Milý Honzo,
odešel jste téměř před rokem. Často na Vás myslím a je mi líto, že Vám nemohu zavolat. Je to smutné, že jste odešel bez rozloučení. Nemohu si na to pořád zvyknout. Pamatuji, jak jste ve Formice, v bývalém zaměstnání (call centrum) vysvětloval a zastával se mě, že duševně nemocní to mají těžký a že by měli mít ohledy. Také vzpomínám na Bláznivý festival ve Žlutých lázních, kde jsem u stolu seděla já, Vy a Jarolímek. Bavili jsme se o mém studiu sociální práce, že to může být velká výhoda, že má zkušenost s duševními trablemi. Je mi líto, že jste umřel těsně před ukončením mého studia a před mou promocí. Byl byste jeden z těch, které bych na ní pozvala.
Vzpomínám, když jste mi říkal něco moc hezkého z Bible a já stála u popelnic. Paradoxně. Nevzpomenu si, co to bylo a snad mi to řeknete u toho společného stolu, tam nahoře. Také jste říkal něco o tom, že chlapi ze mě mají nahnáno, když jsem psychotila. Nepochopila jsem to úplně. A už se nezeptám, až někdy... snad. Věděl jste moc dobře, jak se věci mají. Věděl jste a viděl jste.
Často jsme spolu kouřívali cigarety, ale vždy si vykali. Bylo to jako z jiné doby. Několikrát jste mi i nábídnul Viceroyku.
Vzpomínám často na naše první setkání - bylo to před Ministerstvem zdravotnictví. Často jsme spolu debatovali nad reformou a vlastně jsem o Vás nic nevěděla. Vy jste věděl o mě víc.
Děkuji, že jste mi fandil a děkuji za všechno. Kdybyste byl živ, tak Vám zavolám. Bohužel jste tam, kde živí nemají přístup a já se ani chytrým telefonem nedovolám.
Chybíte mi. Moc.
Vaše Katka
Žádné komentáře:
Okomentovat