Zážitky děsivé

Můj život dle vyprávění začal v Bratislavě na dovolené. Byla jsem dvě buňky. Matky vajíčko a otce nejrychlejší spermie. Můj život nějak pokračoval, nepamatuji si, co se dělo, znám pouze z vyprávění. Můj otec pil, a to pil až do agresivní nálady a nešetřil fackami a kopanci. Nechci si stěžovat. Chci to jen zpracovat. V psychóze jsem zažila pocit osamoceného vajíčka, což byl děsivý pocit. Matka nejen fyzicky trpěla, ale určitě i psychicky. Zatím není vědecky doloženo, jak je to s přenosem pocitů na dítě v břichu, ale myslím si, že to ovlivnilo dost mou psychiku. Vzpamatovávám se z toho až doteď.

Můj porod dle vyprávění nebyl žádná slast. Šla jsem nohama napřed a tahali mě kleštěmi. Byla to má obrana? Před vnějším světem, kdy jsem se nechtěla narodit. Ale narodila jsem se celkem v pořádku. Až do doby, kdy máma si všimla, že koukám do blba – zajímalo by mě na co jsem jako 4 měsíční miminko hleděla. Diagnóza epilepsie. Naštěstí nikdy nebyl záchvat.

Pak se máma odstěhovala k otčímovi, kterému jsem začala po asi krátké době říkat táta. Nepamatuji si. Utkvěla mi v hlavě vzpomínka, kdy otčímova matka, má nevlastní babička, mi neustále vyprávěla, že jsem pomazala zeď výkaly. Děsí mě to. Avšak prý je to normální.

První vzpomínka je z roku 1991 kdy dědu odváželi do nemocnice. Nesli ho na židli a tehdy jsem ho viděla naposledy.

Další traumatická vzpomínka je ze školky, mohlo mi být tak pět. Bála jsem se, zeptat učitelky, zdali mohu na WC a počůrala jsem se do postele. Byla to zlá paní učitelka.

Tehdy jsem začala vnímat, že jsem jiná. Jiná v tom smyslu, že jsem měla problém s řečí. Tzv. šišlala jsem. Děti se mi smály. Pokračovalo to až … nevím přesně, protože když už se mě nesmáli, že jsem ušišlaná, tak si mě vybrali kluci, že jsem ošklivá a já se neuměla bránit.

V té době, píšu to takhle poprvé a nechci se zatím více rozepisovat, protože o mrtvých se má mluvit v dobrém, ale otčím se mě snažil sexuálně zneužívat. Naštěstí se mi podařilo ubránit své tělo a krom špatných vzpomínek … asi nemám trauma. Nebo mám? Mám problém s odpuštěním otčímovi a mamince.

Ne, vážně nechci, aby mě někdo litoval.

Pak – mi bylo skoro 12 a chtěla jsem se zabít. Místo soucitu jsem se však cítila opuštěná a nepochopená. Doktor jen konstatoval, že mám nemocný mozek. Mé první setkání s psychiatrem. Poslal mě na prázdniny do Opavy. Jo, bylo tam krásně. Konečně jsem byla oblíbená.

Pak byla bouřlivá puberta, nějaké zkraty, kvůli kterým se se mnou nevlastní matka nebaví a nebavil se se mnou ani otec. Ano, lituji toho.

Pak byla střední škola – byla jsem na okraji kolektivu, přesto asi celkem spokojená. Byla jsem mimo domov. Mimo to, jak otčím začal pít tvrdý alkohol a začal se chovat nehezky ke své rodině. Alkohol je metla lidstva.

Pak jsem jela do Prahy, dva roky jsem žila sama, užívala si bohémského života a byla velmi spokojená. Jenže jsem se chtěla dostat ještě výš a chtěla jsem si splnit svůj sen. Ve 22 jsem odjela do Anglie a tam se zhroutila. Dostala diagnózu. Za to, že jsem bojovala o svou duši.

Schizofrenie mi však otevřela nové obzory a myslím, že bych byla ráda, kdybych jí už nepotřebovala.

Možná to zní, že tam není žádný optimismus, ale jo, přežila jsem a žiji celkem spokojeně dál. Nikdo neměj o mě strach :-)

Strach

Mám strach … mám strach … z čeho? Z budoucnosti, ze života i ze smrti … myšlenky se mi honí hlavou sem a tam a já si říkám, jestli mám šanci tohle za tenhle život vyřešit. Nevím, kolik mi zbývá času. Nevím, jestli zítra budu dále žít, jestli se něco zásadně nezmění. Nevím. Přála bych si mít křišťálovou kouli a vědět, co bude. Přála bych si umět … vše a vlastně nic…. Když se na tohle dívám, nevím, kam to povede, protože se neustále točím v kruhu. V bludném kruhu, a možná má ten kruh i ostré hrany o které se postupem života brousím a život proto bolí. Nechci si stěžovat a ani nechci, aby někdo byl smutný. V žádném případě si nepřeji další vyghostování. Jsou to jen mé pocity, které potřebuji srovnat a říkám si, třeba to někomu pomůže? Někoho to nakopne? Někdo pochopí, že schizofrenie není jen vraždění nevinných obětí, je to nemoc jako každá jiná. Jenže nejde vidět. To, co „nemocný“ cítí, je těžko definovatelné.

Cítím se sama, i když jsem v davu. Nejhorší jsou ty úzkosti, kdy vnímám strach a zároveň vnímám ve zvýšené míře i okolí. Lékaři tomu říkají depersonalizace, derealizace.

Hlasy nemám. Tedy, opakuji se, měla jsem. Hlas živé babičky, který mi řekl důležité poselství. Nevím, jestli to byla halucinace nebo poselství. Lékaři v Anglii to možná označili jako za zoufalství – zoufalství volající duše, která umírala. Přesto jsem přežila. A říkám si, že když jsem prožila a přežila tohle, tak už mě nic nezastaví.

Bludy – co jsou bludy, co je patologické? Bludy jsou mylná přesvědčení, ale ty, jak se dívám mají i vysocí představitelé v naší malé zemi. Jsem ta, která jsem. Tečka. (ne ta po očkování :-D)

Měla jsem po pominutí „akutních příznaků“ abulii – nedostatek vůle. Je to strašný stav, který Ti brání vstát z postele. Pomocí vůle jsem abulii překonala.

Další příznak na který mě upozornil ex, je že nemám mimiku. Teda asi jí trochu mám. Myslím, že je to po lécích.

Paranoiu mám jen, když mám velkou úzkost a dokážu si racionálně říct, že ten člověk na mě nekouká, neciví, protože … těžko říct. S úzkostí zápasím, docela jsem se jí naučila i ignorovat. 

Jinak mě vlastně nic netrápí. Skoro.

Život po Životě

 

    Čím dnes začnu? A myšlenkou „mám strach“, která se mi honí hlavou. Je mi momentálně celkově špatně, mám obavy, úzkosti, myšlenky, které mě obtěžují a lidé mě štvou víc než obvykle. Zdá se, že mě momentálně opustil optimismus.

         Za prvé mám strach, že se blíží nemoc, v mém případě psychóza. Mám strach, že se mi přitíží, tak, že už se z toho nedostanu. Lidé, kteří neví, co je psychóza, ať si to vygooglí, já nyní popíšu, co je psychóza pro mě, co znamená.                                                                                                                      Co  je tedy pro mě psychóza? Je to stav, ve kterém se necítím dobře a zažívám věci, které ostatní smrtelníci nedokážou zažít. Možná něco zažívá i jiný „nemocný“, ale je důležité si uvědomit, že každý máme jiný příběh. O mém příběhu se můžeš dočíst tady nebo se mě můžeš zeptat … bla, bla… zpět k textu, jiné věci, které nedokážou ostatní smrtelníci zažít, je např. to, co jsem zažila v roce 2009, když mi bylo pouhopouhých 22 let. Nevím, jestli někdo kromě mě, použil termín „oblast ztracených duší“, ale já jsem v Londýně prožila pocit dejavú, když jsem utekla před lidmi a cítila, že už jsem tam žila a potkávala jsem zároveň divné lidi s divnými očima – jakoby měli prázdno v očích. Hledala jsem před těmito lidmi úkryt a našla jsem jej v kostele, ale začala jsem tam tak vyšilovat, že mě odvezli do Mental Hospital v Chelsea. Podotýkám, že do tohohle stavu jsem se dostala po několikadenní absenci spánku a hlavně užití kokainu. Ovšem, bohužel, situace se 3x zopakovala (v roce 2010, 2012 a 2016)- takže nevím, zdali mám nemoc nebo zažívám něco jako nadpřirozené věci nebo např. psychospirituální krizi nebo se dostávám do svých minulých životů.  Psychóze je tedy pro mě stav, kdy je mi pěkně blbě, teda přesně hnusně blbě a nedokážu si poradit bez hospitalizace v psychiatrickém zařízení. 

        Za druhé  mám strach ze smrti, který se nejvíc projeví v době propuknutí psychózy. Možná mám strach, i ze života. Chtěla bych nahlédnout do příčiny svých současných potíží – v tomto životě a domnívám, se že mé současné potíže nevychází jen z tohohle života.  

         Za třetí zároveň mám strach z esoteriky, ale zároveň mám pocit, že by mohla vyléčit mé současné potíže. Na papíře snad to slovo neumím ani napsat. Mám zkušenost, že spousta lidí se k psychóze dostane skrze esoteriku nebo jiné alternativní směry, já se k esoterice dostávám skrze psychózu. Musí být přece něco, co mi může odpovědět na otázky, na které nedokážu nalézt odpověď. Podotýkám, že věřím v Boha, jsem katolička, ale uznávám některá pohanská přesvědčení – např. že jsou jakési energie, a z energií se tvoří duše (nevím, jak to však mám definovat) a hlavně věřím v reinkarnaci a cestu, která nás skrze věčný koloběh dovede do nebe.

    Doufám, že to nebude nyní znít jako bláznovina a řeknu tajemství – ztotožňuji se s jednou biblickou postavou z Ježíšovy doby, o které je v bibli velmi málo napsáno, byla však Ježíšovi nejblíže. Celkově mi přijde, že s touto ženou mám velmi mnoho společného. Ale vím, že jsem v tomto světě, žila tolikrát, že je to možná blud a hlavně já si nic nepamatuji. Mám pocit, že zažívám to, co M. zažila. Ovšem nikdo nemůže pochopit mé myšlení bez poznání toho, co jsem o sobě zjistila v tomto životě.

    Za čtvrté - mám strach že díky tomuto textu mě spousta lidí odsoudí. Mám strach ze samoty. Je to vážně slátanina a mě jde hlavně o to, abych si uklidila bordel v hlavě a bylo mi o trochu lépe. Možná to nemá hlavu ani patu, nedokážu to posoudit. Dále k bodu 3 – myslím si, že reinkarnace probíhá lidi v lidi nebo jiné vyšší bytosti. Žijeme tolikrát kolikrát je potřeba než dojdeme do nebe. Přece logicky, kam by se vešly ty duše. Vede mě k tomu hlas mé babičky, který jsem slyšela v Anglii (věděla jsem, že tam není): „to si na tomhle světě nevyřešíš, si nevyřešíš nikdy“. Myslím, že mám poslední šanci napravit chyby, které pořád opakuju. Domnívám se, že se blíží konec věků, tzv. Apokalypsa, o které píše Jan v bibli. Nevím, jak bude vypadat nebo jestli už nežijeme v nějakém jiném světě. Každopádně se těším, že se potkám s Bohem…. ups … to vypadá hodně psychoticky, ale už jsem taková, jaká jsem. Každopádně cítím, že potřebuji v tomhle životě vyřešit, to co už řeším od počátku, co jsem duší.