pondělí 16. května 2016

Bordel v hlavě

Svět se mi rozpadá pod srdcem, a jsem znechucen(a). Mám pocit, že jsem muž i žena, proč? Proč existuje láska? Je to pouhá sázka do loterie? A mám pocit, že nikdo nevyhraje. O tom ... Hledám spásu, nejen pouhou očí krásu. Nenávidím Tě a miluji, od prvního okamžiku. Jsi skoro ... dokonalý, a neznalý. V Bibli je tolik lásky, která by smazala nenávistné vrásky. Napsalo Káče a chce psát dál a dál.
Hledám pořád svého androgyna a dělám chybu, více chyb, chtělo by to změnit. Nevím jak. Možná čteš tyto řádky, a říkáš si fajn, že mě znáš. Je to docela fajn žít tenhle život, ale někdy mi přijde příliš komplikovaný. Vztahy jsou složité. Já vlastně jsem tu neměla být, narození mé - to je jen náhoda a má síla. Jsem silná osobnost, která tápe v životofisii. Chtěla jsem to tolikrát vzdát a přežila jsem. A přežiju a už se na tenhle svět nevrátím. Slibuji, Michale či Pavle, že si vše vyřeším. Prostě už stačilo - teď musím konat dobro a přemoci nemoci. Babička mi říkala, že vše v myšlenkách. Uvěřila jsem tomu a snažím se změnit. Schizo - frree- nie musí skončit a já věřím, že to do svých 48 let dokážu (takový je průměrný věk života schizo - frree - nicků). Vlastně mám půl života pryč a nemám nic, kromě lásky. Ale ... vlastně láska je Bůh a ten je všechno. Je to světlo v mé duši, které tuší, že je jen JEDEN. Je zcela jedno, zda mu říkáme Ježíš či Budha či úplně jinak. Existuje. Můj úkol je naučit se milovat sebe jako druhé. Přestat se nenávidět a začít žít. Tato schíza musí skončit. A JÁ věřím, že skončí. Špatné myšlenky musí pryč. Napsalo Káče a už nemá co říct. Chce vysypat akorát tak bordel v hlavě do kontejneru. Nechce být ekologická, tak netřídí odpadky a proto tenhle šílený článek, který nemá hlavu ani patu, kávu kupuje občas v automatu a třídí jen plasty, sklo a papír a to jen někdy.

pátek 13. května 2016

Předsudky a stereotypy aneb každý jsme jiný

Jsem jaká jsem a jiná nebudu, ať se to líbí nebo ne. Neustále se bráním nemoci a je to někdy těžké. Ona ta nemoc má své výhody. Mám nové kamarády a taky peníze, které mi chodí na účet. Ale podle doktora jsem málo invalidní a zlehčil moji diagnózu, prý nejsem ochrnutá ani slepá. A co jako? Sice momentálně nemám žádné halucinace, teda aspoň myslím, že nežiju v jiné dimenzi, ale v hlavním městě a myslím si, že JÁ jsem JÁ, ale jako: ono se to může kdykoliv vrátit. Nikde není řečeno, že si do konce života už nikdy nebudu myslet, že jsem vyvolená.
Omlouvám, že za svoje "velké H, malé o, římská pětka, n a a", ale pan "posudkový" doktor se mnou jednal jako se zdravou vyznělo to, že "schíza" není nemoc a můj psychiatr mi hned nato zvedl medikaci antidepresiv. Protestuji. Sice na mě není vidět, aspoň někteří lidé mi to říkají, ale trpěla jsem a trpím. Jsem taková bosorka, která se sesype a měla by si podle doktorů přidat prášek, aby se upravila náladička a mě už nebaví tyhle experimenty.
Jak se pozná schizofrenik? Je to jen "ta" z toho Žďáru? Ne, je to 1% lidí, kteří mají hlavně osobnost a duši, jsou to lidé, kteří mají různé problémy a já sice vypadám normálně (aspoň myslím :-), ale mám problémy, mám ochrnutou vůli, slepé emoce a ráda si pořád dokola ubližuji. A vlastně učím se žít s nálepkou, která ovlivňuje můj život tak, že neznalí si myslí, že na ně zaútočím nožem! Rodiče mé zdravé kamarádky, říkají, s touhle (schizofreničkou) se nebav, ta je divná ... Já jsem hlavně člověk a ne jakási nemoc, která nejde vidět a lidi z ní mají strach, protože panuje mýtus, schíza = rozdvojení osobnosti. Chtěla bych podoknout o tom, to fakt není, já a ani nikdo další z lidí, co znám s diagnózou, fakt, nejsou žádný Jekyll & Hyde.

středa 4. května 2016

Mít rád bližního svého, co na tom je tak zlého?

Mít rád bližního svého, co na tom je tak zlého? Snažím se o to celý svůj život a stále odpouštím a dopouštím, aby mi ostatní ubližovali. Bojím se lidí. Mám je ráda. To je moje schíza. Můj největší problém je, že se nedokážu přijmout, taková jaká jsem, proto je to takhle, jak to je. Věřím v lepší zítřky, věřím v to, že léky, které sice pomáhají, ale jsou to drogy, jednoho dne už nebudu muset brát ... snažím se sžít s tímhle světem, snažím se pochopit dobro a zlo a snažím se žít v realitě. Snažím se mít ráda ostatní.
Byla jsem počata a nic si z toho nepamatuji, aspoň mé vědomí, mé podvědomí to registruje a v době ataky se k tomu vracím. Když jsem byla v Anglii cítila jsem kopance, myslela jsem, že umřu. Ano mám strach ze smrti a uvědomuji si, že jsem zde vůbec nemusela být ... vrací se to. Nesnáším alkoholiky, ale svému otci to nezazlívám. Někde v místě, které existuje před narozením jsem si vybrala své rodiče a svůj osud, prostě myslím, že to tak může být.
Nedávno jsem se při modlitbě řeholní sestry dostala do pocitů malého bezbranného dítěte. Bylo to hrozné. Byla jsem bezbranná. Jako miminko, které je nahé a kdokoliv mu může ublížit. Spolehá na svou mámu. Má máma je komplikovaná a já jsem se rozhodla, že nebudu opakovat chyby svých rodičů. Je těžké se smířit s tím, že dítě nechci - z více důvodů.
Mé dětství bylo disharmonické, aspoň podle psychiatrů a doktorů, které jsem navštívila tisíckrát. Z vyprávění vím, že jsem byla tiché mimčo, které bylo zvláštní. Prý. Velmi pomalu jsem se učila mluvit a chodit. Má první vzpomínka je z doby mých 3-4 let, kdy jsem se učila jezdit na trojkolce s babičkou. Další vzpomínka je na dědu Jana, kterého odnášeli na židli do sanitky - asi po dvacáté mrtvici zemřel. Mám s ním jednu jedinou fotku a byl to zlatý člověk podle vyprávění mámy. Pak si vzpomínám na zlou paní (m)učitelku, které jsem se bála zeptat při poledním spánku, zda-li si mohu odskočit. Počůrala jsem se a ona to pak žalovala dědovi. Taky si vzpomínám na to, jak jsem si hrála s kostkami. Radši s kostkami než s dětmi. Prý jsem na děti byla agresivní, ale to si nepamatuji. Rodiče mě měli a mají rádi, ale nechápou mě a nikdy nechápali. Byla jsem nepochopené dítě a jsem ráda, že jsem dospělá. Tehdy v dětství jsem si to neuměla vůbec představit, že budu velká. Stavěla jsem se na židli a zkoumala svět z výšky, snažila se zapadnout a místo toho jsem zakopávala. Jedna psycholožka říkala, že nejsem normální (kdo je normální?), prostě vycházela z toho, že šišlám, říkala mámě ať mě dá do ústavu a že jsem schopna vychodit tak akorát zvláštní školu. Máma mě nedala. Šla jsem sice do školy s odkladem, ale na běžnou ZŠ, kde jsem měla jedničky. Také jsem zvládla maturitu bez problémů. Ráda bych tu paní našla a řekla jí, studuji vysokou školu a vy jste tvrdila moji mámě, že budu maximálně tak zahradnicí.
Při první psychóze jsem slyšela hlas své živé babičky, která mi říkala něco v tom smyslu, že jsem zde, abych pomáhala druhým. Že to nemám vzdávat. Tehdy v Anglii jsem bojovala o svou duši a myslela jsem, že zemřu. Zdravotníci mě dopovali nějakými léky, já nevěděla proč, navíc jsem byla v cizí zemi. Nepřeji nikomu zažít nedobrovolnou hospitalizaci. Když jsem se bránila před braním léků, píchli mi injekci ... nerozuměla jsem světu a prožívala znovu hrůzy svého života. Myslela jsem, že mám nadpřirozené schopnosti a že zachráním svět. Každopádně jsem chtěla domů. Oni mě nechtěli pustit. Bezmoc. Pořád jsem se modlila, ať přežiju a ať už jsem v Čechách ... naštěstí je to za mnou a věřím v lepší zítřky. Věřím v Boha a dobro v druhých. To je můj motor a jsem ráda, že žádná ze sebevražd se nepovedla. Ani nevím kolik jich bylo ... a vím, že další pokus nebude, protože mám při sobě skvělé lidi, kteří mě drží nad hladinou. Děkuji.

Tomáš- to máš jedno ( o vernisáži)

V sobotu jsem se stěhovala od Antonína (pozměněno jméno) k Tomášovi. Od jednoho schizofrenika k druhému schizofrenikovi.
Je hrozně zvláštní, že tihle lidi se skrumažďujou vedle mě. Antonín je můj životní vztah, který mě ničí, pokud jsme spolu v garsonce. Tomáš je prototyp Ježíše, dokonce i tak vypadá, dlouhé vlasy, akorát má pár kilo navíc a kouří víc cigaret než ukřižovaný (pro něj Budha). Antonína vychválím jindy, ale Tomáš je strašně hodný a taky je yntelikentní, duší umělec. Napíše víc vět, které nedávají smysl, protože obsahují tolik cizích slov, že můj mozek to nepochopí. A dokonce, zkritizoval moje bezmasé kyselé rizoto. Je tak upřímný, že to dává smysl.
Dnes v hospodě, kde jsem kdysi sebou praštila a zůstala praštěná pořád stejně, mi řekl ať napíšu něco o jeho výstavě. Byla jsem totiž na jeho vernisáži uměleckých grafik, která se konala v knihovně na Pohořelci (kdysi tam hořelo). Takže za prvé, Tomáš alias BudhoJežíš (kříž k 33. narozeninám položil na záda Budhovi) měl asi 12. výstavu se kterou nebyl opět spokojen. Zdálo se mu, že jeho grafiky jsou malé a prosté, teda sprosté. Kdysi vytvářel z porna idelické obrazy, které zabalil do igelitu a vyfotil je. Nyní je jeho tvorba posvátnější, například obraz Panny Marie nebo jiných děl, které přetvoří k obrazu BudhoJežíšovskému. Prostě smíchá a zamíchá, že nelze poznat, co bylo původně. Přesto si myslím, že Tomášova schizofrenie dává smysl jeho obrazům, které jsou zajisté nádherné a doufám, že se prosadíš natolik, že jednou budou Tvé "oprasy" Skrumáže v Národní Galerii.

úterý 3. května 2016

Má cesta k Bohu

Víra je dar. Křest za mě a mé rodiče naplánovala prababička, která byla silně věřící, když mi bylo půl roku. Bohužel poděkovat jí nemohu, jelikož je tam, kde se živí dostanou jen v případě klinické smrti. Tedy, snad jí někdy poděkuji, včera mi kolemjdoucí, když jsem si byla odskočit, říkala něco v tom smyslu, že to nebude trvat dlouho. Pro upřesnění - kouřila jsem a nebyla to poslední ani první cigareta v mém životě. Ačkoliv jsem dlouho věřící, tohoto zlozvyku se nedokážu zbavit natrvalo. Nemám pevnou vůli a cigárko mi chutná. Nejvíc po ránu s káfíčkem. Někdo vyslovil názor, že nejjednodušší věc na světě je přestat kouřit. Ovšem s dodatkem, že to zkoušel už tisíckrát. S tímhle výrokem souhlasím. A tímto bych se vrátila k tomu, jak jsem se stala katolíkem.

Prababička totiž naplánovala křest na jeden listopadový den před spoustu lety, kdy věřit v Boha bylo pomalu trestné. Mým rodičům namluvila, že se jede kupovat nový koberec, tak tedy jeli. Má matka, čistá jako lilie, co se týká nauky katolické církve, se musela naučit během těch 30 minut v autě, modlitbu Páně. Tedy Otčenáš. Kmotrou se stala má teta a strýc se stal kmotrem. Víc o svém křestu nevím.
O Bohu jsem se ve svém dětství dovídala sporadicky a nesystematicky. S dědečkem a babičkou jsme chodili na zázračnou vodu na jedno nejmenované místo, kde se asi před dvěstě lety stal zázrak a od té doby se toto místo stalo posvátným. Nejeden poutník putuje, aby se pomodlil a napil se "svaté" vody. My tam chodili prostě pro dobrou vodu. U místa stojí kaplička v lese, která se stala poutním místem.
Dalším místem, které se mi vrylo do paměti, je kamenný kříž. V době když jsem začínala číst a psát, tak jsme tam chodily s mou nejlepší kamarádkou a do vázy jsme dávaly květiny. Tahle holka, mě naučila jak se modlit. Za pár let, zrovna když se mnou mlátila puberta, tak jsem jí narovinu řekla, že žádný Bůh neexistuje.
Vrátím se do doby, kdy jsem navštěvovala třetí třídu. Od babičky jsem dostala dětskou bibli a tehdy jsem se zamilovala do Ježíše, asi protože měl dlouhé vlasy. Jak prosté, jak už jsem zmiňovala, s vírou jsem se rozloučila zhruba v paté třídě. To jsem prostě té kamarádce řekla, že věřit je blbost, tím se naše cesty rozdělily a ona se začala bavit s "moudřejší" kamarádkou, která respektovala její názory.
O pár let později, kdy byl internet ještě v plenkách, jsem vyhledávala kamarády na síti. Jednou deštivého dne, zřejmě v dubnu, jsem se seznámila s Romanem. Roman chodil do kostela, byl o osm let starší, hledal ženu na celý život s vírou v srdci a já jsem těmto kritériím nevyhovovala. Na rovinu mi napsal, že chce holku, která chodí do kostela.
Tak jsem tedy doma objevila misálek pro děti (po babičce), co jsme měli doma v knihovně a začala zkoumat, v co ten Roman věří. Od druhé babičky jsem si půjčila bibli s krásnými ilustracemi a znovu se zamilovala do toho muže, který je na všech obrázcích zobrazovan s dlouhými hnědými vlasy. Věřím tomu, že žil a že je pořád s námi, nejen kolem nás, ale s námi prostřednictvím dalších lidí, kterým dáváme svou lásku. Posledním a těžkým krokem bylo pro mě navštívit bohoslužbu a vyzkoumat, co se při ní děje. Tehdy jsem si myslela, že do kostela chodí jen staré babičky. Pro svoji návštěvu jsem si vybrala kostelíček, který byl dostatečně z ruky, aby mě náhodou nikdo nepoznal. Tu neděli zrovna v Dobré byla pouť, takže když jsem vešla do chrámu, stála jsem úplně vzadu a zaposlouchala se do slov pana faráře. Dodnes si pamatuji, že hovořil o sousedských vztazích. Byla slunečná neděle a i přesto, že se zatáhlo, ve mě zůstalo světlo. To světlo se projevovalo a projevuje tím, že jsem byla a jsem nápomocná druhým. Aspoň se snažím.
Posléze jsem navštěvovala místní kostel zasvěcený Panně Marii téměř každý den a snažila se pořád pochopit, co dělám špatně a v čem bych mohla být podobnější Ježíši. A navíc, v kostele byl pohledný kněž, který si mě jednoho dne vzal stranou a začal se zajímat kým jsem a proč chodím ke svatému přijímání. Moc mi pomohl s přípravou na zpověď, která trvala asi hodinu, protože jsem si na dvojlist papíru napsala všechny své hříchy a předčítala jsem je. Po této svátosti jsem už oficiálně mohla přijímat eucharistii (pro neznalé ten oplatek).
Po prázninách jsem přešla na církevní střední školu a v hodinách křesťanství se učila to, co jsem ještě nevěděla. Učitelé na této škole byli úplně stejní jako v jiných ústavních zařízeních, akorát některé ženy byly v hábitu. Tehdy, ty čtyři roky, jsem chodila už raději na pivo s holkami než do kostela na mši. Prostě chci říci, že dodnes nejsem úplně vzorový katolík, i když se o to snažím. Tak nějak plynul život, občasné chození do kostela smíchané s alkoholickými večírky a marihuanou, až jsem se jednoho deštivého dne jsem byla sanitkou přivezena na tzv. neklid do Bohnic a těchto pozoruhodných Bohnicích jsem poznala jednoho terapeuta a kněze, který mě připravil na svátost biřmování. Dodnes za ním chodím pro rady. A do kostela se snažím chodit více než do hospody.
Amen.