Má cesta k Bohu

Víra je dar. Křest za mě a mé rodiče naplánovala prababička, která byla silně věřící, když mi bylo půl roku. Bohužel poděkovat jí nemohu, jelikož je tam, kde se živí dostanou jen v případě klinické smrti. Tedy, snad jí někdy poděkuji, včera mi kolemjdoucí, když jsem si byla odskočit, říkala něco v tom smyslu, že to nebude trvat dlouho. Pro upřesnění - kouřila jsem a nebyla to poslední ani první cigareta v mém životě. Ačkoliv jsem dlouho věřící, tohoto zlozvyku se nedokážu zbavit natrvalo. Nemám pevnou vůli a cigárko mi chutná. Nejvíc po ránu s káfíčkem. Někdo vyslovil názor, že nejjednodušší věc na světě je přestat kouřit. Ovšem s dodatkem, že to zkoušel už tisíckrát. S tímhle výrokem souhlasím. A tímto bych se vrátila k tomu, jak jsem se stala katolíkem.

Prababička totiž naplánovala křest na jeden listopadový den před spoustu lety, kdy věřit v Boha bylo pomalu trestné. Mým rodičům namluvila, že se jede kupovat nový koberec, tak tedy jeli. Má matka, čistá jako lilie, co se týká nauky katolické církve, se musela naučit během těch 30 minut v autě, modlitbu Páně. Tedy Otčenáš. Kmotrou se stala má teta a strýc se stal kmotrem. Víc o svém křestu nevím.

O Bohu jsem se ve svém dětství dovídala sporadicky a nesystematicky. S dědečkem a babičkou jsme chodili na zázračnou vodu na jedno nejmenované místo, kde se asi před dvěstě lety stal zázrak a od té doby se toto místo stalo posvátným. Nejeden poutník putuje, aby se pomodlil a napil se "svaté" vody. My tam chodili prostě pro dobrou vodu. U místa stojí kaplička v lese, která se stala poutním místem.

Dalším místem, které se mi vrylo do paměti, je kamenný kříž. V době když jsem začínala číst a psát, tak jsme tam chodily s mou nejlepší kamarádkou a do vázy jsme dávaly květiny. Tahle holka, mě naučila jak se modlit. Za pár let, zrovna když se mnou mlátila puberta, tak jsem jí narovinu řekla, že žádný Bůh neexistuje.

Vrátím se do doby, kdy jsem navštěvovala třetí třídu. Od babičky jsem dostala dětskou bibli a tehdy jsem se zamilovala do Ježíše, asi protože měl dlouhé vlasy. Jak prosté, jak už jsem zmiňovala, s vírou jsem se rozloučila zhruba v paté třídě. To jsem prostě té kamarádce řekla, že věřit je blbost, tím se naše cesty rozdělily a ona se začala bavit s "moudřejší" kamarádkou, která respektovala její názory.

O pár let později, kdy byl internet ještě v plenkách, jsem vyhledávala kamarády na síti. Jednou deštivého dne, zřejmě v dubnu, jsem se seznámila s Romanem. Roman chodil do kostela, byl o osm let starší, hledal ženu na celý život s vírou v srdci a já jsem těmto kritériím nevyhovovala. Na rovinu mi napsal, že chce holku, která chodí do kostela.

Tak jsem tedy doma objevila misálek pro děti (po babičce), co jsme měli doma v knihovně a začala zkoumat, v co ten Roman věří. Od druhé babičky jsem si půjčila bibli s krásnými ilustracemi a znovu se zamilovala do toho muže, který je na všech obrázcích zobrazovan s dlouhými hnědými vlasy. Věřím tomu, že žil a že je pořád s námi, nejen kolem nás, ale s námi prostřednictvím dalších lidí, kterým dáváme svou lásku. Posledním a těžkým krokem bylo pro mě navštívit bohoslužbu a vyzkoumat, co se při ní děje. Tehdy jsem si myslela, že do kostela chodí jen staré babičky. Pro svoji návštěvu jsem si vybrala kostelíček, který byl dostatečně z ruky, aby mě náhodou nikdo nepoznal. Tu neděli zrovna v Dobré byla pouť, takže když jsem vešla do chrámu, stála jsem úplně vzadu a zaposlouchala se do slov pana faráře. Dodnes si pamatuji, že hovořil o sousedských vztazích. Byla slunečná neděle a i přesto, že se zatáhlo, ve mě zůstalo světlo. To světlo se projevovalo a projevuje tím, že jsem byla a jsem nápomocná druhým. Aspoň se snažím.

Posléze jsem navštěvovala místní kostel zasvěcený Panně Marii téměř každý den a snažila se pořád pochopit, co dělám špatně a v čem bych mohla být podobnější Ježíši. A navíc, v kostele byl pohledný kněž, který si mě jednoho dne vzal stranou a začal se zajímat kým jsem a proč chodím ke svatému přijímání. Moc mi pomohl s přípravou na zpověď, která trvala asi hodinu, protože jsem si na dvojlist papíru napsala všechny své hříchy a předčítala jsem je. Po této svátosti jsem už oficiálně mohla přijímat eucharistii (pro neznalé ten oplatek).

Po prázninách jsem přešla na církevní střední školu a v hodinách křesťanství se učila to, co jsem ještě nevěděla. Učitelé na této škole byli úplně stejní jako v jiných ústavních zařízeních, akorát některé ženy byly v hábitu. Tehdy, ty čtyři roky, jsem chodila už raději na pivo s holkami než do kostela na mši. Prostě chci říci, že dodnes nejsem úplně vzorový katolík, i když se o to snažím. Tak nějak plynul život, občasné chození do kostela smíchané s alkoholickými večírky a marihuanou, až jsem se jednoho deštivého dne jsem byla sanitkou přivezena na tzv. neklid do Bohnic a těchto pozoruhodných Bohnicích jsem poznala jednoho terapeuta a kněze, který mě připravil na svátost biřmování. Dodnes za ním chodím pro rady. A do kostela se snažím chodit více než do hospody.

Amen.