středa 1. srpna 2012

Proč JÁ?


Dneska jsem byla na individuální psychoterapii a má lékařka mi řekla pro mě potěšující zprávu. Možná se lékaři spletli, možná mám jen schizoafektivní poruchu a ne F20.0, jak říkám své diagnóze.
Jak to začalo? Tuhle tu zákeřnou nemoc mi diagnostikovali v Mental health hospitál v Chelsea. Teď zajímavá otázka, jak jsem se tam dostala? Jednoduše, jela jsem dělat au pair do Británie. Na prvních 14 dní pobytu vzpomínám velmi ráda, krásná příroda, bezvadné děti a sympatičtí rodiče. Akorát jsem nemohla spát, ale vůbec. V sobotu 12.7. jsem se rozhodla, že se vrátím do své vlasti, zajdu si k nějakému odborníkovi, který mi dá prášky na spaní a tím pádem mé deprese a jiné divné stavy z vyčerpání samy zmizí.
Rozhodla jsem se, že vyrazím dřív, protože jsem nevěděla, jak se z Oxfordu dostanu do Londýna. Přijela jsem v půl osmé večer, bála jsem se všech lidí a hlavně pochybných existencí, kterých na Centrálním autobusovém stanovišti v Londýně je víc než dost. Myslela jsem, že strach zaženu posloucháním hudby z mého mobilního telefonu, jenže technika zklamala – vybil se mi mobil. Nemohla jsem ani zavolat domů a nevěděla jsem, jakým způsobem zavolat z telefonního automatu. Byla jsem ztracená a to doslova. A jak se jsem byla vyčerpána, tak jsem nedokázala vytvořit smysluplnou anglickou větu. Vzpomínám si, jak jsem se jednoho černocha na informacích ptala, kde je stanoviště Student agency. Měl se mnou velkou trpělivost a poradil mi. Ovšem kde je hotel či něco podobného na přespání mi neporadil. Na různých informacích si mě předávali jako horkou bramboru a já se tolik bála těch bezdomovců a feťáků …. Nakonec mi nikdo z těch lidí neporadil, kam mám jít přespat. Takže jsem další noc bděla. Seznámila jsem se s jedním feťákem, černochem, nabízel mi marihuanu a zřejmě by se se mnou rád vyspal. Aspoň tak jsem to pochopila z jeho chování. Přečkala jsem noc a ráno asi v sedm hodin jsem se ocitla v ulicích s bílými domy, zvonila jsem a nikdo neotvíral. Ptala jsem se lidí, kde je hotel a tehdy jsem si myslela, že jsem v „Oblasti ztracených duší“, došla jsem do kostela, kde jsem začala vyvádět. Odvezli mě do nemocnice. Nevím jak. Z lékařské zprávy jsem se dozvěděla, že mě odvezli policajti, protože jsem byla nebezpečná sobě a svému okolí. Myslela jsem, že mě z nemocnice ihned propustí, protože mám výjimečně schopnosti. První dny si nepamatuji moc, ale asi jsem vyváděla, že mě tam drží proti mé vůli. Chtěla jsem strašně moc domů. Do Čech. Nebyla s nimi domluva. Jediné co mě uklidňovalo byly takové umělé listy, které visely na šňůrkách a houpaly se. Lékaři se mnou mluvili skrze tlumočníka. Po měsíci mě tedy chtěli propusti, pod podmínkou, že si pro mě přijede někdo z rodiny. Přijela babička. Pak jsem se léčila ambulantně a má psychiatrička mě nechtěla pustit do mé práce. Nechala mě na nemocenské půl roku a až pak rozhodla, že mohu jít pracovat. Brala jsem tehdy zyprexu a hrozně jsem ztloustla. Pak mi dala jiný lék, myslím Zeldox. Jenže jsem léky přestala brát a trvalo tři měsíce než jsem se dostala zpět do léčebny. Tentokrát do Opavy. Když jsem léky vysadila, cítila jsem se najednou plna života a přestala jsem být unavená. Jela jsem se svým budoucím přítelem Pavlem na Slovensko na dovolenou a tam jsem se rozjela. Začala jsem trpět bludy, že Romové v romské osadě mě očarovali. Když jsme se vraceli domů, začala jsem říkat Pavlovi, že jsme v jiné dimenzi. Bála jsem se, že se nedostaneme zpět do Ostravy a ještě mě v mé obavě podpořil jeden divný průvodčí, o kterém jsem si myslela, že je duch. Dojela jsem do svého rodného města a pomalu šla směr k rodičům. Chtěla jsem babičce nejdřív povyprávět, co se mi stalo. Nevěřila mi. Když jsem po dlouhé procházce konečně došla domů, máma už byla informována, že se mnou něco není v pořádku a šla mi naproti. Já jsem jí v tu chvíli začala nenávidět a lehla si na trávu. Podotýkám, že jsem došla domů bez bot a bez zavazadel. Máma mě s pomocí cyklistů dovedla domů, kde jsem dělala, že spím a tajně ji pozorovala. Pak jsem vstala a chtěla se vrátit pro věci, které jsem si odložila venku. Máma se mi v tom snažila zabránit a to neměla dělat, protože jsem jí dala facku (to si nepamatuji) a pak se mě zeptala, jestli chci zavolat sanitku. Jelikož jsem úzkostí nemohla ani mluvit, tak jsem jen kývla. Tak jsem se tedy dostala do Opavy, kde mi naordinovali nově léky. Pak mi máma dovezla mé „zapomenuté“ věci. Naštěstí je nikdo neukradl. Léčba v Opavě trvala asi dva měsíce a pak jsem jela zpátky do Prahy, kde jsem vydržela bez ataky dva roky.
Minulý rok jsem byla na táboře v Krkonoších a vrátila jsem se do Prahy vyčerpána. Na táboře jsem si pro změnu vsugerovala, že mám aspergrův syndrom a při kontrole jsem to řekla mé lékařce. Lékařka mi místo toho, aby mi vysadila léky, řekla, ať beru více tabletek. A já jsem udělala pravý opak a vysadila je úplně. Začala jsem doma přehrabovat své věci, protože jsem myslela, že umřu. Nejdřív jsem si o sobě myslela, že jsem satan, pak čarodějnice, Hitler podobně. Pálila jsem svíčky, opíjela se, kouřila. V noci jsem se vždy vydala do centra a myslela jsem, že jsem vzdáleně propojená s Pavlem. Myslela jsem si, že on je Ježíš a já Panna Maria, že zachráníme společně svět. Vůbec mi nevadilo při mých úvahách , že jsem v Praze a on na svém milovaném Slovensku. Pak jsem opět ztratila boty a dokonce i klíče od bytu. Ráno jsem se neměla jak dostat do svého bytu, tak jsem chodila kolem baráku a křičela, že nemám klíče a že se ze mě stal bezdomovec. Pak na mě zavolala sousedka sanitku, protože jsem jí tvrdila, že si pro mě Pavel přijde a další nesmysly. Odvezli mě tentokrát do Bohnic. Byla jsem tam dva a půl měsíce. Tak si říkám třikrát a dost, ale kdoví jestli se nemoc zase neozve ….