem se šíleně pohádala s Tomem, večer mi pak dal hodinovou výpověď z bytu. Mohla jsem jít bydlet i jinde, ale cítila jsem velkou beznaděj. Pak mě Eda (setřenčin přítel) odvezl domů ... máma s otčímem - to je na dlouhé povídání. Prostě chudoba duchovní i materiální - jak tvrdí můj nevidomý kamarád Míra - prostě bordel jak v tanku. Pořád stejný kecy o tom, že za komoušů bylo lépe. Prostě Frýdek-M9stek. Prostě kdyby šetřili, tak nemají, tak hnusnou chalupu. Prý (tvrdí matka): "kdo se pod lávkou narodí, ten pod ní i zůstane. Nesouhlasím s tím, je to matčin nějaký nesmysl. Ne lávka, ale láska je ten smysl!<br />
A JÁ, Kamikadze, stopařka, kterou nezabili a neudělali z ní, tzv. sociální pracovnici, prostě šlapku. V Londýně jsem radši zmizela do ulic, cítila plyn a smrad (po návratu z Chelsea jsem se dozvěděla od babičky dozvěděla, že v 19. století, tam byl velký požár při kterém zahynulo spousta lidí) , a myslela jsem, že jsem v tzv. dimenzi mrtvých duší ... utíkala jsem před chlapy, žádala o pomoc a lidé mi radili jít do kostela, tam jsem hledala (jako správná býčice) pouze a jen českého doktora. Vzpomínám si, že v kostele byla nějaká blonďatá doktorka, která mě chtěla vyšetřit. Zádrhel byl v tom, že mluvila anglicky - rozeběhla jsem se po kostele, jak jsem byla zfetovaná a vyčerpaná, a začala si zpívat a pouštět českou hudbu (kterou miluji, protože rozumím textům). Chovala jsem se bizardně, přiznávám, ale já jen hledala záchranu. Zfetovaná a zároveň deprivovaná spánkem není žádná sranda. Viděla jsem policisty. Přijela sanitka. V té sanitce se mi promítl celý můj život a já myslela, že prožívám klinickou smrt. Pak mi pumpovali žaludek na nějakém nemocničním oddělení, a já myslela, že jsem tam s babičkou a matkou. Křičela jsem zoufalstvím. Viděla jsem někoho, kdo vypadal podobně jako můj bývalý "kluk" Martin, před kterým jsem utekla do Anglie. Stihoman jak sviňa. Pak jsem se probudila na modrém (možná i tyrkysovém) gauči, mluvili na mě tři lidi anglicky a já jsem pochopila, že jsem v nemocnici. Pochopila jsem jen, že je to psycholog, doktor a sociální pracovník. Byla jsem hospitalizována v Londýně v Chelsea. Myslela jsem si po probuzení, že mám nadpřirozené schopnosti. Chtěla jsem do Čech, do nemocnice, která vypadala stejně, jako "soukromé sanatorium" v Třinci. Byla tam, se mnou ještě, tlumočnice, která ve skutečnosti přišla později.<br />
Později, když mě přemístili nahoru na oddělení, jsem absolvovala spoustu pohovorů s lékaři a tlumočníky. Psychiatrům jsem nevěřila, bránila jsem se lékům, tak mi píchali injekce do zadku. Bránila jsem se, muselo jich být až pět, když mi aplikovali medikaci. Tak moc jsem nesouhlasila s léčbou, protože jsem nechápala, proč mě nepustí do Čech. Při pohovorech s lékaři jsem vždy měla tlumočníky, kteří mi překládali, co po mě lékaři chtějí. Jednou přišla ta paní, co jsem jí viděla už na "tom vstupním" pohovoru a já ji poprosila, ať mi napíše, že mám užívat léky, že jinak si to nebudu pamatovat. Napsala na papír a já užívala rivotril a zyprexu (15mg), kterou jsem užívala krátkodobě již dřív, ale přitom je zyprexa zakázaná pro 16 leté děti :-( Je to antipsychotikum, lék proti psychóze - a já ji měla kvůli nedostatku peněz matky a mým poruchám chování. Také jsem užívala Haloperidol,, další psychiatrické svinstvo, které jsem měla kvůli "zlobení" a že mě matka nezvládala.<br />
Matka mi jako malému dítěti pořád říkala, nebav se s cizími lidmi, tak jsem měla pocit, že se s nimi nemám bavit. Jsem vcelku stydlivé stvoření, s nedůvěrou v cizí lidi, protože mě tolikrát zranili. Takže, když mě zavřeli do nemocnice, měla jsem pocit, že oni mě nemůžou pochopit, proto jsem díky internetu, navázala spojení s lidmi z Frýdku a Prahy. O tom, jaké jsem měla dětství, je povídka JÁ, RODIČE A DĚTI.<br />
<div style="text-align: justify;">
Uvěřila jsem až babičce, že duchové (lidé - psychiatři a pacienti), tam opravdu nejsou. Stačil jeden kratičký telefonát a já ztratila blud. Tehdy jsem si nechala už pomoci, i když jsem s práškama pořád nesouhlasila, a nesouhlasím dodnes. Nechala jsem si tedy pomoci, ale jen částečně. Pak následoval velice rychlý proces, kdy rodina se semkla a zdravotníci začali projednávat moje propuštění. Ovšem jen s doprovodem. Matka má "cestovní horečku a neumí skoro ani slovo anglicky", takže mě zachránila z nedobrovolné hospitalizace setřenka Blanka (z Cambrige) a babička Jana. Ovšem, musela jsem se vrátit, do toho bordelu a alkoholického a kuřáckého doupěte. Ve Frýdku mi paní psychiatrička (ošetřující lékařka z puberty), řekla, že do Opavy je zbytečné jet. Nevysvětlila mi, co je to za nemoc, nedokázala si přeložit anglickou zprávu, kterou mi přeložila sestřenka, žádná terapie. Prostě půl roku doma, nuda, chlast a cigára. Prostě fuck severní morava. Takže jsem se nudila, spala, jedla čokoládky a po třech měsících jsem měla 90kilo. Fuck. Tak jsem si zažádala o změnu medikace po které mě akorát hučelo v hlavě a já se nedokázala ztotožnit s nemocí, protože diagnóza na mě neseděla. Žádné pronásledování cizích lidí jsem ve Frýdku necítila, také žádné hlasy mi nepovídaly nějaké škaredé hlasy. Nebyly mi nabídnuty žádné služby, protože oni tam prostě nejsou. Psycholog, psychoterapie - nic. Informace o invalidním důchodě. Bojovala jsem za návrat do Prahy a pořád jsem byla odmítána. Aź když už jsem neměla z čeho žít, tak jsem přesvědčila doktorku, že opravdu musím jít pracovat na mé první pracoviště, sociální služba s mentálně hendikepovanými. Pustila mě a já zanedlouho vysadila vysoce návykové léky, po kterých se stalo to, že nevyřešené věci z Londýna a vztah k mým rodičům, se mi opakovali při psychóze, kdy jsem napadla matku a sestru a dala jim facku. Okno jak z plastu, protože si tohle skoro nevybavuji. Jela jsem se podívat do Opavy. Pak za dva roky do Bohnic - hádka s psychiatričkou a vysazení medikace. Tři dny nespaní a blud o tom, že mám aspergrův syndrom. Bohnice (2012) a letos velká krize, kdy se posralo, co se dalo. A také čertové obrázky.</div>
Káčehttp://www.blogger.com/profile/08672393074822578404noreply@blogger.com0Trinec, Czech Republic49.677631 18.67079009999997749.513129 18.348066599999978 49.842133 18.993513599999975tag:blogger.com,1999:blog-4876062330690913728.post-17447949234636393372016-05-16T22:43:00.000-07:002016-07-24T22:33:45.773-07:00Bordel v hlavě<div class="articleText">
<div style="text-align: justify;">
Svět se mi rozpadá pod srdcem, a jsem
znechucen(a). Mám pocit, že jsem muž i žena, proč? Proč existuje láska?
Je to pouhá sázka do loterie? A mám pocit, že nikdo nevyhraje. O tom ...
Hledám spásu, nejen pouhou očí krásu. Nenávidím Tě a miluji, od prvního
okamžiku. Jsi skoro ... dokonalý, a neznalý. V Bibli je tolik lásky,
která by smazala nenávistné vrásky. Napsalo Káče a chce psát dál a dál.</div>
<div style="text-align: justify;">
Hledám
pořád svého androgyna a dělám chybu, více chyb, chtělo by to změnit.
Nevím jak. Možná čteš tyto řádky, a říkáš si fajn, že mě znáš. Je to
docela fajn žít tenhle život, ale někdy mi přijde příliš komplikovaný.
Vztahy jsou složité. Já vlastně jsem tu neměla být, narození mé - to je
jen náhoda a má síla. Jsem silná osobnost, která tápe v životofisii.
Chtěla jsem to tolikrát vzdát a přežila jsem. A přežiju a už se na
tenhle svět nevrátím. Slibuji, Michale či Pavle, že si vše vyřeším.
Prostě už stačilo - teď musím konat dobro a přemoci nemoci. Babička mi
říkala, že vše v myšlenkách. Uvěřila jsem tomu a snažím se změnit.
Schizo - frree- nie musí skončit a já věřím, že to do svých 48 let
dokážu (takový je průměrný věk života schizo - frree - nicků). Vlastně
mám půl života pryč a nemám nic, kromě lásky. Ale ... vlastně láska je
Bůh a ten je všechno. Je to světlo v mé duši, které tuší, že je jen
JEDEN. Je zcela jedno, zda mu říkáme Ježíš či Budha či úplně jinak.
Existuje. Můj úkol je naučit se milovat sebe jako druhé. Přestat se
nenávidět a začít žít. Tato schíza musí skončit. A JÁ věřím, že skončí.
Špatné myšlenky musí pryč. Napsalo Káče a už nemá co říct. Chce vysypat
akorát tak bordel v hlavě do kontejneru. Nechce být ekologická, tak
netřídí odpadky a proto tenhle šílený článek, který nemá hlavu ani patu,
kávu kupuje občas v automatu a třídí jen plasty, sklo a papír a to jen
někdy.</div>
</div>
Káčehttp://www.blogger.com/profile/08672393074822578404noreply@blogger.com0Prague, Czech Republic50.0755381 14.4378004999999849.749331100000006 13.79235349999998 50.4017451 15.083247499999981tag:blogger.com,1999:blog-4876062330690913728.post-77421449237880465672016-05-13T22:41:00.000-07:002016-07-21T22:41:38.025-07:00Předsudky a stereotypy aneb každý jsme jiný<div class="articleText">
<div style="text-align: justify;">
Jsem jaká jsem a jiná nebudu, ať se to
líbí nebo ne. Neustále se bráním nemoci a je to někdy těžké. Ona ta
nemoc má své výhody. Mám nové kamarády a taky peníze, které mi chodí na
účet. Ale podle doktora jsem málo invalidní a zlehčil moji diagnózu, prý
nejsem ochrnutá ani slepá. A co jako? Sice momentálně nemám žádné
halucinace, teda aspoň myslím, že nežiju v jiné dimenzi, ale v hlavním
městě a myslím si, že JÁ jsem JÁ, ale jako: ono se to může kdykoliv
vrátit. Nikde není řečeno, že si do konce života už nikdy nebudu myslet,
že jsem vyvolená.</div>
<div style="text-align: justify;">
Omlouvám, že za
svoje "velké H, malé o, římská pětka, n a a", ale pan "posudkový" doktor
se mnou jednal jako se zdravou vyznělo to, že "schíza" není nemoc a můj
psychiatr mi hned nato zvedl medikaci antidepresiv. Protestuji. Sice na
mě není vidět, aspoň někteří lidé mi to říkají, ale trpěla jsem a
trpím. Jsem taková bosorka, která se sesype a měla by si podle doktorů
přidat prášek, aby se upravila náladička a mě už nebaví tyhle
experimenty.</div>
<div style="text-align: justify;">
Jak se pozná
schizofrenik? Je to jen "ta" z toho Žďáru? Ne, je to 1% lidí, kteří mají
hlavně osobnost a duši, jsou to lidé, kteří mají různé problémy a já
sice vypadám normálně (aspoň myslím :-), ale mám problémy, mám ochrnutou
vůli, slepé emoce a ráda si pořád dokola ubližuji. A vlastně učím se
žít s nálepkou, která ovlivňuje můj život tak, že neznalí si myslí, že
na ně zaútočím nožem! Rodiče mé zdravé kamarádky, říkají, s touhle
(schizofreničkou) se nebav, ta je divná ... Já jsem hlavně člověk a ne
jakási nemoc, která nejde vidět a lidi z ní mají strach, protože panuje
mýtus, schíza = rozdvojení osobnosti. Chtěla bych podoknout o tom, to
fakt není, já a ani nikdo další z lidí, co znám s diagnózou, fakt,
nejsou žádný <i><b>Jekyll &</b></i> <b>Hyde</b>.</div>
</div>
Káčehttp://www.blogger.com/profile/08672393074822578404noreply@blogger.com0Prague, Czech Republic50.0755381 14.4378004999999849.749331100000006 13.79235349999998 50.4017451 15.083247499999981tag:blogger.com,1999:blog-4876062330690913728.post-43815990142153925322016-05-04T22:50:00.000-07:002016-07-30T00:34:24.026-07:00Mít rád bližního svého, co na tom je tak zlého?<div class="articleText">
<div style="text-align: justify;">
Mít rád bližního svého, co na tom je
tak zlého? Snažím se o to celý svůj život a stále odpouštím a dopouštím,
aby mi ostatní ubližovali. Bojím se lidí. Mám je ráda. To je moje
schíza. Můj největší problém je, že se nedokážu přijmout, taková jaká
jsem, proto je to takhle, jak to je. Věřím v lepší zítřky, věřím v to,
že léky, které sice pomáhají, ale jsou to drogy, jednoho dne už nebudu
muset brát ... snažím se sžít s tímhle světem, snažím se pochopit dobro a
zlo a snažím se žít v realitě. Snažím se mít ráda ostatní.</div>
<div style="text-align: justify;">
Byla
jsem počata a nic si z toho nepamatuji, aspoň mé vědomí, mé podvědomí
to registruje a v době ataky se k tomu vracím. Když jsem byla v Anglii
cítila jsem kopance, myslela jsem, že umřu. Ano mám strach ze smrti a
uvědomuji si, že jsem zde vůbec nemusela být ... vrací se to. Nesnáším
alkoholiky, ale svému otci to nezazlívám. Někde v místě, které existuje
před narozením jsem si vybrala své rodiče a svůj osud, prostě myslím, že
to tak může být. </div>
<div style="text-align: justify;">
Nedávno jsem se
při modlitbě řeholní sestry dostala do pocitů malého bezbranného dítěte.
Bylo to hrozné. Byla jsem bezbranná. Jako miminko, které je nahé a
kdokoliv mu může ublížit. Spolehá na svou mámu. Má máma je komplikovaná a
já jsem se rozhodla, že nebudu opakovat chyby svých rodičů. Je těžké
se smířit s tím, že dítě nechci - z více důvodů.</div>
<div style="text-align: justify;">
Mé
dětství bylo disharmonické, aspoň podle psychiatrů a doktorů, které
jsem navštívila tisíckrát. Z vyprávění vím, že jsem byla tiché mimčo,
které bylo zvláštní. Prý. Velmi pomalu jsem se učila mluvit a chodit. Má
první vzpomínka je z doby mých 3-4 let, kdy jsem se učila jezdit na
trojkolce s babičkou. Další vzpomínka je na dědu Jana, kterého odnášeli
na židli do sanitky - asi po dvacáté mrtvici zemřel. Mám s ním jednu
jedinou fotku a byl to zlatý člověk podle vyprávění mámy. Pak si
vzpomínám na zlou paní (m)učitelku, které jsem se bála zeptat při
poledním spánku, zda-li si mohu odskočit. Počůrala jsem se a ona to pak
žalovala dědovi. Taky si vzpomínám na to, jak jsem si hrála s kostkami.
Radši s kostkami než s dětmi. Prý jsem na děti byla agresivní, ale to si
nepamatuji. Rodiče mě měli a mají rádi, ale nechápou mě a nikdy
nechápali. Byla jsem nepochopené dítě a jsem ráda, že jsem dospělá.
Tehdy v dětství jsem si to neuměla vůbec představit, že budu velká.
Stavěla jsem se na židli a zkoumala svět z výšky, snažila se zapadnout a
místo toho jsem zakopávala. Jedna psycholožka říkala, že nejsem
normální (kdo je normální?), prostě vycházela z toho, že šišlám, říkala
mámě ať mě dá do ústavu a že jsem schopna vychodit tak akorát zvláštní
školu. Máma mě nedala. Šla jsem sice do školy s odkladem, ale na běžnou
ZŠ, kde jsem měla jedničky. Také jsem zvládla maturitu bez problémů.
Ráda bych tu paní našla a řekla jí, studuji vysokou školu a vy jste
tvrdila moji mámě, že budu maximálně tak zahradnicí.</div>
<div style="text-align: justify;">
Při
první psychóze jsem slyšela hlas své živé babičky, která mi říkala něco
v tom smyslu, že jsem zde, abych pomáhala druhým. Že to nemám vzdávat.
Tehdy v Anglii jsem bojovala o svou duši a myslela jsem, že zemřu.
Zdravotníci mě dopovali nějakými léky, já nevěděla proč, navíc jsem byla
v cizí zemi. Nepřeji nikomu zažít nedobrovolnou hospitalizaci. Když
jsem se bránila před braním léků, píchli mi injekci ... nerozuměla jsem
světu a prožívala znovu hrůzy svého života. Myslela jsem, že mám
nadpřirozené schopnosti a že zachráním svět. Každopádně jsem chtěla
domů. Oni mě nechtěli pustit. Bezmoc. Pořád jsem se modlila, ať přežiju a
ať už jsem v Čechách ... naštěstí je to za mnou a věřím v lepší zítřky.
Věřím v Boha a dobro v druhých. To je můj motor a jsem ráda, že žádná
ze sebevražd se nepovedla. Ani nevím kolik jich bylo ... a vím, že další
pokus nebude, protože mám při sobě skvělé lidi, kteří mě drží nad
hladinou. Děkuji.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
</div>
Káčehttp://www.blogger.com/profile/08672393074822578404noreply@blogger.com0Prague, Czech Republic50.0755381 14.4378004999999849.749331100000006 13.79235349999998 50.4017451 15.083247499999981tag:blogger.com,1999:blog-4876062330690913728.post-82278964085669944372016-05-04T22:45:00.000-07:002016-07-21T22:57:09.455-07:00Tomáš- to máš jedno ( o vernisáži)<div class="articleText">
<div style="text-align: justify;">
V sobotu jsem se stěhovala od Antonína (pozměněno jméno) k Tomášovi. Od jednoho schizofrenika k druhému schizofrenikovi.</div>
<div style="text-align: justify;">
Je
hrozně zvláštní, že tihle lidi se skrumažďujou vedle mě. Antonín je můj
životní vztah, který mě ničí, pokud jsme spolu v garsonce. Tomáš je
prototyp Ježíše, dokonce i tak vypadá, dlouhé vlasy, akorát má pár kilo
navíc a kouří víc cigaret než ukřižovaný (pro něj Budha). Antonína
vychválím jindy, ale Tomáš je strašně hodný a taky je yntelikentní, duší
umělec. Napíše víc vět, které nedávají smysl, protože obsahují tolik
cizích slov, že můj mozek to nepochopí. A dokonce, zkritizoval moje
bezmasé kyselé rizoto. Je tak upřímný, že to dává smysl.</div>
<div style="text-align: justify;">
Dnes
v hospodě, kde jsem kdysi sebou praštila a zůstala praštěná pořád
stejně, mi řekl ať napíšu něco o jeho výstavě. Byla jsem totiž na jeho
vernisáži uměleckých grafik, která se konala v knihovně na Pohořelci
(kdysi tam hořelo). Takže za prvé, Tomáš alias BudhoJežíš (kříž k 33.
narozeninám položil na záda Budhovi) měl asi 12. výstavu se kterou nebyl
opět spokojen. Zdálo se mu, že jeho grafiky jsou malé a prosté, teda
sprosté. Kdysi vytvářel z porna idelické obrazy, které zabalil do
igelitu a vyfotil je. Nyní je jeho tvorba posvátnější, například obraz
Panny Marie nebo jiných děl, které přetvoří k obrazu BudhoJežíšovskému.
Prostě smíchá a zamíchá, že nelze poznat, co bylo původně. Přesto si
myslím, že Tomášova schizofrenie dává smysl jeho obrazům, které jsou
zajisté nádherné a doufám, že se prosadíš natolik, že jednou budou Tvé
"oprasy" Skrumáže v Národní Galerii.</div>
</div>
Káčehttp://www.blogger.com/profile/08672393074822578404noreply@blogger.com0Prague, Czech Republic50.0755381 14.4378004999999849.749331100000006 13.79235349999998 50.4017451 15.083247499999981tag:blogger.com,1999:blog-4876062330690913728.post-84319580911175098552016-05-03T04:19:00.000-07:002016-07-13T21:19:28.311-07:00Má cesta k Bohu<div class="articleText">
<div style="text-align: justify;">
Víra je dar. Křest za mě a mé rodiče
naplánovala prababička, která byla silně věřící, když mi bylo půl roku.
Bohužel poděkovat jí nemohu, jelikož je tam, kde se živí dostanou jen v
případě klinické smrti. Tedy, snad jí někdy poděkuji, včera mi
kolemjdoucí, když jsem si byla odskočit, říkala něco v tom smyslu, že to
nebude trvat dlouho. Pro upřesnění - kouřila jsem a nebyla to poslední
ani první cigareta v mém životě. Ačkoliv jsem dlouho věřící, tohoto
zlozvyku se nedokážu zbavit natrvalo. Nemám pevnou vůli a cigárko mi
chutná. Nejvíc po ránu s káfíčkem. Někdo vyslovil názor, že
nejjednodušší věc na světě je přestat kouřit. Ovšem s dodatkem, že to
zkoušel už tisíckrát. S tímhle výrokem souhlasím. A tímto bych se
vrátila k tomu, jak jsem se stala katolíkem.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Prababička
totiž naplánovala křest na jeden listopadový den před spoustu lety, kdy
věřit v Boha bylo pomalu trestné. Mým rodičům namluvila, že se jede
kupovat nový koberec, tak tedy jeli. Má matka, čistá jako lilie, co se
týká nauky katolické církve, se musela naučit během těch 30 minut v
autě, modlitbu Páně. Tedy Otčenáš. Kmotrou se stala má teta a strýc se
stal kmotrem. Víc o svém křestu nevím.</div>
<div style="text-align: justify;">
O
Bohu jsem se ve svém dětství dovídala sporadicky a nesystematicky. S
dědečkem a babičkou jsme chodili na zázračnou vodu na jedno nejmenované
místo, kde se asi před dvěstě lety stal zázrak a od té doby se toto
místo stalo posvátným. Nejeden poutník putuje, aby se pomodlil a napil
se "svaté" vody. My tam chodili prostě pro dobrou vodu. U místa stojí
kaplička v lese, která se stala poutním místem.</div>
<div style="text-align: justify;">
Dalším
místem, které se mi vrylo do paměti, je kamenný kříž. V době když jsem
začínala číst a psát, tak jsme tam chodily s mou nejlepší kamarádkou a
do vázy jsme dávaly květiny. Tahle holka, mě naučila jak se modlit. Za
pár let, zrovna když se mnou mlátila puberta, tak jsem jí narovinu
řekla, že žádný Bůh neexistuje.</div>
<div style="text-align: justify;">
Vrátím
se do doby, kdy jsem navštěvovala třetí třídu. Od babičky jsem dostala
dětskou bibli a tehdy jsem se zamilovala do Ježíše, asi protože měl
dlouhé vlasy. Jak prosté, jak už jsem zmiňovala, s vírou jsem se
rozloučila zhruba v paté třídě. To jsem prostě té kamarádce řekla, že
věřit je blbost, tím se naše cesty rozdělily a ona se začala bavit s
"moudřejší" kamarádkou, která respektovala její názory.</div>
<div style="text-align: justify;">
O
pár let později, kdy byl internet ještě v plenkách, jsem vyhledávala
kamarády na síti. Jednou deštivého dne, zřejmě v dubnu, jsem se
seznámila s Romanem. Roman chodil do kostela, byl o osm let starší,
hledal ženu na celý život s vírou v srdci a já jsem těmto kritériím
nevyhovovala. Na rovinu mi napsal, že chce holku, která chodí do
kostela.</div>
<div style="text-align: justify;">
Tak jsem tedy doma
objevila misálek pro děti (po babičce), co jsme měli doma v knihovně a
začala zkoumat, v co ten Roman věří. Od druhé babičky jsem si půjčila
bibli s krásnými ilustracemi a znovu se zamilovala do toho muže, který
je na všech obrázcích zobrazovan s dlouhými hnědými vlasy. Věřím tomu,
že žil a že je pořád s námi, nejen kolem nás, ale s námi prostřednictvím
dalších lidí, kterým dáváme svou lásku. Posledním a těžkým krokem bylo
pro mě navštívit bohoslužbu a vyzkoumat, co se při ní děje. Tehdy jsem
si myslela, že do kostela chodí jen staré babičky. Pro svoji návštěvu
jsem si vybrala kostelíček, který byl dostatečně z ruky, aby mě náhodou
nikdo nepoznal. Tu neděli zrovna v Dobré byla pouť, takže když jsem
vešla do chrámu, stála jsem úplně vzadu a zaposlouchala se do slov pana
faráře. Dodnes si pamatuji, že hovořil o sousedských vztazích. Byla
slunečná neděle a i přesto, že se zatáhlo, ve mě zůstalo světlo. To
světlo se projevovalo a projevuje tím, že jsem byla a jsem nápomocná
druhým. Aspoň se snažím.</div>
<div style="text-align: justify;">
Posléze
jsem navštěvovala místní kostel zasvěcený Panně Marii téměř každý den a
snažila se pořád pochopit, co dělám špatně a v čem bych mohla být
podobnější Ježíši. A navíc, v kostele byl pohledný kněž, který si mě
jednoho dne vzal stranou a začal se zajímat kým jsem a proč chodím ke
svatému přijímání. Moc mi pomohl s přípravou na zpověď, která trvala asi
hodinu, protože jsem si na dvojlist papíru napsala všechny své hříchy a
předčítala jsem je. Po této svátosti jsem už oficiálně mohla přijímat
eucharistii (pro neznalé ten oplatek).</div>
<div style="text-align: justify;">
Po
prázninách jsem přešla na církevní střední školu a v hodinách
křesťanství se učila to, co jsem ještě nevěděla. Učitelé na této škole
byli úplně stejní jako v jiných ústavních zařízeních, akorát některé
ženy byly v hábitu. Tehdy, ty čtyři roky, jsem chodila už raději na pivo
s holkami než do kostela na mši. Prostě chci říci, že dodnes nejsem
úplně vzorový katolík, i když se o to snažím. Tak nějak plynul život,
občasné chození do kostela smíchané s alkoholickými večírky a
marihuanou, až jsem se jednoho deštivého dne jsem byla sanitkou
přivezena na tzv. neklid do Bohnic a těchto pozoruhodných Bohnicích jsem
poznala jednoho terapeuta a kněze, který mě připravil na svátost
biřmování. Dodnes za ním chodím pro rady. A do kostela se snažím chodit
více než do hospody.</div>
<div style="text-align: justify;">
Amen.</div>
</div>
Káčehttp://www.blogger.com/profile/08672393074822578404noreply@blogger.com0Prague, Czech Republic50.0755381 14.4378004999999849.749331100000006 13.79235349999998 50.4017451 15.083247499999981tag:blogger.com,1999:blog-4876062330690913728.post-47457817174699653102016-04-29T04:14:00.000-07:002016-07-13T21:19:54.538-07:00Bludy o schizofrenii<div style="text-align: justify;">
O schizofrenii či o schizofreniích vím
toho dost, vždyť jsem to prý zažila. Prý, protože já bych svou nemoc
nazvala nějakým hezčím jménem. Když se totiž řekne natvrdo, že má člověk
schizofrenii, spousta lidí si představí šílence vraždícího s nožem či
jiného psychopata.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Takže
za prvé, vraždit může i člověk bez duševního onemocnění. Agrese je v
nás a všude kolem nás. Zkusím vysvětlit, jak se dotyčný asi může cítit a
proč asi zaútočí na ostatní. Schizofrenik může mít hlasy, které jsou
naléhavé, ty ho třeba nabádají, aby někoho zabil. Ovšem to se podle mě a
odborníků z praxe děje méně často, pokud schizofrenik slyší hlasy, je
to jakoby na něj někdo doopravdický mluvil a častěji si ublíží sám sobě -
sebepoškodí se nebo spáchá sebevraždu. Zkuste se někdy zaposlouchat do
okolního světa a představte si, že vše co uslyšíte jako by bylo na vás.
Do takového stavu se můžete například dostat pomocí drog, marihuany,
pervitinu a dalších. Hlasy jsou jakési vyplouvání myšlenek, které jsou
často nepříjemného charakteru, říkají věci, které se nemohou líbit,
ponižujou, našeptávají prý děsivé věci a způsobujou úzkost. Dají se
ovšem léčit - léky (antipsychotiky), psychoterapií a existujou sociální
služby, které pomáhají zmírňovat sociální vyloučení či mohou pomoci s
integrací zpět do společnosti. Se schizofrenií často souvisí pocit
pronásledování a sledování, ať už skutečnými lidmi (FBI, policií,
sousedy) nebo naprosto nereálnými (v tom smyslu, že vědecky zatím není
nic prokazatelně dokázáno) bytostmi jako jsou mimozemské civilizace.
Často tyto paranoidní stavy souvisí s tím, co člověk prožil, pokud
například ve svém životě pracoval u policie, bude si myslet, že ho
hledají kvůli něčemu, co spáchal. Někdo se s těmito stavy setkává celý
svůj život. A důležitý dodatek, nemusí být schizofrenik.</div>
<div style="text-align: justify;">
Mezi
základní diagnostická vodítka patří pozitivní příznaky, pozitivní v tom
smyslu, že jsou jakoby navíc. Konkrétně se jedná o bludy a halucinace. O
halucinacích sluchových jsem psala v minulém odstavci, jsou to hlavně
dříve zmiňované hlasy a jiné zvuky, které vznikají na nereálném základu,
tím se liší od iluzí. Bludy jsou nevyvratitelná přesvědčení (například
jsem … spasitel, ztělesněné zlo , prezident či cokoliv jiného, co
nejsem), jsem nevývratně přesvědčen(a) ve stavu psychózy, že mám
zvláštní schopnosti díky kterým mohu zachránit svět nebo jej naopak
zničit. To bylo pár příkladů. Tyto příznaky se dají poměrně jednoduše
léčit farmakologicky.</div>
<div style="text-align: justify;">
Negativní
příznaky jsou ty, které následují po tzv. Ataku, oploštění emocí,
zpomalení myšlení, poruchy pozornosti, poruchy vůle a další. Dají se
léčit psychoterapií a například nácvikem kognitivních funkcí.
Schizofrenie je závažné psychické onemocnění, které je léčitelné, pokud
pacient spolupracuje s lékařem a má vhodné sociální prostředí, vyhýbá se
stresu a dodržuje správnou životosprávu. A také, schizofrenik je
především lidskou bytostí a ne méněcenným odpadem lidské společnosti.</div>
Káčehttp://www.blogger.com/profile/08672393074822578404noreply@blogger.com0Prague, Czech Republic50.0755381 14.4378004999999849.749331100000006 13.79235349999998 50.4017451 15.083247499999981tag:blogger.com,1999:blog-4876062330690913728.post-39716229634636021822012-08-01T04:08:00.000-07:002016-08-01T04:09:48.553-07:00Proč JÁ?
<style type="text/css">p { margin-bottom: 0.25cm; direction: ltr; color: rgb(0, 0, 0); line-height: 120%; }p.western { font-family: "Calibri",sans-serif; font-size: 11pt; }p.cjk { font-family: "Calibri",sans-serif; font-size: 11pt; }p.ctl { font-family: "Times New Roman",serif; font-size: 11pt; }</style>
<br />
<div class="western" style="line-height: 115%; margin-bottom: 0.35cm; text-align: justify;">
Dneska
jsem byla na individuální psychoterapii a má lékařka mi řekla
pro mě potěšující zprávu. Možná se lékaři spletli, možná
mám jen schizoafektivní poruchu a ne F20.0, jak říkám své
diagnóze.</div>
<div class="western" style="line-height: 115%; margin-bottom: 0.35cm; text-align: justify;">
Jak
to začalo? Tuhle tu zákeřnou nemoc mi diagnostikovali v Mental
health hospitál v Chelsea. Teď zajímavá otázka, jak jsem se
tam dostala? Jednoduše, jela jsem dělat au pair do Británie. Na
prvních 14 dní pobytu vzpomínám velmi ráda, krásná příroda,
bezvadné děti a sympatičtí rodiče. Akorát jsem nemohla spát,
ale vůbec. V sobotu 12.7. jsem se rozhodla, že se vrátím do
své vlasti, zajdu si k nějakému odborníkovi, který mi dá
prášky na spaní a tím pádem mé deprese a jiné divné stavy z
vyčerpání samy zmizí.
</div>
<div class="western" style="line-height: 115%; margin-bottom: 0.35cm; text-align: justify;">
Rozhodla
jsem se, že vyrazím dřív, protože jsem nevěděla, jak se
z Oxfordu dostanu do Londýna. Přijela jsem v půl osmé
večer, bála jsem se všech lidí a hlavně pochybných existencí,
kterých na Centrálním autobusovém stanovišti v Londýně je
víc než dost. Myslela jsem, že strach zaženu posloucháním hudby
z mého mobilního telefonu, jenže technika zklamala – vybil
se mi mobil. Nemohla jsem ani zavolat domů a nevěděla jsem, jakým
způsobem zavolat z telefonního automatu. Byla jsem ztracená a
to doslova. A jak se jsem byla vyčerpána, tak jsem nedokázala
vytvořit smysluplnou anglickou větu. Vzpomínám si, jak jsem se
jednoho černocha na informacích ptala, kde je stanoviště Student
agency. Měl se mnou velkou trpělivost a poradil mi. Ovšem kde je
hotel či něco podobného na přespání mi neporadil. Na různých
informacích si mě předávali jako horkou bramboru a já se tolik
bála těch bezdomovců a feťáků …. Nakonec mi nikdo z těch
lidí neporadil, kam mám jít přespat. Takže jsem další noc
bděla. Seznámila jsem se s jedním feťákem, černochem,
nabízel mi marihuanu a zřejmě by se se mnou rád vyspal. Aspoň
tak jsem to pochopila z jeho chování. Přečkala jsem noc a
ráno asi v sedm hodin jsem se ocitla v ulicích s bílými
domy, zvonila jsem a nikdo neotvíral. Ptala jsem se lidí, kde je
hotel a tehdy jsem si myslela, že jsem v „Oblasti ztracených
duší“, došla jsem do kostela, kde jsem začala vyvádět.
Odvezli mě do nemocnice. Nevím jak. Z lékařské zprávy jsem
se dozvěděla, že mě odvezli policajti, protože jsem byla
nebezpečná sobě a svému okolí. Myslela jsem, že mě z nemocnice
ihned propustí, protože mám výjimečně schopnosti. První dny si
nepamatuji moc, ale asi jsem vyváděla, že mě tam drží proti mé
vůli. Chtěla jsem strašně moc domů. Do Čech. Nebyla s nimi
domluva. Jediné co mě uklidňovalo byly takové umělé listy,
které visely na šňůrkách a houpaly se. Lékaři se mnou mluvili
skrze tlumočníka. Po měsíci mě tedy chtěli propusti, pod
podmínkou, že si pro mě přijede někdo z rodiny. Přijela
babička. Pak jsem se léčila ambulantně a má psychiatrička mě
nechtěla pustit do mé práce. Nechala mě na nemocenské půl roku
a až pak rozhodla, že mohu jít pracovat. Brala jsem tehdy zyprexu
a hrozně jsem ztloustla. Pak mi dala jiný lék, myslím Zeldox.
Jenže jsem léky přestala brát a trvalo tři měsíce než jsem se
dostala zpět do léčebny. Tentokrát do Opavy. Když jsem léky
vysadila, cítila jsem se najednou plna života a přestala jsem být
unavená. Jela jsem se svým budoucím přítelem Pavlem na Slovensko
na dovolenou a tam jsem se rozjela. Začala jsem trpět bludy, že
Romové v romské osadě mě očarovali. Když jsme se vraceli
domů, začala jsem říkat Pavlovi, že jsme v jiné dimenzi.
Bála jsem se, že se nedostaneme zpět do Ostravy a ještě mě v mé
obavě podpořil jeden divný průvodčí, o kterém jsem si myslela,
že je duch. Dojela jsem do svého rodného města a pomalu šla směr
k rodičům. Chtěla jsem babičce nejdřív povyprávět, co se
mi stalo. Nevěřila mi. Když jsem po dlouhé procházce konečně
došla domů, máma už byla informována, že se mnou něco není
v pořádku a šla mi naproti. Já jsem jí v tu chvíli
začala nenávidět a lehla si na trávu. Podotýkám, že jsem
došla domů bez bot a bez zavazadel. Máma mě s pomocí
cyklistů dovedla domů, kde jsem dělala, že spím a tajně ji
pozorovala. Pak jsem vstala a chtěla se vrátit pro věci, které
jsem si odložila venku. Máma se mi v tom snažila zabránit a
to neměla dělat, protože jsem jí dala facku (to si nepamatuji) a
pak se mě zeptala, jestli chci zavolat sanitku. Jelikož jsem
úzkostí nemohla ani mluvit, tak jsem jen kývla. Tak jsem se tedy
dostala do Opavy, kde mi naordinovali nově léky. Pak mi máma
dovezla mé „zapomenuté“ věci. Naštěstí je nikdo neukradl.
Léčba v Opavě trvala asi dva měsíce a pak jsem jela zpátky
do Prahy, kde jsem vydržela bez ataky dva roky.</div>
<div class="western" style="line-height: 115%; margin-bottom: 0.35cm; text-align: justify;">
Minulý
rok jsem byla na táboře v Krkonoších a vrátila jsem se do
Prahy vyčerpána. Na táboře jsem si pro změnu vsugerovala, že
mám aspergrův syndrom a při kontrole jsem to řekla mé lékařce.
Lékařka mi místo toho, aby mi vysadila léky, řekla, ať beru
více tabletek. A já jsem udělala pravý opak a vysadila je úplně.
Začala jsem doma přehrabovat své věci, protože jsem myslela, že
umřu. Nejdřív jsem si o sobě myslela, že jsem satan, pak
čarodějnice, Hitler podobně. Pálila jsem svíčky, opíjela se,
kouřila. V noci jsem se vždy vydala do centra a myslela jsem,
že jsem vzdáleně propojená s Pavlem. Myslela jsem si, že on
je Ježíš a já Panna Maria, že zachráníme společně svět.
Vůbec mi nevadilo při mých úvahách , že jsem v Praze a on
na svém milovaném Slovensku. Pak jsem opět ztratila boty a dokonce
i klíče od bytu. Ráno jsem se neměla jak dostat do svého bytu,
tak jsem chodila kolem baráku a křičela, že nemám klíče a že
se ze mě stal bezdomovec. Pak na mě zavolala sousedka sanitku,
protože jsem jí tvrdila, že si pro mě Pavel přijde a další
nesmysly. Odvezli mě tentokrát do Bohnic. Byla jsem tam dva a půl
měsíce. Tak si říkám třikrát a dost, ale kdoví jestli se
nemoc zase neozve ….</div>
Káčehttp://www.blogger.com/profile/08672393074822578404noreply@blogger.com0Prague, Czech Republic50.0755381 14.4378004999999849.749331100000006 13.79235349999998 50.4017451 15.083247499999981tag:blogger.com,1999:blog-4876062330690913728.post-21173546042513122992009-07-11T23:12:00.000-07:002016-07-24T22:27:58.136-07:00Přijetí do Mental health hospital Chelsea v Londýně<div style="text-align: justify;">
Do kostela přijeli policisté, kteří mě uznali za společensky nebezpečnou (u nás nedobrovolná hospitalizace). Přijela pro mě sanitka a odvezli mě nějakým způsobem na psychiatrii. Mám geny a sklony reagovat agresivně, když se mi něco nelíbí. Navíc jsem tvrdohlavá jako správný býk. Odvezli mě tedy sanitkou. V sanitce jsem prožívala dejavú na můj první pokus o sebevraždu s durmanem před mými dvanáctými narozeninami, kdy jsem tři dny bojovala o život. Viděla jsem, předávkována kokainem, všechny mé kamarády, spolužáky z Čech. Pak si pamatuji jak dvě sestřičky mě zřejmě na ARO zachraňovali tělo před smrtí. Byla jsem přikurtována a myslela jsem na dvě důležité ženy v mém životě - matku a babičku Janu. Byly u mě dvě sestřičky a nepamatuji si všechny procedury, zřejmě mi vyplachovali žaludek a dodávali mému slabému tělu tekutiny, což nebylo příjemné. Pak jsem viděla v jednom blonďákovi mého bývalého Martina, před kterým jsem utekla do Anglie, abych měla pokoj. Pak po mě chtěli, abych se vymočila do podložní mísy, tehdy jsem si to spojila s klientkou Adrianou, která bohužel zemřela do roka a do dne na své postižení. Pak jsem se probudila na modrém gauči, mluvili na mě střídavě lékař, psycholog a sociální pracovník. Nebyla jsem schopná podat o sobě v angličtině nějaké pro ně srozumitelné informace. Vedle mě se objevila paní z ambasády nebo překladatelka, nevím jestli to byla halucinace, každopádně mi dala pár cenných rad v češtině a objevila se za tři dny znova. Po rozhovoru, kdy jsem těm třem odborníkům vcelku rozumněla, jsem zůstala v pokoji sama. Objevila jsem kabelku a v ní všechny doklady, zjistila jsem, že jsem JÁ a že jsem dobrá. Chtěla jsem být hospitalizována v Čechách a vysnila si něco mezi vojenskou nemocnicí v Praze a Třineckou psychiatrií na Sosně. Měla jsem pocit, že mám nadpřirozené schopnosti. Slyšela jsem hlas mé živé babičky Jany, která mi říkala něco v tom smyslu, že mám na sebe dávat pozor a že se také nemusím vrátit už nikdy na tenhle svět. Moc dobře jsem věděla, že tohle není skutečnost, tak jsem vyběhla z "přijímacího" pokoje a žádala si, že musím odjet okamžitě do Prahy za kamarády.</div>
<div style="text-align: justify;">
Pak pro mě přišla silná zdravotní sestra, která mi posbírala mé věci a odvedla mě do patra na oddělení. Nechtěla jsem tam být. Chtěla jsem mluvit s někým koho dobře znám. Nerozuměla jsem, co se stalo a hlavně jsem ztratila nedobrovolně svou svobodu. Byla jsem smutná a tak mě oslovil muž jugoslavského původu, který mluvil trochu česky a rozuměla jsem mu, tvrdil mi, že chodil s jakousi slovenkou, o které tvrdil, že je kurva. Zavolal jí a já s ní mluvila. Byla děsně sprostá a poradila mi, že mám kontaktovat sociálního pracovníka. Snažila jsem se pomocí internetu zjistit co se se mnou stalo. Pak přišel nějaký sociální pracovník a mluvil na mě anglicky, nedokázala jsem mu odpovědět a navíc jsem mu nerozuměla. Byla jsem ztracená a moc chtěla do Čech. Zřejmě jsem byla agresivní, nespala jsem (mám po medikaci okno) a tak se stalo, že jsem byla přemístěna na horší oddělení, na izolaci. Nebyla jsem tři dny v kontaktu s rodinou ... totální beznaděj. Pak mám výpadky paměti a myslela jsem si, že jsem mezi duchy. Tento blud pominul okamžitě po tom, co babička řekla, že to nejsou duchové. Matka ač mě uklidňovala čímkoliv, tak její řeči mi, bohužel, vůbec nepomáhali. Vrátila jsem se do reality až když mi, babička, učitelka, řekla, že jsem mezi živými. Pak už to pokračovalo velmi rychle k mému propuštění. Celkově jsem v Londýnském špitále strávila necelé čtyři týdny svého života.</div>
Káčehttp://www.blogger.com/profile/08672393074822578404noreply@blogger.com0London, UK51.5073509 -0.1277582999999822351.1912379 -0.77320529999998222 51.8234639 0.51768870000001777tag:blogger.com,1999:blog-4876062330690913728.post-90821294253983001652009-07-10T03:56:00.000-07:002016-07-24T22:25:37.145-07:00Hrůzostrašná noc s KOKAINEM a neznámým bezdomovcem v Londýně<div class="articleText">
<div style="text-align: justify;">
Na střední škole jsme se učili v rámci
psychologie okrajově o schizofrenii a mě ta nemoc fascinovala. Chtěla
jsem do jiné reality, zažít jak vypadají halucinace. Nedokázala jsem si
to představit. ... a za pár let jsem poznala, že to není tak fajn, jak
jsem si myslela.</div>
<div style="text-align: justify;">
Mé divné stavy
začaly, když jsem přestala v Anglii spát, bylo mi blbě psychicky i
fyzicky a rychle se to zhoršovalo. Začala jsem mít hrozné deprese,
strach, že umřu. Když jsem požádala známou rodiny u které jsem v Anglii
bydlela o prášky na spaní, byla jsem už totálně vyčerpaná. Po požití
nějakých hypnotik se mi udělalo ještě víc zle. Chtěla jsem po rodině,
aby mi zavolala českého doktora, myslela jsem, že jsem se předávkovala
těmi léky. Nemohla jsem spát, protože v hlavě se mi honily myšlenky ...
nespala jsem 14 dní. Začala jsem nenávidět Anglii a všechny lidi. Cítila
jsem v sobě, že se ve mě štěpí dobro a zlo.</div>
<div style="text-align: justify;">
Když
už jsem začala na sobě cítit, že to opravdu nezvládám a rodina mi
nemůže pomoci, rozhodla jsem se, že odjedu z Anglie, odpočinu si a
vrátím se. Věřila jsem, že je to vyčerpanost ze spánkové deprivace.
Rozhodla jsem se, že pojedu domů, Simon ani Lucy s dětmi nebyli doma,
tak jsem si sbalila nejnutnější věci a vydala se na dlouhou cestu.
Ztrácela jsem se poměrně snadno v tom cizím prostředí. Věděla jsem, že
musím dojít do Oxfordu a jet autobusem do Londýna. V autobuse jsem se
bála, navíc mi nebylo příjemné, že tam měli napsáno "prostor je sledován
kamerami". Prostě jsem se necítila dobře. V půl osmé večer jsem dojela
do Londýna na hlavní autobusové nádraží, kde jsem se začala ptát na
hotel. Nikdo mi nebyl schopen odpovědět a poradit mi. Vydala jsem se
temnými uličkami hledat hotel na vlastní pěst. Před hospodou stáli cizí
opilí chlapi a ti na mě něco pokřikovali. Bála jsem se. Vrátila jsem se
zpět na Victoria coach station a posadila se do čekárny. Lidé postupně
odjížděli a nádraží se vylidňovalo. V různých cestovních kancelářích
jsem se znovu pokusila zjistit, kde bych mohla přespat. Nikdo mi nic
kloudnýho neporadil. Tak jsem si našla místečko, kde se svítilo a byl
tam jakýsi hlídač ... vedle mě spal vsedě černoch na novinách. Měla jsem
pocit, že jen dělá, že spí. Druhý černoch se se mnou chtěl začít bavit.
Vysvětlil mi, že zapomněl doma klíče a neví, kde má přespat. Neměla
jsem zájem se s ním bavit. Ptal se mě, jestli jsem z Polska, že jsem
krásná holka a nabídl mi čokoládu a marihuanu. Čokoládu jsem přijala,
marihuanu odmítla. Měla jsem pocit, že by mi po ní bylo hůř. Měla jsem
strach z těch všech bezdomovců a feťáku a hlavně z toho černocha, který
se mě snažil zatáhnout někam do rohu. Myslím, že měl se mnou skryté
úmysly, i když tvrdil, že je hodný atd. Prostě se se mnou chtěl vyspat.
Měl ale smůlu... Na tom nádraží jsem měla největší strach z toho, že mě
okradou o doklady. V sedm ráno jsem utekla před houfem lidí do bílých
ulic. Hrabala jsem se v odpadcích a myslela jsem, že jsem v dimenzi
"ztracených duší". Ztratila jsem pojem o čase. Procházela jsem se v těch
uličkách a myslela jsem, že se tam stala jakási hrozná katastrofa.
Cítila jsem plyn a strašný smrad. Lidé měli divné oči. Nakonec jsem
potkala paní, která mě (nevím proč) poslala do kostela. Probíhala zrovna
mše, šla jsem k přijímání, kněž měl oči jako Anděl. Vzpomněla jsem si,
že potřebuji doktora, tak jsem začala žádat věřící o to, aby mě zavolali
lékaře. Jedna žena říkala, že je lékařka. Já jí řekla, že chci ČESKÉHO
DOKTORA. Snažila se mě vyšetřit, ovšem já se nenechala a začala před ní
pobíhat v kostele a zpívat si nějaké písničky. Cestu do nemocnice si
nepamatuji, já prožívala klinickou smrt, prý jsem do nemocnice byla
dovezena policisty. Aspoň podle propouštěcí zprávy. Pokračování o
Londýnském špitále příště.</div>
</div>
Káčehttp://www.blogger.com/profile/08672393074822578404noreply@blogger.com0London, UK51.5073509 -0.1277582999999822351.1912379 -0.77320529999998222 51.8234639 0.51768870000001777