Mít rád bližního svého, co na tom je tak zlého?

Mít rád bližního svého, co na tom je tak zlého? Snažím se o to celý svůj život a stále odpouštím a dopouštím, aby mi ostatní ubližovali. Bojím se lidí. Mám je ráda. To je moje schíza. Můj největší problém je, že se nedokážu přijmout, taková jaká jsem, proto je to takhle, jak to je. Věřím v lepší zítřky, věřím v to, že léky, které sice pomáhají, ale jsou to drogy, jednoho dne už nebudu muset brát ... snažím se sžít s tímhle světem, snažím se pochopit dobro a zlo a snažím se žít v realitě. Snažím se mít ráda ostatní.

Byla jsem počata a nic si z toho nepamatuji, aspoň mé vědomí, mé podvědomí to registruje a v době ataky se k tomu vracím. Když jsem byla v Anglii cítila jsem kopance, myslela jsem, že umřu. Ano mám strach ze smrti a uvědomuji si, že jsem zde vůbec nemusela být ... vrací se to. Nesnáším alkoholiky, ale svému otci to nezazlívám. Někde v místě, které existuje před narozením jsem si vybrala své rodiče a svůj osud, prostě myslím, že to tak může být.

Nedávno jsem se při modlitbě řeholní sestry dostala do pocitů malého bezbranného dítěte. Bylo to hrozné. Byla jsem bezbranná. Jako miminko, které je nahé a kdokoliv mu může ublížit. Spolehá na svou mámu. Má máma je komplikovaná a já jsem se rozhodla, že nebudu opakovat chyby svých rodičů. Je těžké se smířit s tím, že dítě nechci - z více důvodů.

Mé dětství bylo disharmonické, aspoň podle psychiatrů a doktorů, které jsem navštívila tisíckrát. Z vyprávění vím, že jsem byla tiché mimčo, které bylo zvláštní. Prý. Velmi pomalu jsem se učila mluvit a chodit. Má první vzpomínka je z doby mých 3-4 let, kdy jsem se učila jezdit na trojkolce s babičkou. Další vzpomínka je na dědu Jana, kterého odnášeli na židli do sanitky - asi po dvacáté mrtvici zemřel. Mám s ním jednu jedinou fotku a byl to zlatý člověk podle vyprávění mámy. Pak si vzpomínám na zlou paní (m)učitelku, které jsem se bála zeptat při poledním spánku, zda-li si mohu odskočit. Počůrala jsem se a ona to pak žalovala dědovi. Taky si vzpomínám na to, jak jsem si hrála s kostkami. Radši s kostkami než s dětmi. Prý jsem na děti byla agresivní, ale to si nepamatuji. Rodiče mě měli a mají rádi, ale nechápou mě a nikdy nechápali. Byla jsem nepochopené dítě a jsem ráda, že jsem dospělá. Tehdy v dětství jsem si to neuměla vůbec představit, že budu velká. Stavěla jsem se na židli a zkoumala svět z výšky, snažila se zapadnout a místo toho jsem zakopávala. Jedna psycholožka říkala, že nejsem normální (kdo je normální?), prostě vycházela z toho, že šišlám, říkala mámě ať mě dá do ústavu a že jsem schopna vychodit tak akorát zvláštní školu. Máma mě nedala. Šla jsem sice do školy s odkladem, ale na běžnou ZŠ, kde jsem měla jedničky. Také jsem zvládla maturitu bez problémů. Ráda bych tu paní našla a řekla jí, studuji vysokou školu a vy jste tvrdila moji mámě, že budu maximálně tak zahradnicí.

Při první psychóze jsem slyšela hlas své živé babičky, která mi říkala něco v tom smyslu, že jsem zde, abych pomáhala druhým. Že to nemám vzdávat. Tehdy v Anglii jsem bojovala o svou duši a myslela jsem, že zemřu. Zdravotníci mě dopovali nějakými léky, já nevěděla proč, navíc jsem byla v cizí zemi. Nepřeji nikomu zažít nedobrovolnou hospitalizaci. Když jsem se bránila před braním léků, píchli mi injekci ... nerozuměla jsem světu a prožívala znovu hrůzy svého života. Myslela jsem, že mám nadpřirozené schopnosti a že zachráním svět. Každopádně jsem chtěla domů. Oni mě nechtěli pustit. Bezmoc. Pořád jsem se modlila, ať přežiju a ať už jsem v Čechách ... naštěstí je to za mnou a věřím v lepší zítřky. Věřím v Boha a dobro v druhých. To je můj motor a jsem ráda, že žádná ze sebevražd se nepovedla. Ani nevím kolik jich bylo ... a vím, že další pokus nebude, protože mám při sobě skvělé lidi, kteří mě drží nad hladinou. Děkuji.