S
mou psychoterapeutkou jsme se bavili, že každý koho bych za ní poslala,
dostane diagnózu podle MKN 10 (Mezinárodní kategorie nemocí podle WHO -
doufám, že nepíšu nějakou blbost). Takže moje psychoterapeutka je v
jiném stavu, dělala v květnu atestaci (je zároveň psychiatr), takže měla
celý květen dovolenou. 1. května máma byla odvezena do nemocnice. Od
svého otčíma jsem se dozvěděla, že "prý jde na operaci se srdcem", má
sestra mi pak vysvětlila,že se jedná o zlomeninu pravého prsteníčku a že
jí tam dávali šroub. Napětí a nejistotu, kterou jsem cítila během těch
několika hodin než mi ségra řekla, že se jedná o takovou prkotinu, bylo
nesnesitelné. Bála jsem se, že zůstanu sirotkem. Máma je mladá, ročník
1968, takže mě měla v 19 letech. Prý to tak bylo zvykem v jejich době
... jak jsem už psala máma prožívala stresové těhotenství a emoce
úzkosti a bolesti přenášela na mě. Já se ovšem držela jako klíště :-)
Porod nebyl taky nejjednodušší. A můj vývoj byl nestandartní. Rodiče se
rozvedli a máma si našla nového muže, Míru, mého otčíma. Ale to odbočuji
od tématu.
V pondělí 2. května
jsem jela k posudkovému lékaři a počítala s tím, že uvidím mámu. Doktor
mi řekl, že schizofrenie není tak závažná nemoc, prý jsou ochrnutí a
slepí a další a další argumenty, aby mi mohl šáhnout na peníze.
Nezajímalo ho, že jsem v existenční nouzi. Zajímaly ho jen peníze ...
můj názor. Máma mi posléze volala, že se nemůžeme vidět kvůli psovi,
nebyla jsem zrovna příjemná a empatická, ale nešlo to se s ní domluvit
na kompromisu. Do toho mi začal doma "bláznit" Tonda a já se
přestěhovala k Tomášovi, abych měla svůj pokoj a to doslova.
Toma
zajímalo, co dělám a skvěle jsme si rozumněli, málo spali, pili hodně
kafe .... bavili se o různých věcech. V den kdy jsem se naštěhovala k
Tomovi, jsem si zahulila a bylo fajn. Mám na to hezkou vzpomínku. Bylo
to s mým "adoptivním" bratrem Adamem, který si o sobě myslí, že je
mimozemšťan, Tondou a kámoškou Di. Skvělá pařba.Máma mezitím vyhrožovala
a vydírala, že se s ní nebavím. Tak jsem se s ní 4 dny nebavila. Jo,
žárlila jsem na psa a také, že jí nezajímalo, jak jsem dopadla u
posudkové komise ... můj subjektivní názor. Další krize nastala v práci,
mám úžasnou šéfovou, ale telefonování s cizimí lidmi jsem před
zhroucením už nedávala. Padala jsem do větších a větších sraček a
litovala se. Doktor mi chtěl na "mé mírné" deprese předepsat další
antidepresivum, po kterém se mi točila tak akorát hlava. Já si to prostě
chtěla vyřešit sama. Stýkala jsem se a mluvila s různými lidmi o
životě, o svých problémech a ponořila se do toho tak hluboko, že jsem se
jen litovala. Slibuji, víckrát to dělat nebudu. Krize intimity a
izolace (Erikson) vyvrcholila ve Frýdku, kdy máma nebere ohledy na mé
potřeby. Má mě ráda, ale já mám co dělat sama se sebou a ne neustále jí
slyšet brečet a stěžovat si, jak je život nespravedlivý. Já se snažím
myslet pozitivně. A beru ANTIPSYCHOTIKA. A doufám, že se uzdravím z této
"zákařné" nemoci, která je akorát traumatem z minulosti. Mám naději,
dobré lidi kolem sebe a Pána Boha :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat