Víra je dar. Křest za mě a mé rodiče
naplánovala prababička, která byla silně věřící, když mi bylo půl roku.
Bohužel poděkovat jí nemohu, jelikož je tam, kde se živí dostanou jen v
případě klinické smrti. Tedy, snad jí někdy poděkuji, včera mi
kolemjdoucí, když jsem si byla odskočit, říkala něco v tom smyslu, že to
nebude trvat dlouho. Pro upřesnění - kouřila jsem a nebyla to poslední
ani první cigareta v mém životě. Ačkoliv jsem dlouho věřící, tohoto
zlozvyku se nedokážu zbavit natrvalo. Nemám pevnou vůli a cigárko mi
chutná. Nejvíc po ránu s káfíčkem. Někdo vyslovil názor, že
nejjednodušší věc na světě je přestat kouřit. Ovšem s dodatkem, že to
zkoušel už tisíckrát. S tímhle výrokem souhlasím. A tímto bych se
vrátila k tomu, jak jsem se stala katolíkem.
Prababička
totiž naplánovala křest na jeden listopadový den před spoustu lety, kdy
věřit v Boha bylo pomalu trestné. Mým rodičům namluvila, že se jede
kupovat nový koberec, tak tedy jeli. Má matka, čistá jako lilie, co se
týká nauky katolické církve, se musela naučit během těch 30 minut v
autě, modlitbu Páně. Tedy Otčenáš. Kmotrou se stala má teta a strýc se
stal kmotrem. Víc o svém křestu nevím.
O
Bohu jsem se ve svém dětství dovídala sporadicky a nesystematicky. S
dědečkem a babičkou jsme chodili na zázračnou vodu na jedno nejmenované
místo, kde se asi před dvěstě lety stal zázrak a od té doby se toto
místo stalo posvátným. Nejeden poutník putuje, aby se pomodlil a napil
se "svaté" vody. My tam chodili prostě pro dobrou vodu. U místa stojí
kaplička v lese, která se stala poutním místem.
Dalším
místem, které se mi vrylo do paměti, je kamenný kříž. V době když jsem
začínala číst a psát, tak jsme tam chodily s mou nejlepší kamarádkou a
do vázy jsme dávaly květiny. Tahle holka, mě naučila jak se modlit. Za
pár let, zrovna když se mnou mlátila puberta, tak jsem jí narovinu
řekla, že žádný Bůh neexistuje.
Vrátím
se do doby, kdy jsem navštěvovala třetí třídu. Od babičky jsem dostala
dětskou bibli a tehdy jsem se zamilovala do Ježíše, asi protože měl
dlouhé vlasy. Jak prosté, jak už jsem zmiňovala, s vírou jsem se
rozloučila zhruba v paté třídě. To jsem prostě té kamarádce řekla, že
věřit je blbost, tím se naše cesty rozdělily a ona se začala bavit s
"moudřejší" kamarádkou, která respektovala její názory.
O
pár let později, kdy byl internet ještě v plenkách, jsem vyhledávala
kamarády na síti. Jednou deštivého dne, zřejmě v dubnu, jsem se
seznámila s Romanem. Roman chodil do kostela, byl o osm let starší,
hledal ženu na celý život s vírou v srdci a já jsem těmto kritériím
nevyhovovala. Na rovinu mi napsal, že chce holku, která chodí do
kostela.
Tak jsem tedy doma
objevila misálek pro děti (po babičce), co jsme měli doma v knihovně a
začala zkoumat, v co ten Roman věří. Od druhé babičky jsem si půjčila
bibli s krásnými ilustracemi a znovu se zamilovala do toho muže, který
je na všech obrázcích zobrazovan s dlouhými hnědými vlasy. Věřím tomu,
že žil a že je pořád s námi, nejen kolem nás, ale s námi prostřednictvím
dalších lidí, kterým dáváme svou lásku. Posledním a těžkým krokem bylo
pro mě navštívit bohoslužbu a vyzkoumat, co se při ní děje. Tehdy jsem
si myslela, že do kostela chodí jen staré babičky. Pro svoji návštěvu
jsem si vybrala kostelíček, který byl dostatečně z ruky, aby mě náhodou
nikdo nepoznal. Tu neděli zrovna v Dobré byla pouť, takže když jsem
vešla do chrámu, stála jsem úplně vzadu a zaposlouchala se do slov pana
faráře. Dodnes si pamatuji, že hovořil o sousedských vztazích. Byla
slunečná neděle a i přesto, že se zatáhlo, ve mě zůstalo světlo. To
světlo se projevovalo a projevuje tím, že jsem byla a jsem nápomocná
druhým. Aspoň se snažím.
Posléze
jsem navštěvovala místní kostel zasvěcený Panně Marii téměř každý den a
snažila se pořád pochopit, co dělám špatně a v čem bych mohla být
podobnější Ježíši. A navíc, v kostele byl pohledný kněž, který si mě
jednoho dne vzal stranou a začal se zajímat kým jsem a proč chodím ke
svatému přijímání. Moc mi pomohl s přípravou na zpověď, která trvala asi
hodinu, protože jsem si na dvojlist papíru napsala všechny své hříchy a
předčítala jsem je. Po této svátosti jsem už oficiálně mohla přijímat
eucharistii (pro neznalé ten oplatek).
Po
prázninách jsem přešla na církevní střední školu a v hodinách
křesťanství se učila to, co jsem ještě nevěděla. Učitelé na této škole
byli úplně stejní jako v jiných ústavních zařízeních, akorát některé
ženy byly v hábitu. Tehdy, ty čtyři roky, jsem chodila už raději na pivo
s holkami než do kostela na mši. Prostě chci říci, že dodnes nejsem
úplně vzorový katolík, i když se o to snažím. Tak nějak plynul život,
občasné chození do kostela smíchané s alkoholickými večírky a
marihuanou, až jsem se jednoho deštivého dne jsem byla sanitkou
přivezena na tzv. neklid do Bohnic a těchto pozoruhodných Bohnicích jsem
poznala jednoho terapeuta a kněze, který mě připravil na svátost
biřmování. Dodnes za ním chodím pro rady. A do kostela se snažím chodit
více než do hospody.
Amen.