Bordel v hlavě

Svět se mi rozpadá pod srdcem, a jsem znechucen(a). Mám pocit, že jsem muž i žena, proč? Proč existuje láska? Je to pouhá sázka do loterie? A mám pocit, že nikdo nevyhraje. O tom ... Hledám spásu, nejen pouhou očí krásu. Nenávidím Tě a miluji, od prvního okamžiku. Jsi skoro ... dokonalý, a neznalý. V Bibli je tolik lásky, která by smazala nenávistné vrásky. Napsalo Káče a chce psát dál a dál.

Hledám pořád svého androgyna a dělám chybu, více chyb, chtělo by to změnit. Nevím jak. Možná čteš tyto řádky, a říkáš si fajn, že mě znáš. Je to docela fajn žít tenhle život, ale někdy mi přijde příliš komplikovaný. Vztahy jsou složité. Já vlastně jsem tu neměla být, narození mé - to je jen náhoda a má síla. Jsem silná osobnost, která tápe v životofisii. Chtěla jsem to tolikrát vzdát a přežila jsem. A přežiju a už se na tenhle svět nevrátím. Slibuji, Michale či Pavle, že si vše vyřeším. Prostě už stačilo - teď musím konat dobro a přemoci nemoci. Babička mi říkala, že vše v myšlenkách. Uvěřila jsem tomu a snažím se změnit. Schizo - frree- nie musí skončit a já věřím, že to do svých 48 let dokážu (takový je průměrný věk života schizo - frree - nicků). Vlastně mám půl života pryč a nemám nic, kromě lásky. Ale ... vlastně láska je Bůh a ten je všechno. Je to světlo v mé duši, které tuší, že je jen JEDEN. Je zcela jedno, zda mu říkáme Ježíš či Budha či úplně jinak. Existuje. Můj úkol je naučit se milovat sebe jako druhé. Přestat se nenávidět a začít žít. Tato schíza musí skončit. A JÁ věřím, že skončí. Špatné myšlenky musí pryč. Napsalo Káče a už nemá co říct. Chce vysypat akorát tak bordel v hlavě do kontejneru. Nechce být ekologická, tak netřídí odpadky a proto tenhle šílený článek, který nemá hlavu ani patu, kávu kupuje občas v automatu a třídí jen plasty, sklo a papír a to jen někdy.

Předsudky a stereotypy aneb každý jsme jiný

Jsem jaká jsem a jiná nebudu, ať se to líbí nebo ne. Neustále se bráním nemoci a je to někdy těžké. Ona ta nemoc má své výhody. Mám nové kamarády a taky peníze, které mi chodí na účet. Ale podle doktora jsem málo invalidní a zlehčil moji diagnózu, prý nejsem ochrnutá ani slepá. A co jako? Sice momentálně nemám žádné halucinace, teda aspoň myslím, že nežiju v jiné dimenzi, ale v hlavním městě a myslím si, že JÁ jsem JÁ, ale jako: ono se to může kdykoliv vrátit. Nikde není řečeno, že si do konce života už nikdy nebudu myslet, že jsem vyvolená.

Omlouvám, že za svoje "velké H, malé o, římská pětka, n a a", ale pan "posudkový" doktor se mnou jednal jako se zdravou vyznělo to, že "schíza" není nemoc a můj psychiatr mi hned nato zvedl medikaci antidepresiv. Protestuji. Sice na mě není vidět, aspoň někteří lidé mi to říkají, ale trpěla jsem a trpím. Jsem taková bosorka, která se sesype a měla by si podle doktorů přidat prášek, aby se upravila náladička a mě už nebaví tyhle experimenty.

Jak se pozná schizofrenik? Je to jen "ta" z toho Žďáru? Ne, je to 1% lidí, kteří mají hlavně osobnost a duši, jsou to lidé, kteří mají různé problémy a já sice vypadám normálně (aspoň myslím :-), ale mám problémy, mám ochrnutou vůli, slepé emoce a ráda si pořád dokola ubližuji. A vlastně učím se žít s nálepkou, která ovlivňuje můj život tak, že neznalí si myslí, že na ně zaútočím nožem! Rodiče mé zdravé kamarádky, říkají, s touhle (schizofreničkou) se nebav, ta je divná ... Já jsem hlavně člověk a ne jakási nemoc, která nejde vidět a lidi z ní mají strach, protože panuje mýtus, schíza = rozdvojení osobnosti. Chtěla bych podoknout o tom, to fakt není, já a ani nikdo další z lidí, co znám s diagnózou, fakt, nejsou žádný Jekyll & Hyde.

Mít rád bližního svého, co na tom je tak zlého?

Mít rád bližního svého, co na tom je tak zlého? Snažím se o to celý svůj život a stále odpouštím a dopouštím, aby mi ostatní ubližovali. Bojím se lidí. Mám je ráda. To je moje schíza. Můj největší problém je, že se nedokážu přijmout, taková jaká jsem, proto je to takhle, jak to je. Věřím v lepší zítřky, věřím v to, že léky, které sice pomáhají, ale jsou to drogy, jednoho dne už nebudu muset brát ... snažím se sžít s tímhle světem, snažím se pochopit dobro a zlo a snažím se žít v realitě. Snažím se mít ráda ostatní.

Byla jsem počata a nic si z toho nepamatuji, aspoň mé vědomí, mé podvědomí to registruje a v době ataky se k tomu vracím. Když jsem byla v Anglii cítila jsem kopance, myslela jsem, že umřu. Ano mám strach ze smrti a uvědomuji si, že jsem zde vůbec nemusela být ... vrací se to. Nesnáším alkoholiky, ale svému otci to nezazlívám. Někde v místě, které existuje před narozením jsem si vybrala své rodiče a svůj osud, prostě myslím, že to tak může být.

Nedávno jsem se při modlitbě řeholní sestry dostala do pocitů malého bezbranného dítěte. Bylo to hrozné. Byla jsem bezbranná. Jako miminko, které je nahé a kdokoliv mu může ublížit. Spolehá na svou mámu. Má máma je komplikovaná a já jsem se rozhodla, že nebudu opakovat chyby svých rodičů. Je těžké se smířit s tím, že dítě nechci - z více důvodů.

Mé dětství bylo disharmonické, aspoň podle psychiatrů a doktorů, které jsem navštívila tisíckrát. Z vyprávění vím, že jsem byla tiché mimčo, které bylo zvláštní. Prý. Velmi pomalu jsem se učila mluvit a chodit. Má první vzpomínka je z doby mých 3-4 let, kdy jsem se učila jezdit na trojkolce s babičkou. Další vzpomínka je na dědu Jana, kterého odnášeli na židli do sanitky - asi po dvacáté mrtvici zemřel. Mám s ním jednu jedinou fotku a byl to zlatý člověk podle vyprávění mámy. Pak si vzpomínám na zlou paní (m)učitelku, které jsem se bála zeptat při poledním spánku, zda-li si mohu odskočit. Počůrala jsem se a ona to pak žalovala dědovi. Taky si vzpomínám na to, jak jsem si hrála s kostkami. Radši s kostkami než s dětmi. Prý jsem na děti byla agresivní, ale to si nepamatuji. Rodiče mě měli a mají rádi, ale nechápou mě a nikdy nechápali. Byla jsem nepochopené dítě a jsem ráda, že jsem dospělá. Tehdy v dětství jsem si to neuměla vůbec představit, že budu velká. Stavěla jsem se na židli a zkoumala svět z výšky, snažila se zapadnout a místo toho jsem zakopávala. Jedna psycholožka říkala, že nejsem normální (kdo je normální?), prostě vycházela z toho, že šišlám, říkala mámě ať mě dá do ústavu a že jsem schopna vychodit tak akorát zvláštní školu. Máma mě nedala. Šla jsem sice do školy s odkladem, ale na běžnou ZŠ, kde jsem měla jedničky. Také jsem zvládla maturitu bez problémů. Ráda bych tu paní našla a řekla jí, studuji vysokou školu a vy jste tvrdila moji mámě, že budu maximálně tak zahradnicí.

Při první psychóze jsem slyšela hlas své živé babičky, která mi říkala něco v tom smyslu, že jsem zde, abych pomáhala druhým. Že to nemám vzdávat. Tehdy v Anglii jsem bojovala o svou duši a myslela jsem, že zemřu. Zdravotníci mě dopovali nějakými léky, já nevěděla proč, navíc jsem byla v cizí zemi. Nepřeji nikomu zažít nedobrovolnou hospitalizaci. Když jsem se bránila před braním léků, píchli mi injekci ... nerozuměla jsem světu a prožívala znovu hrůzy svého života. Myslela jsem, že mám nadpřirozené schopnosti a že zachráním svět. Každopádně jsem chtěla domů. Oni mě nechtěli pustit. Bezmoc. Pořád jsem se modlila, ať přežiju a ať už jsem v Čechách ... naštěstí je to za mnou a věřím v lepší zítřky. Věřím v Boha a dobro v druhých. To je můj motor a jsem ráda, že žádná ze sebevražd se nepovedla. Ani nevím kolik jich bylo ... a vím, že další pokus nebude, protože mám při sobě skvělé lidi, kteří mě drží nad hladinou. Děkuji.

Tomáš- to máš jedno ( o vernisáži)

V sobotu jsem se stěhovala od Antonína (pozměněno jméno) k Tomášovi. Od jednoho schizofrenika k druhému schizofrenikovi.

Je hrozně zvláštní, že tihle lidi se skrumažďujou vedle mě. Antonín je můj životní vztah, který mě ničí, pokud jsme spolu v garsonce. Tomáš je prototyp Ježíše, dokonce i tak vypadá, dlouhé vlasy, akorát má pár kilo navíc a kouří víc cigaret než ukřižovaný (pro něj Budha). Antonína vychválím jindy, ale Tomáš je strašně hodný a taky je yntelikentní, duší umělec. Napíše víc vět, které nedávají smysl, protože obsahují tolik cizích slov, že můj mozek to nepochopí. A dokonce, zkritizoval moje bezmasé kyselé rizoto. Je tak upřímný, že to dává smysl.

Dnes v hospodě, kde jsem kdysi sebou praštila a zůstala praštěná pořád stejně, mi řekl ať napíšu něco o jeho výstavě. Byla jsem totiž na jeho vernisáži uměleckých grafik, která se konala v knihovně na Pohořelci (kdysi tam hořelo). Takže za prvé, Tomáš alias BudhoJežíš (kříž k 33. narozeninám položil na záda Budhovi) měl asi 12. výstavu se kterou nebyl opět spokojen. Zdálo se mu, že jeho grafiky jsou malé a prosté, teda sprosté. Kdysi vytvářel z porna idelické obrazy, které zabalil do igelitu a vyfotil je. Nyní je jeho tvorba posvátnější, například obraz Panny Marie nebo jiných děl, které přetvoří k obrazu BudhoJežíšovskému. Prostě smíchá a zamíchá, že nelze poznat, co bylo původně. Přesto si myslím, že Tomášova schizofrenie dává smysl jeho obrazům, které jsou zajisté nádherné a doufám, že se prosadíš natolik, že jednou budou Tvé "oprasy" Skrumáže v Národní Galerii.

Má cesta k Bohu

Víra je dar. Křest za mě a mé rodiče naplánovala prababička, která byla silně věřící, když mi bylo půl roku. Bohužel poděkovat jí nemohu, jelikož je tam, kde se živí dostanou jen v případě klinické smrti. Tedy, snad jí někdy poděkuji, včera mi kolemjdoucí, když jsem si byla odskočit, říkala něco v tom smyslu, že to nebude trvat dlouho. Pro upřesnění - kouřila jsem a nebyla to poslední ani první cigareta v mém životě. Ačkoliv jsem dlouho věřící, tohoto zlozvyku se nedokážu zbavit natrvalo. Nemám pevnou vůli a cigárko mi chutná. Nejvíc po ránu s káfíčkem. Někdo vyslovil názor, že nejjednodušší věc na světě je přestat kouřit. Ovšem s dodatkem, že to zkoušel už tisíckrát. S tímhle výrokem souhlasím. A tímto bych se vrátila k tomu, jak jsem se stala katolíkem.

Prababička totiž naplánovala křest na jeden listopadový den před spoustu lety, kdy věřit v Boha bylo pomalu trestné. Mým rodičům namluvila, že se jede kupovat nový koberec, tak tedy jeli. Má matka, čistá jako lilie, co se týká nauky katolické církve, se musela naučit během těch 30 minut v autě, modlitbu Páně. Tedy Otčenáš. Kmotrou se stala má teta a strýc se stal kmotrem. Víc o svém křestu nevím.

O Bohu jsem se ve svém dětství dovídala sporadicky a nesystematicky. S dědečkem a babičkou jsme chodili na zázračnou vodu na jedno nejmenované místo, kde se asi před dvěstě lety stal zázrak a od té doby se toto místo stalo posvátným. Nejeden poutník putuje, aby se pomodlil a napil se "svaté" vody. My tam chodili prostě pro dobrou vodu. U místa stojí kaplička v lese, která se stala poutním místem.

Dalším místem, které se mi vrylo do paměti, je kamenný kříž. V době když jsem začínala číst a psát, tak jsme tam chodily s mou nejlepší kamarádkou a do vázy jsme dávaly květiny. Tahle holka, mě naučila jak se modlit. Za pár let, zrovna když se mnou mlátila puberta, tak jsem jí narovinu řekla, že žádný Bůh neexistuje.

Vrátím se do doby, kdy jsem navštěvovala třetí třídu. Od babičky jsem dostala dětskou bibli a tehdy jsem se zamilovala do Ježíše, asi protože měl dlouhé vlasy. Jak prosté, jak už jsem zmiňovala, s vírou jsem se rozloučila zhruba v paté třídě. To jsem prostě té kamarádce řekla, že věřit je blbost, tím se naše cesty rozdělily a ona se začala bavit s "moudřejší" kamarádkou, která respektovala její názory.

O pár let později, kdy byl internet ještě v plenkách, jsem vyhledávala kamarády na síti. Jednou deštivého dne, zřejmě v dubnu, jsem se seznámila s Romanem. Roman chodil do kostela, byl o osm let starší, hledal ženu na celý život s vírou v srdci a já jsem těmto kritériím nevyhovovala. Na rovinu mi napsal, že chce holku, která chodí do kostela.

Tak jsem tedy doma objevila misálek pro děti (po babičce), co jsme měli doma v knihovně a začala zkoumat, v co ten Roman věří. Od druhé babičky jsem si půjčila bibli s krásnými ilustracemi a znovu se zamilovala do toho muže, který je na všech obrázcích zobrazovan s dlouhými hnědými vlasy. Věřím tomu, že žil a že je pořád s námi, nejen kolem nás, ale s námi prostřednictvím dalších lidí, kterým dáváme svou lásku. Posledním a těžkým krokem bylo pro mě navštívit bohoslužbu a vyzkoumat, co se při ní děje. Tehdy jsem si myslela, že do kostela chodí jen staré babičky. Pro svoji návštěvu jsem si vybrala kostelíček, který byl dostatečně z ruky, aby mě náhodou nikdo nepoznal. Tu neděli zrovna v Dobré byla pouť, takže když jsem vešla do chrámu, stála jsem úplně vzadu a zaposlouchala se do slov pana faráře. Dodnes si pamatuji, že hovořil o sousedských vztazích. Byla slunečná neděle a i přesto, že se zatáhlo, ve mě zůstalo světlo. To světlo se projevovalo a projevuje tím, že jsem byla a jsem nápomocná druhým. Aspoň se snažím.

Posléze jsem navštěvovala místní kostel zasvěcený Panně Marii téměř každý den a snažila se pořád pochopit, co dělám špatně a v čem bych mohla být podobnější Ježíši. A navíc, v kostele byl pohledný kněž, který si mě jednoho dne vzal stranou a začal se zajímat kým jsem a proč chodím ke svatému přijímání. Moc mi pomohl s přípravou na zpověď, která trvala asi hodinu, protože jsem si na dvojlist papíru napsala všechny své hříchy a předčítala jsem je. Po této svátosti jsem už oficiálně mohla přijímat eucharistii (pro neznalé ten oplatek).

Po prázninách jsem přešla na církevní střední školu a v hodinách křesťanství se učila to, co jsem ještě nevěděla. Učitelé na této škole byli úplně stejní jako v jiných ústavních zařízeních, akorát některé ženy byly v hábitu. Tehdy, ty čtyři roky, jsem chodila už raději na pivo s holkami než do kostela na mši. Prostě chci říci, že dodnes nejsem úplně vzorový katolík, i když se o to snažím. Tak nějak plynul život, občasné chození do kostela smíchané s alkoholickými večírky a marihuanou, až jsem se jednoho deštivého dne jsem byla sanitkou přivezena na tzv. neklid do Bohnic a těchto pozoruhodných Bohnicích jsem poznala jednoho terapeuta a kněze, který mě připravil na svátost biřmování. Dodnes za ním chodím pro rady. A do kostela se snažím chodit více než do hospody.

Amen.

Bludy o schizofrenii

O schizofrenii či o schizofreniích vím toho dost, vždyť jsem to prý zažila. Prý, protože já bych svou nemoc nazvala nějakým hezčím jménem. Když se totiž řekne natvrdo, že má člověk schizofrenii, spousta lidí si představí šílence vraždícího s nožem či jiného psychopata.

Takže za prvé, vraždit může i člověk bez duševního onemocnění. Agrese je v nás a všude kolem nás. Zkusím vysvětlit, jak se dotyčný asi může cítit a proč asi zaútočí na ostatní. Schizofrenik může mít hlasy, které jsou naléhavé, ty ho třeba nabádají, aby někoho zabil. Ovšem to se podle mě a odborníků z praxe děje méně často, pokud schizofrenik slyší hlasy, je to jakoby na něj někdo doopravdický mluvil a častěji si ublíží sám sobě - sebepoškodí se nebo spáchá sebevraždu. Zkuste se někdy zaposlouchat do okolního světa a představte si, že vše co uslyšíte jako by bylo na vás. Do takového stavu se můžete například dostat pomocí drog, marihuany, pervitinu a dalších. Hlasy jsou jakési vyplouvání myšlenek, které jsou často nepříjemného charakteru, říkají věci, které se nemohou líbit, ponižujou, našeptávají prý děsivé věci a způsobujou úzkost. Dají se ovšem léčit - léky (antipsychotiky), psychoterapií a existujou sociální služby, které pomáhají zmírňovat sociální vyloučení či mohou pomoci s integrací zpět do společnosti. Se schizofrenií často souvisí pocit pronásledování a sledování, ať už skutečnými lidmi (FBI, policií, sousedy) nebo naprosto nereálnými (v tom smyslu, že vědecky zatím není nic prokazatelně dokázáno) bytostmi jako jsou mimozemské civilizace. Často tyto paranoidní stavy souvisí s tím, co člověk prožil, pokud například ve svém životě pracoval u policie, bude si myslet, že ho hledají kvůli něčemu, co spáchal. Někdo se s těmito stavy setkává celý svůj život. A důležitý dodatek, nemusí být schizofrenik.

Mezi základní diagnostická vodítka patří pozitivní příznaky, pozitivní v tom smyslu, že jsou jakoby navíc. Konkrétně se jedná o bludy a halucinace. O halucinacích sluchových jsem psala v minulém odstavci, jsou to hlavně dříve zmiňované hlasy a jiné zvuky, které vznikají na nereálném základu, tím se liší od iluzí. Bludy jsou nevyvratitelná přesvědčení (například jsem … spasitel, ztělesněné zlo , prezident či cokoliv jiného, co nejsem), jsem nevývratně přesvědčen(a) ve stavu psychózy, že mám zvláštní schopnosti díky kterým mohu zachránit svět nebo jej naopak zničit. To bylo pár příkladů. Tyto příznaky se dají poměrně jednoduše léčit farmakologicky.

Negativní příznaky jsou ty, které následují po tzv. Ataku, oploštění emocí, zpomalení myšlení, poruchy pozornosti, poruchy vůle a další. Dají se léčit psychoterapií a například nácvikem kognitivních funkcí. Schizofrenie je závažné psychické onemocnění, které je léčitelné, pokud pacient spolupracuje s lékařem a má vhodné sociální prostředí, vyhýbá se stresu a dodržuje správnou životosprávu. A také, schizofrenik je především lidskou bytostí a ne méněcenným odpadem lidské společnosti.

Proč JÁ?

Dneska jsem byla na individuální psychoterapii a má lékařka mi řekla pro mě potěšující zprávu. Možná se lékaři spletli, možná mám jen schizoafektivní poruchu a ne F20.0, jak říkám své diagnóze.

Jak to začalo? Tuhle tu zákeřnou nemoc mi diagnostikovali v Mental health hospitál v Chelsea. Teď zajímavá otázka, jak jsem se tam dostala? Jednoduše, jela jsem dělat au pair do Británie. Na prvních 14 dní pobytu vzpomínám velmi ráda, krásná příroda, bezvadné děti a sympatičtí rodiče. Akorát jsem nemohla spát, ale vůbec. V sobotu 12.7. jsem se rozhodla, že se vrátím do své vlasti, zajdu si k nějakému odborníkovi, který mi dá prášky na spaní a tím pádem mé deprese a jiné divné stavy z vyčerpání samy zmizí.

Rozhodla jsem se, že vyrazím dřív, protože jsem nevěděla, jak se z Oxfordu dostanu do Londýna. Přijela jsem v půl osmé večer, bála jsem se všech lidí a hlavně pochybných existencí, kterých na Centrálním autobusovém stanovišti v Londýně je víc než dost. Myslela jsem, že strach zaženu posloucháním hudby z mého mobilního telefonu, jenže technika zklamala – vybil se mi mobil. Nemohla jsem ani zavolat domů a nevěděla jsem, jakým způsobem zavolat z telefonního automatu. Byla jsem ztracená a to doslova. A jak se jsem byla vyčerpána, tak jsem nedokázala vytvořit smysluplnou anglickou větu. Vzpomínám si, jak jsem se jednoho černocha na informacích ptala, kde je stanoviště Student agency. Měl se mnou velkou trpělivost a poradil mi. Ovšem kde je hotel či něco podobného na přespání mi neporadil. Na různých informacích si mě předávali jako horkou bramboru a já se tolik bála těch bezdomovců a feťáků …. Nakonec mi nikdo z těch lidí neporadil, kam mám jít přespat. Takže jsem další noc bděla. Seznámila jsem se s jedním feťákem, černochem, nabízel mi marihuanu a zřejmě by se se mnou rád vyspal. Aspoň tak jsem to pochopila z jeho chování. Přečkala jsem noc a ráno asi v sedm hodin jsem se ocitla v ulicích s bílými domy, zvonila jsem a nikdo neotvíral. Ptala jsem se lidí, kde je hotel a tehdy jsem si myslela, že jsem v „Oblasti ztracených duší“, došla jsem do kostela, kde jsem začala vyvádět. Odvezli mě do nemocnice. Nevím jak. Z lékařské zprávy jsem se dozvěděla, že mě odvezli policajti, protože jsem byla nebezpečná sobě a svému okolí. Myslela jsem, že mě z nemocnice ihned propustí, protože mám výjimečně schopnosti. První dny si nepamatuji moc, ale asi jsem vyváděla, že mě tam drží proti mé vůli. Chtěla jsem strašně moc domů. Do Čech. Nebyla s nimi domluva. Jediné co mě uklidňovalo byly takové umělé listy, které visely na šňůrkách a houpaly se. Lékaři se mnou mluvili skrze tlumočníka. Po měsíci mě tedy chtěli propusti, pod podmínkou, že si pro mě přijede někdo z rodiny. Přijela babička. Pak jsem se léčila ambulantně a má psychiatrička mě nechtěla pustit do mé práce. Nechala mě na nemocenské půl roku a až pak rozhodla, že mohu jít pracovat. Brala jsem tehdy zyprexu a hrozně jsem ztloustla. Pak mi dala jiný lék, myslím Zeldox. Jenže jsem léky přestala brát a trvalo tři měsíce než jsem se dostala zpět do léčebny. Tentokrát do Opavy. Když jsem léky vysadila, cítila jsem se najednou plna života a přestala jsem být unavená. Jela jsem se svým budoucím přítelem Pavlem na Slovensko na dovolenou a tam jsem se rozjela. Začala jsem trpět bludy, že Romové v romské osadě mě očarovali. Když jsme se vraceli domů, začala jsem říkat Pavlovi, že jsme v jiné dimenzi. Bála jsem se, že se nedostaneme zpět do Ostravy a ještě mě v mé obavě podpořil jeden divný průvodčí, o kterém jsem si myslela, že je duch. Dojela jsem do svého rodného města a pomalu šla směr k rodičům. Chtěla jsem babičce nejdřív povyprávět, co se mi stalo. Nevěřila mi. Když jsem po dlouhé procházce konečně došla domů, máma už byla informována, že se mnou něco není v pořádku a šla mi naproti. Já jsem jí v tu chvíli začala nenávidět a lehla si na trávu. Podotýkám, že jsem došla domů bez bot a bez zavazadel. Máma mě s pomocí cyklistů dovedla domů, kde jsem dělala, že spím a tajně ji pozorovala. Pak jsem vstala a chtěla se vrátit pro věci, které jsem si odložila venku. Máma se mi v tom snažila zabránit a to neměla dělat, protože jsem jí dala facku (to si nepamatuji) a pak se mě zeptala, jestli chci zavolat sanitku. Jelikož jsem úzkostí nemohla ani mluvit, tak jsem jen kývla. Tak jsem se tedy dostala do Opavy, kde mi naordinovali nově léky. Pak mi máma dovezla mé „zapomenuté“ věci. Naštěstí je nikdo neukradl. Léčba v Opavě trvala asi dva měsíce a pak jsem jela zpátky do Prahy, kde jsem vydržela bez ataky dva roky.

Minulý rok jsem byla na táboře v Krkonoších a vrátila jsem se do Prahy vyčerpána. Na táboře jsem si pro změnu vsugerovala, že mám aspergrův syndrom a při kontrole jsem to řekla mé lékařce. Lékařka mi místo toho, aby mi vysadila léky, řekla, ať beru více tabletek. A já jsem udělala pravý opak a vysadila je úplně. Začala jsem doma přehrabovat své věci, protože jsem myslela, že umřu. Nejdřív jsem si o sobě myslela, že jsem satan, pak čarodějnice, Hitler podobně. Pálila jsem svíčky, opíjela se, kouřila. V noci jsem se vždy vydala do centra a myslela jsem, že jsem vzdáleně propojená s Pavlem. Myslela jsem si, že on je Ježíš a já Panna Maria, že zachráníme společně svět. Vůbec mi nevadilo při mých úvahách , že jsem v Praze a on na svém milovaném Slovensku. Pak jsem opět ztratila boty a dokonce i klíče od bytu. Ráno jsem se neměla jak dostat do svého bytu, tak jsem chodila kolem baráku a křičela, že nemám klíče a že se ze mě stal bezdomovec. Pak na mě zavolala sousedka sanitku, protože jsem jí tvrdila, že si pro mě Pavel přijde a další nesmysly. Odvezli mě tentokrát do Bohnic. Byla jsem tam dva a půl měsíce. Tak si říkám třikrát a dost, ale kdoví jestli se nemoc zase neozve ….