Schizofrenie je dar

Omlouvám se Tomášovi, ale musím vysvětlit, proč jsem získala diagnózu v roce 2009 v Anglii v Chelsea a proč tak blbnu. ON Tomáš je podle mě BudhoJežíš, můj přítel je Ježíš, kamarád Adam je mimozemšťan a já jsem taková Panna Maria a sem tam Maří Magdalena. Všichni jsme paranoidní (a zároveň parádní) schizofrenici, kteří mají úkol v tomto životě (tak jako každý) a zároveň si hrajeme mezi sebou divadlo, kdo vlastně jsme. A JǍ, osobně, mám strach z umírání (vzpomínka z prenatalního života, kdy vlastní otec mlátil mámu). Jsem schizofrenická po matce a paranoidní po otci, tak jak to napsal drahý BudhoJežíšíš v knize Kam jdou lidé s nemocnou duší od o.s. Dobré místo.

Ani jeden z nás by neublížil nevinnému člověku. Já jsem asi taková čarodějnice, kterou by v ranném novověku upálili, a i když jsem křesťan, pokřtěná,( nyní i biřmována jako Damiána), tak má "ateistická" matka zkoušela na mě čáry máry, ještě když žila babička Anděla, tak kroužily nad mou rukou prstýnkem a prý budu mít dítě mužského pohlaví. Nevěřím, že nelze změnit osud.

Mám ráda taky pořádek, proto mě znechucuje, to co se nyní děje. EKOLOGIE je cizí pojem, zneužívání drog a celkový neporádek ve světě okolo nás. Myslím, že pořádek je základem štěstí. A zdraví je nejdůležitější, ale WHO definuje zdraví opakem nemoci. Zvlášť extrémně se cítím na Ostravsku, (mé trvalé bydliště), )které je zapomenutým krajem a cítím se tam hodně ve stresu, když mám návštívit mámu, otčíma a mladší sestru, která s nimi dosud žije...v disharmonickém manželství. Modlím se na ně, hlavně odpouštím staré křivdy a modlím se, aby byli zdraví, ovšem u rodičů jsem se nikdy necítila "doma". Doma jsem v Praze, kde žiju téměř devět let.

Dále jsem se sama zabývala různými záhadami, četla jsem (jako dítě jsem ležela u knížek celé dny) a přitahovalo mě to k okultismu. Také jsem nechtíc vyzkoušela černou magii (to bylo po mé první atace). Prostě mám sklony dělat špatný věci. A každá špatná věc se vrátí zpět. Snažím se milovat lidi, odpouštět jim a dokonce i milovat nepřátele, ovšem jsem pouhý člověk. A modlím se, aby bylo líp

Na jednu stranu jsem silně věřící, ale pak udělám takovou chybu, že zkouším karty, kyvadla a další "ďáblovy" nástrahy. Moje vedoucí, říkala, že se mám obklopovat lidmi, kteří mi něco dávají. Nyní po atace jsem velmi "alergická" na to, co kdo říká. Myslím tedy jsem ( lat. Cogito ergo sum, Deskartes). Vím, že myšlenky mají mocnou sílu.Snažím se proto, myslet pozitivně.

Myslím si, že ani za komunismu nebylo líp než dnes a člověk se má zabývat tím, co je dnes a snít o šťastné budoucnosti a vzpomínat na to hezké. Také se poučit z chyb. Poučit se z nich a snažit se udělat něco krásného a hezkého. Pro mě sny jsou tím, co mě motivuje. Mám velikou fantazii a i když je to nepochopitelné, jsem člověk, který má dar, že dokáže vnímat jiný časoprostor.

A dále, dnes taky není ideální demokracie v ČR, ale všichni občané mají svá práva a myslím, že by měli využít svého voličského práva, angažovat se a NEsedět v hospodě a nadávat a plkat u piva. Chystám se s mou kamarádkou na demonstraci, navštívila jsem Autonomní sociální centrum Klinika na Praze 3, jsem takový pankáč, co nemá psa, ale má zato šneka Pana Šimona. Jsem pro demokracii (a ne pouhou DEMO - kracii a snažím se, co mi síly stačí, abych nemusela být závislá na sociálním zabezpečení, abych se angažovala v destigmatizační kampani Reformy psychiatrické péče (viz: http://www.reformapsychiatrie.cz/). Také se snažím, aby se ze mě stala opravdu dobrá sociální pracovnice, na kterou si Tomáš Vaněk nebude stěžovat, že buzeruje lidi :-)

Citím se jako magnet, který tahá a ovlivňuje ostatní lidi. Citíla jsem se nabitá elektřinou, když byla bouřka v Nemocnici v Třinci (2016) a také jsem cítila sklo a žiletky při příjmu (to jsou tělové halucinace, podle lékařů). A vím proč se to stalo: protože se mi otevřelo podvědomí a je to vzpomínka mé matky či mě? Každý v sobě neseme vzpomínky na rané dětství a podle mě každý máme nějakou diagnózu, ale podle mého objektivního pohledu, lidé v sobě mají zakořeněn názor, že "ONI" psychiatra ani psychoterapeuta nepotřebují.

Člověk se skládá z těla, duše a ducha (tohle věděli i starověcí učenci). V minulosti lidé vyhledávali ať už filozofy či později kněze, rodinné lékaře a měli jakousi vrbu. Dnes to převzala psychiatrie, která nevěří na lidskou duši, neuznává ducha a je neuznávaným medicínským oborem. Každý si myslí, že jeho názor je správný. JÁ se snažím diskutovat a hledat pravdu.

Také si myslím, že pokud někdo (Žďár nad Sázavou, Uherský Brod) zaútočí s nožem, tak je to vyjímečná situace a ten člověk za to nemůže. Jde tam o duchovní chudobu, která je zapříčiněna tím, že ateismus v Česku vládne a lidem je šumafuk, co se děje v jejich okolí. Také si musíme naslouchat těm správným názorům, např. Tomáše Halíka a dalších lidí, kteří dokážou říct, lépe než naši bohatí politici, že ISLÁMSKÝ stát je extrémistickou skupinou a nejmladším z monoteistických náboženství. Nesnáším hospodské plky o tom, jak "všichni" uprchlíci jsou zlí. Nejsou, jsou mezi nimi i křesťané, židi a slušní muslimové. A poznámka,: Za komunismu např. LANDSMAN napsal knihu o tom, jak emigroval do Nizozemska. Lidé utíkali před "extrémistickým" režimem. Nyní situace se opakuje a my, všichni občané ČR musíme věřit, že dobro, láska a pravda, zvítězí nad lží a nenávistí (V. Havel).

Čo sa stalo nového :-)

Byla jsem v Třinci. V nemocnici. Dostala jsem se tam 23. května a byla jsem tam celkem 15 dní. Skvělá dovolená :-) Trošku jsem si prodloužila pobyt ve Slezsku. Místo psaní mé bc. práce jsem prokrastinovala a diskutovala s lidmi, psala tenhle blog.V květnu jsem zažila spoustu věcí, které mě téměř vykolejili.ak za prvé: Chtěl mi jeden pán posudkový lékař vzít důchod, že jako pracuji. Jenže já na sebe kladu vysoké nároky. Pracuji na chráněném pracovním místě jako telefonistka, pak dělám více méně dobrovolně u několika neziskovek, které se soustředí na cílovou skupinu duševně "nemocných", ať už je to Baobab, kde dělám peera, nebo Kolumbus a Vida o.s., které jsou spíše svépomocnými skupinami a snaží se na ministerstvu prosadit, aby i "uživatelé" psychiatrické péče, mohli mluvit o tom, jak v budoucnu bude vypadat péče o lidi s duševním handicapem. A studuji už x - tým rokem UK v Praze, obor sociální práce. Chybí jen dopsat bc. práce a tímto bude mé bakalářské studium uzavřeno a já doufám, že "už" bez problémů dám navazující mgr. studium.

S mou psychoterapeutkou jsme se bavili, že každý koho bych za ní poslala, dostane diagnózu podle MKN 10 (Mezinárodní kategorie nemocí podle WHO - doufám, že nepíšu nějakou blbost). Takže moje psychoterapeutka je v jiném stavu, dělala v květnu atestaci (je zároveň psychiatr), takže měla celý květen dovolenou. 1. května máma byla odvezena do nemocnice. Od svého otčíma jsem se dozvěděla, že "prý jde na operaci se srdcem", má sestra mi pak vysvětlila,že se jedná o zlomeninu pravého prsteníčku a že jí tam dávali šroub. Napětí a nejistotu, kterou jsem cítila během těch několika hodin než mi ségra řekla, že se jedná o takovou prkotinu, bylo nesnesitelné. Bála jsem se, že zůstanu sirotkem. Máma je mladá, ročník 1968, takže mě měla v 19 letech. Prý to tak bylo zvykem v jejich době ... jak jsem už psala máma prožívala stresové těhotenství a emoce úzkosti a bolesti přenášela na mě. Já se ovšem držela jako klíště :-) Porod nebyl taky nejjednodušší. A můj vývoj byl nestandartní. Rodiče se rozvedli a máma si našla nového muže, Míru, mého otčíma. Ale to odbočuji od tématu.

V pondělí 2. května jsem jela k posudkovému lékaři a počítala s tím, že uvidím mámu. Doktor mi řekl, že schizofrenie není tak závažná nemoc, prý jsou ochrnutí a slepí a další a další argumenty, aby mi mohl šáhnout na peníze. Nezajímalo ho, že jsem v existenční nouzi. Zajímaly ho jen peníze ... můj názor. Máma mi posléze volala, že se nemůžeme vidět kvůli psovi, nebyla jsem zrovna příjemná a empatická, ale nešlo to se s ní domluvit na kompromisu. Do toho mi začal doma "bláznit" Tonda a já se přestěhovala k Tomášovi, abych měla svůj pokoj a to doslova.

Toma zajímalo, co dělám a skvěle jsme si rozumněli, málo spali, pili hodně kafe .... bavili se o různých věcech. V den kdy jsem se naštěhovala k Tomovi, jsem si zahulila a bylo fajn. Mám na to hezkou vzpomínku. Bylo to s mým "adoptivním" bratrem Adamem, který si o sobě myslí, že je mimozemšťan, Tondou a kámoškou Di. Skvělá pařba.Máma mezitím vyhrožovala a vydírala, že se s ní nebavím. Tak jsem se s ní 4 dny nebavila. Jo, žárlila jsem na psa a také, že jí nezajímalo, jak jsem dopadla u posudkové komise ... můj subjektivní názor. Další krize nastala v práci, mám úžasnou šéfovou, ale telefonování s cizimí lidmi jsem před zhroucením už nedávala. Padala jsem do větších a větších sraček a litovala se. Doktor mi chtěl na "mé mírné" deprese předepsat další antidepresivum, po kterém se mi točila tak akorát hlava. Já si to prostě chtěla vyřešit sama. Stýkala jsem se a mluvila s různými lidmi o životě, o svých problémech a ponořila se do toho tak hluboko, že jsem se jen litovala. Slibuji, víckrát to dělat nebudu. Krize intimity a izolace (Erikson) vyvrcholila ve Frýdku, kdy máma nebere ohledy na mé potřeby. Má mě ráda, ale já mám co dělat sama se sebou a ne neustále jí slyšet brečet a stěžovat si, jak je život nespravedlivý. Já se snažím myslet pozitivně. A beru ANTIPSYCHOTIKA. A doufám, že se uzdravím z této "zákařné" nemoci, která je akorát traumatem z minulosti. Mám naději, dobré lidi kolem sebe a Pána Boha :-)

KAMIKADZE

Psáno v Třinci při hospitalizaci. Samopsaní o sobě a co se stalo. Omlouvám se všem o kterých budu mluvit negativně. Zejména se jedná o matku a otčíma, ale to nemění nic na tom, že jsem ráda, že je mám.
Jsem šílená, vím to, a když si uvědomím, kolikrát jsem v životě riskovala, je mi na nic. Jsem kamikadze, tedy přesněji byla jsem ... co jsem tím chtěla říct.
Existujou dva druhy lidí ---> dobří a zlí a všem může být odpuštěno. Přece i v Bibli se píše, že miluj své nepřátelé jako sám sebe.
Před hospitalizací jsem s mými milovanými trojčaty, tak trochu hrála nějaké dětské hry. Byla jsem s Honzíkem a posléze se Žanetkou, s dalšími příbuznými (teta Pavla, Tonka a babička) na zahradě. V tu neděli jsem se šíleně pohádala s Tomem, večer mi pak dal hodinovou výpověď z bytu. Mohla jsem jít bydlet i jinde, ale cítila jsem velkou beznaděj. Pak mě Eda (setřenčin přítel) odvezl domů ... máma s otčímem - to je na dlouhé povídání. Prostě chudoba duchovní i materiální - jak tvrdí můj nevidomý kamarád Míra - prostě bordel jak v tanku. Pořád stejný kecy o tom, že za komoušů bylo lépe. Prostě Frýdek-M9stek. Prostě kdyby šetřili, tak nemají, tak hnusnou chalupu. Prý (tvrdí matka): "kdo se pod lávkou narodí, ten pod ní i zůstane. Nesouhlasím s tím, je to matčin nějaký nesmysl. Ne lávka, ale láska je ten smysl!
A JÁ, Kamikadze, stopařka, kterou nezabili a neudělali z ní, tzv. sociální pracovnici, prostě šlapku. V Londýně jsem radši zmizela do ulic, cítila plyn a smrad (po návratu z Chelsea jsem se dozvěděla od babičky dozvěděla, že v 19. století, tam byl velký požár při kterém zahynulo spousta lidí) , a myslela jsem, že jsem v tzv. dimenzi mrtvých duší ... utíkala jsem před chlapy, žádala  o pomoc a lidé mi radili jít do kostela, tam jsem hledala (jako správná býčice)  pouze a jen českého doktora. Vzpomínám si, že v kostele byla nějaká blonďatá doktorka, která mě chtěla vyšetřit. Zádrhel byl v tom, že mluvila anglicky - rozeběhla jsem se po kostele, jak jsem byla zfetovaná a vyčerpaná, a začala si zpívat a pouštět českou hudbu (kterou miluji, protože rozumím textům). Chovala jsem se bizardně, přiznávám, ale já jen hledala záchranu. Zfetovaná a zároveň deprivovaná spánkem není žádná sranda. Viděla jsem policisty. Přijela sanitka. V té sanitce se mi promítl celý můj život a já myslela, že prožívám klinickou smrt. Pak mi pumpovali žaludek na nějakém nemocničním oddělení, a já myslela, že jsem tam s babičkou a matkou. Křičela jsem zoufalstvím. Viděla jsem někoho, kdo vypadal podobně jako můj bývalý "kluk" Martin, před kterým jsem utekla do Anglie. Stihoman jak sviňa. Pak jsem se probudila na modrém (možná i tyrkysovém) gauči, mluvili na mě tři lidi anglicky a já jsem pochopila, že jsem v nemocnici. Pochopila jsem jen, že je to psycholog, doktor a sociální pracovník. Byla jsem hospitalizována v Londýně v Chelsea. Myslela jsem si po probuzení, že mám nadpřirozené schopnosti. Chtěla jsem do Čech, do nemocnice, která vypadala stejně, jako "soukromé sanatorium" v Třinci. Byla tam, se mnou ještě, tlumočnice, která ve skutečnosti přišla později.
Později, když mě přemístili nahoru na oddělení, jsem absolvovala spoustu pohovorů s lékaři a tlumočníky. Psychiatrům jsem nevěřila, bránila jsem se lékům, tak mi píchali injekce do zadku. Bránila jsem se, muselo jich být až pět, když mi aplikovali medikaci. Tak moc jsem nesouhlasila s léčbou, protože jsem nechápala, proč mě nepustí do Čech. Při pohovorech s lékaři jsem vždy měla tlumočníky, kteří mi překládali, co po mě lékaři chtějí. Jednou přišla ta paní, co jsem jí viděla už na "tom vstupním" pohovoru a já ji poprosila, ať mi napíše, že mám užívat léky, že jinak si to nebudu pamatovat. Napsala na papír a já užívala rivotril a zyprexu (15mg), kterou jsem užívala krátkodobě již dřív, ale přitom je zyprexa zakázaná pro 16 leté děti :-( Je to antipsychotikum, lék proti psychóze - a já ji měla kvůli nedostatku peněz matky a mým poruchám chování. Také jsem užívala Haloperidol,, další psychiatrické svinstvo, které jsem měla kvůli "zlobení" a že mě matka nezvládala.
Matka mi jako malému dítěti pořád říkala, nebav se s cizími lidmi, tak jsem měla pocit, že se s nimi nemám bavit. Jsem vcelku stydlivé stvoření, s nedůvěrou v cizí lidi, protože mě tolikrát zranili. Takže, když mě zavřeli do nemocnice, měla jsem pocit, že oni mě nemůžou pochopit, proto jsem díky internetu, navázala spojení s lidmi z Frýdku a Prahy. O tom, jaké jsem měla dětství, je povídka JÁ, RODIČE A DĚTI.

Uvěřila jsem až babičce, že duchové (lidé - psychiatři a pacienti), tam opravdu nejsou. Stačil jeden kratičký telefonát a já ztratila blud. Tehdy jsem si nechala už pomoci, i když jsem s práškama pořád nesouhlasila, a nesouhlasím dodnes. Nechala jsem si tedy pomoci, ale jen částečně. Pak následoval velice rychlý proces, kdy rodina se semkla a zdravotníci začali projednávat moje propuštění. Ovšem jen s doprovodem. Matka má "cestovní horečku a neumí skoro ani slovo anglicky", takže mě zachránila z nedobrovolné hospitalizace setřenka Blanka (z Cambrige) a babička Jana. Ovšem, musela jsem se vrátit, do toho bordelu a alkoholického a kuřáckého doupěte. Ve Frýdku mi paní psychiatrička (ošetřující lékařka z puberty), řekla, že do Opavy je zbytečné jet. Nevysvětlila mi, co je to za nemoc, nedokázala si přeložit anglickou zprávu, kterou mi přeložila sestřenka, žádná terapie. Prostě půl roku doma, nuda, chlast a cigára.  Prostě fuck severní morava. Takže jsem se nudila, spala, jedla čokoládky a po třech měsících jsem měla 90kilo. Fuck. Tak jsem si zažádala o změnu medikace po které mě akorát hučelo v hlavě a já se nedokázala ztotožnit s nemocí, protože diagnóza na mě neseděla. Žádné pronásledování cizích lidí jsem ve Frýdku necítila, také žádné hlasy mi nepovídaly nějaké škaredé hlasy.  Nebyly mi nabídnuty žádné služby, protože oni tam prostě nejsou. Psycholog, psychoterapie - nic. Informace o invalidním důchodě. Bojovala jsem za návrat do Prahy a pořád jsem byla odmítána. Aź když už jsem neměla z čeho žít, tak jsem přesvědčila doktorku, že opravdu musím jít pracovat na mé první pracoviště, sociální služba s mentálně hendikepovanými. Pustila mě a já zanedlouho vysadila vysoce návykové léky, po kterých se stalo to, že nevyřešené věci z Londýna a vztah k mým rodičům, se mi opakovali při psychóze, kdy jsem napadla matku a sestru a dala jim facku. Okno jak z plastu, protože si tohle skoro nevybavuji. Jela jsem se podívat do Opavy. Pak za dva roky do Bohnic - hádka s psychiatričkou a vysazení medikace. Tři dny nespaní a blud o tom, že mám aspergrův syndrom. Bohnice (2012) a letos velká krize, kdy se posralo, co se dalo. A také čertové obrázky.