Jsem šílená, vím to, a když si uvědomím, kolikrát jsem v životě riskovala, je mi na nic. Jsem kamikadze, tedy přesněji byla jsem ... co jsem tím chtěla říct.
Existujou dva druhy lidí ---> dobří a zlí a všem může být odpuštěno. Přece i v Bibli se píše, že miluj své nepřátelé jako sám sebe.
Před hospitalizací jsem s mými milovanými trojčaty, tak trochu hrála nějaké dětské hry. Byla jsem s Honzíkem a posléze se Žanetkou, s dalšími příbuznými (teta Pavla, Tonka a babička) na zahradě. V tu neděli jsem se šíleně pohádala s Tomem, večer mi pak dal hodinovou výpověď z bytu. Mohla jsem jít bydlet i jinde, ale cítila jsem velkou beznaděj. Pak mě Eda (setřenčin přítel) odvezl domů ... máma s otčímem - to je na dlouhé povídání. Prostě chudoba duchovní i materiální - jak tvrdí můj nevidomý kamarád Míra - prostě bordel jak v tanku. Pořád stejný kecy o tom, že za komoušů bylo lépe. Prostě Frýdek-M9stek. Prostě kdyby šetřili, tak nemají, tak hnusnou chalupu. Prý (tvrdí matka): "kdo se pod lávkou narodí, ten pod ní i zůstane. Nesouhlasím s tím, je to matčin nějaký nesmysl. Ne lávka, ale láska je ten smysl!
A JÁ, Kamikadze, stopařka, kterou nezabili a neudělali z ní, tzv. sociální pracovnici, prostě šlapku. V Londýně jsem radši zmizela do ulic, cítila plyn a smrad (po návratu z Chelsea jsem se dozvěděla od babičky dozvěděla, že v 19. století, tam byl velký požár při kterém zahynulo spousta lidí) , a myslela jsem, že jsem v tzv. dimenzi mrtvých duší ... utíkala jsem před chlapy, žádala o pomoc a lidé mi radili jít do kostela, tam jsem hledala (jako správná býčice) pouze a jen českého doktora. Vzpomínám si, že v kostele byla nějaká blonďatá doktorka, která mě chtěla vyšetřit. Zádrhel byl v tom, že mluvila anglicky - rozeběhla jsem se po kostele, jak jsem byla zfetovaná a vyčerpaná, a začala si zpívat a pouštět českou hudbu (kterou miluji, protože rozumím textům). Chovala jsem se bizardně, přiznávám, ale já jen hledala záchranu. Zfetovaná a zároveň deprivovaná spánkem není žádná sranda. Viděla jsem policisty. Přijela sanitka. V té sanitce se mi promítl celý můj život a já myslela, že prožívám klinickou smrt. Pak mi pumpovali žaludek na nějakém nemocničním oddělení, a já myslela, že jsem tam s babičkou a matkou. Křičela jsem zoufalstvím. Viděla jsem někoho, kdo vypadal podobně jako můj bývalý "kluk" Martin, před kterým jsem utekla do Anglie. Stihoman jak sviňa. Pak jsem se probudila na modrém (možná i tyrkysovém) gauči, mluvili na mě tři lidi anglicky a já jsem pochopila, že jsem v nemocnici. Pochopila jsem jen, že je to psycholog, doktor a sociální pracovník. Byla jsem hospitalizována v Londýně v Chelsea. Myslela jsem si po probuzení, že mám nadpřirozené schopnosti. Chtěla jsem do Čech, do nemocnice, která vypadala stejně, jako "soukromé sanatorium" v Třinci. Byla tam, se mnou ještě, tlumočnice, která ve skutečnosti přišla později.
Později, když mě přemístili nahoru na oddělení, jsem absolvovala spoustu pohovorů s lékaři a tlumočníky. Psychiatrům jsem nevěřila, bránila jsem se lékům, tak mi píchali injekce do zadku. Bránila jsem se, muselo jich být až pět, když mi aplikovali medikaci. Tak moc jsem nesouhlasila s léčbou, protože jsem nechápala, proč mě nepustí do Čech. Při pohovorech s lékaři jsem vždy měla tlumočníky, kteří mi překládali, co po mě lékaři chtějí. Jednou přišla ta paní, co jsem jí viděla už na "tom vstupním" pohovoru a já ji poprosila, ať mi napíše, že mám užívat léky, že jinak si to nebudu pamatovat. Napsala na papír a já užívala rivotril a zyprexu (15mg), kterou jsem užívala krátkodobě již dřív, ale přitom je zyprexa zakázaná pro 16 leté děti :-( Je to antipsychotikum, lék proti psychóze - a já ji měla kvůli nedostatku peněz matky a mým poruchám chování. Také jsem užívala Haloperidol,, další psychiatrické svinstvo, které jsem měla kvůli "zlobení" a že mě matka nezvládala.
Matka mi jako malému dítěti pořád říkala, nebav se s cizími lidmi, tak jsem měla pocit, že se s nimi nemám bavit. Jsem vcelku stydlivé stvoření, s nedůvěrou v cizí lidi, protože mě tolikrát zranili. Takže, když mě zavřeli do nemocnice, měla jsem pocit, že oni mě nemůžou pochopit, proto jsem díky internetu, navázala spojení s lidmi z Frýdku a Prahy. O tom, jaké jsem měla dětství, je povídka JÁ, RODIČE A DĚTI.
Uvěřila jsem až babičce, že duchové (lidé - psychiatři a pacienti), tam opravdu nejsou. Stačil jeden kratičký telefonát a já ztratila blud. Tehdy jsem si nechala už pomoci, i když jsem s práškama pořád nesouhlasila, a nesouhlasím dodnes. Nechala jsem si tedy pomoci, ale jen částečně. Pak následoval velice rychlý proces, kdy rodina se semkla a zdravotníci začali projednávat moje propuštění. Ovšem jen s doprovodem. Matka má "cestovní horečku a neumí skoro ani slovo anglicky", takže mě zachránila z nedobrovolné hospitalizace setřenka Blanka (z Cambrige) a babička Jana. Ovšem, musela jsem se vrátit, do toho bordelu a alkoholického a kuřáckého doupěte. Ve Frýdku mi paní psychiatrička (ošetřující lékařka z puberty), řekla, že do Opavy je zbytečné jet. Nevysvětlila mi, co je to za nemoc, nedokázala si přeložit anglickou zprávu, kterou mi přeložila sestřenka, žádná terapie. Prostě půl roku doma, nuda, chlast a cigára. Prostě fuck severní morava. Takže jsem se nudila, spala, jedla čokoládky a po třech měsících jsem měla 90kilo. Fuck. Tak jsem si zažádala o změnu medikace po které mě akorát hučelo v hlavě a já se nedokázala ztotožnit s nemocí, protože diagnóza na mě neseděla. Žádné pronásledování cizích lidí jsem ve Frýdku necítila, také žádné hlasy mi nepovídaly nějaké škaredé hlasy. Nebyly mi nabídnuty žádné služby, protože oni tam prostě nejsou. Psycholog, psychoterapie - nic. Informace o invalidním důchodě. Bojovala jsem za návrat do Prahy a pořád jsem byla odmítána. Aź když už jsem neměla z čeho žít, tak jsem přesvědčila doktorku, že opravdu musím jít pracovat na mé první pracoviště, sociální služba s mentálně hendikepovanými. Pustila mě a já zanedlouho vysadila vysoce návykové léky, po kterých se stalo to, že nevyřešené věci z Londýna a vztah k mým rodičům, se mi opakovali při psychóze, kdy jsem napadla matku a sestru a dala jim facku. Okno jak z plastu, protože si tohle skoro nevybavuji. Jela jsem se podívat do Opavy. Pak za dva roky do Bohnic - hádka s psychiatričkou a vysazení medikace. Tři dny nespaní a blud o tom, že mám aspergrův syndrom. Bohnice (2012) a letos velká krize, kdy se posralo, co se dalo. A také čertové obrázky.
Žádné komentáře:
Okomentovat