Tomáš- to máš jedno ( o vernisáži)

V sobotu jsem se stěhovala od Antonína (pozměněno jméno) k Tomášovi. Od jednoho schizofrenika k druhému schizofrenikovi.

Je hrozně zvláštní, že tihle lidi se skrumažďujou vedle mě. Antonín je můj životní vztah, který mě ničí, pokud jsme spolu v garsonce. Tomáš je prototyp Ježíše, dokonce i tak vypadá, dlouhé vlasy, akorát má pár kilo navíc a kouří víc cigaret než ukřižovaný (pro něj Budha). Antonína vychválím jindy, ale Tomáš je strašně hodný a taky je yntelikentní, duší umělec. Napíše víc vět, které nedávají smysl, protože obsahují tolik cizích slov, že můj mozek to nepochopí. A dokonce, zkritizoval moje bezmasé kyselé rizoto. Je tak upřímný, že to dává smysl.

Dnes v hospodě, kde jsem kdysi sebou praštila a zůstala praštěná pořád stejně, mi řekl ať napíšu něco o jeho výstavě. Byla jsem totiž na jeho vernisáži uměleckých grafik, která se konala v knihovně na Pohořelci (kdysi tam hořelo). Takže za prvé, Tomáš alias BudhoJežíš (kříž k 33. narozeninám položil na záda Budhovi) měl asi 12. výstavu se kterou nebyl opět spokojen. Zdálo se mu, že jeho grafiky jsou malé a prosté, teda sprosté. Kdysi vytvářel z porna idelické obrazy, které zabalil do igelitu a vyfotil je. Nyní je jeho tvorba posvátnější, například obraz Panny Marie nebo jiných děl, které přetvoří k obrazu BudhoJežíšovskému. Prostě smíchá a zamíchá, že nelze poznat, co bylo původně. Přesto si myslím, že Tomášova schizofrenie dává smysl jeho obrazům, které jsou zajisté nádherné a doufám, že se prosadíš natolik, že jednou budou Tvé "oprasy" Skrumáže v Národní Galerii.

Má cesta k Bohu

Víra je dar. Křest za mě a mé rodiče naplánovala prababička, která byla silně věřící, když mi bylo půl roku. Bohužel poděkovat jí nemohu, jelikož je tam, kde se živí dostanou jen v případě klinické smrti. Tedy, snad jí někdy poděkuji, včera mi kolemjdoucí, když jsem si byla odskočit, říkala něco v tom smyslu, že to nebude trvat dlouho. Pro upřesnění - kouřila jsem a nebyla to poslední ani první cigareta v mém životě. Ačkoliv jsem dlouho věřící, tohoto zlozvyku se nedokážu zbavit natrvalo. Nemám pevnou vůli a cigárko mi chutná. Nejvíc po ránu s káfíčkem. Někdo vyslovil názor, že nejjednodušší věc na světě je přestat kouřit. Ovšem s dodatkem, že to zkoušel už tisíckrát. S tímhle výrokem souhlasím. A tímto bych se vrátila k tomu, jak jsem se stala katolíkem.

Prababička totiž naplánovala křest na jeden listopadový den před spoustu lety, kdy věřit v Boha bylo pomalu trestné. Mým rodičům namluvila, že se jede kupovat nový koberec, tak tedy jeli. Má matka, čistá jako lilie, co se týká nauky katolické církve, se musela naučit během těch 30 minut v autě, modlitbu Páně. Tedy Otčenáš. Kmotrou se stala má teta a strýc se stal kmotrem. Víc o svém křestu nevím.

O Bohu jsem se ve svém dětství dovídala sporadicky a nesystematicky. S dědečkem a babičkou jsme chodili na zázračnou vodu na jedno nejmenované místo, kde se asi před dvěstě lety stal zázrak a od té doby se toto místo stalo posvátným. Nejeden poutník putuje, aby se pomodlil a napil se "svaté" vody. My tam chodili prostě pro dobrou vodu. U místa stojí kaplička v lese, která se stala poutním místem.

Dalším místem, které se mi vrylo do paměti, je kamenný kříž. V době když jsem začínala číst a psát, tak jsme tam chodily s mou nejlepší kamarádkou a do vázy jsme dávaly květiny. Tahle holka, mě naučila jak se modlit. Za pár let, zrovna když se mnou mlátila puberta, tak jsem jí narovinu řekla, že žádný Bůh neexistuje.

Vrátím se do doby, kdy jsem navštěvovala třetí třídu. Od babičky jsem dostala dětskou bibli a tehdy jsem se zamilovala do Ježíše, asi protože měl dlouhé vlasy. Jak prosté, jak už jsem zmiňovala, s vírou jsem se rozloučila zhruba v paté třídě. To jsem prostě té kamarádce řekla, že věřit je blbost, tím se naše cesty rozdělily a ona se začala bavit s "moudřejší" kamarádkou, která respektovala její názory.

O pár let později, kdy byl internet ještě v plenkách, jsem vyhledávala kamarády na síti. Jednou deštivého dne, zřejmě v dubnu, jsem se seznámila s Romanem. Roman chodil do kostela, byl o osm let starší, hledal ženu na celý život s vírou v srdci a já jsem těmto kritériím nevyhovovala. Na rovinu mi napsal, že chce holku, která chodí do kostela.

Tak jsem tedy doma objevila misálek pro děti (po babičce), co jsme měli doma v knihovně a začala zkoumat, v co ten Roman věří. Od druhé babičky jsem si půjčila bibli s krásnými ilustracemi a znovu se zamilovala do toho muže, který je na všech obrázcích zobrazovan s dlouhými hnědými vlasy. Věřím tomu, že žil a že je pořád s námi, nejen kolem nás, ale s námi prostřednictvím dalších lidí, kterým dáváme svou lásku. Posledním a těžkým krokem bylo pro mě navštívit bohoslužbu a vyzkoumat, co se při ní děje. Tehdy jsem si myslela, že do kostela chodí jen staré babičky. Pro svoji návštěvu jsem si vybrala kostelíček, který byl dostatečně z ruky, aby mě náhodou nikdo nepoznal. Tu neděli zrovna v Dobré byla pouť, takže když jsem vešla do chrámu, stála jsem úplně vzadu a zaposlouchala se do slov pana faráře. Dodnes si pamatuji, že hovořil o sousedských vztazích. Byla slunečná neděle a i přesto, že se zatáhlo, ve mě zůstalo světlo. To světlo se projevovalo a projevuje tím, že jsem byla a jsem nápomocná druhým. Aspoň se snažím.

Posléze jsem navštěvovala místní kostel zasvěcený Panně Marii téměř každý den a snažila se pořád pochopit, co dělám špatně a v čem bych mohla být podobnější Ježíši. A navíc, v kostele byl pohledný kněž, který si mě jednoho dne vzal stranou a začal se zajímat kým jsem a proč chodím ke svatému přijímání. Moc mi pomohl s přípravou na zpověď, která trvala asi hodinu, protože jsem si na dvojlist papíru napsala všechny své hříchy a předčítala jsem je. Po této svátosti jsem už oficiálně mohla přijímat eucharistii (pro neznalé ten oplatek).

Po prázninách jsem přešla na církevní střední školu a v hodinách křesťanství se učila to, co jsem ještě nevěděla. Učitelé na této škole byli úplně stejní jako v jiných ústavních zařízeních, akorát některé ženy byly v hábitu. Tehdy, ty čtyři roky, jsem chodila už raději na pivo s holkami než do kostela na mši. Prostě chci říci, že dodnes nejsem úplně vzorový katolík, i když se o to snažím. Tak nějak plynul život, občasné chození do kostela smíchané s alkoholickými večírky a marihuanou, až jsem se jednoho deštivého dne jsem byla sanitkou přivezena na tzv. neklid do Bohnic a těchto pozoruhodných Bohnicích jsem poznala jednoho terapeuta a kněze, který mě připravil na svátost biřmování. Dodnes za ním chodím pro rady. A do kostela se snažím chodit více než do hospody.

Amen.

Bludy o schizofrenii

O schizofrenii či o schizofreniích vím toho dost, vždyť jsem to prý zažila. Prý, protože já bych svou nemoc nazvala nějakým hezčím jménem. Když se totiž řekne natvrdo, že má člověk schizofrenii, spousta lidí si představí šílence vraždícího s nožem či jiného psychopata.

Takže za prvé, vraždit může i člověk bez duševního onemocnění. Agrese je v nás a všude kolem nás. Zkusím vysvětlit, jak se dotyčný asi může cítit a proč asi zaútočí na ostatní. Schizofrenik může mít hlasy, které jsou naléhavé, ty ho třeba nabádají, aby někoho zabil. Ovšem to se podle mě a odborníků z praxe děje méně často, pokud schizofrenik slyší hlasy, je to jakoby na něj někdo doopravdický mluvil a častěji si ublíží sám sobě - sebepoškodí se nebo spáchá sebevraždu. Zkuste se někdy zaposlouchat do okolního světa a představte si, že vše co uslyšíte jako by bylo na vás. Do takového stavu se můžete například dostat pomocí drog, marihuany, pervitinu a dalších. Hlasy jsou jakési vyplouvání myšlenek, které jsou často nepříjemného charakteru, říkají věci, které se nemohou líbit, ponižujou, našeptávají prý děsivé věci a způsobujou úzkost. Dají se ovšem léčit - léky (antipsychotiky), psychoterapií a existujou sociální služby, které pomáhají zmírňovat sociální vyloučení či mohou pomoci s integrací zpět do společnosti. Se schizofrenií často souvisí pocit pronásledování a sledování, ať už skutečnými lidmi (FBI, policií, sousedy) nebo naprosto nereálnými (v tom smyslu, že vědecky zatím není nic prokazatelně dokázáno) bytostmi jako jsou mimozemské civilizace. Často tyto paranoidní stavy souvisí s tím, co člověk prožil, pokud například ve svém životě pracoval u policie, bude si myslet, že ho hledají kvůli něčemu, co spáchal. Někdo se s těmito stavy setkává celý svůj život. A důležitý dodatek, nemusí být schizofrenik.

Mezi základní diagnostická vodítka patří pozitivní příznaky, pozitivní v tom smyslu, že jsou jakoby navíc. Konkrétně se jedná o bludy a halucinace. O halucinacích sluchových jsem psala v minulém odstavci, jsou to hlavně dříve zmiňované hlasy a jiné zvuky, které vznikají na nereálném základu, tím se liší od iluzí. Bludy jsou nevyvratitelná přesvědčení (například jsem … spasitel, ztělesněné zlo , prezident či cokoliv jiného, co nejsem), jsem nevývratně přesvědčen(a) ve stavu psychózy, že mám zvláštní schopnosti díky kterým mohu zachránit svět nebo jej naopak zničit. To bylo pár příkladů. Tyto příznaky se dají poměrně jednoduše léčit farmakologicky.

Negativní příznaky jsou ty, které následují po tzv. Ataku, oploštění emocí, zpomalení myšlení, poruchy pozornosti, poruchy vůle a další. Dají se léčit psychoterapií a například nácvikem kognitivních funkcí. Schizofrenie je závažné psychické onemocnění, které je léčitelné, pokud pacient spolupracuje s lékařem a má vhodné sociální prostředí, vyhýbá se stresu a dodržuje správnou životosprávu. A také, schizofrenik je především lidskou bytostí a ne méněcenným odpadem lidské společnosti.

Proč JÁ?

Dneska jsem byla na individuální psychoterapii a má lékařka mi řekla pro mě potěšující zprávu. Možná se lékaři spletli, možná mám jen schizoafektivní poruchu a ne F20.0, jak říkám své diagnóze.

Jak to začalo? Tuhle tu zákeřnou nemoc mi diagnostikovali v Mental health hospitál v Chelsea. Teď zajímavá otázka, jak jsem se tam dostala? Jednoduše, jela jsem dělat au pair do Británie. Na prvních 14 dní pobytu vzpomínám velmi ráda, krásná příroda, bezvadné děti a sympatičtí rodiče. Akorát jsem nemohla spát, ale vůbec. V sobotu 12.7. jsem se rozhodla, že se vrátím do své vlasti, zajdu si k nějakému odborníkovi, který mi dá prášky na spaní a tím pádem mé deprese a jiné divné stavy z vyčerpání samy zmizí.

Rozhodla jsem se, že vyrazím dřív, protože jsem nevěděla, jak se z Oxfordu dostanu do Londýna. Přijela jsem v půl osmé večer, bála jsem se všech lidí a hlavně pochybných existencí, kterých na Centrálním autobusovém stanovišti v Londýně je víc než dost. Myslela jsem, že strach zaženu posloucháním hudby z mého mobilního telefonu, jenže technika zklamala – vybil se mi mobil. Nemohla jsem ani zavolat domů a nevěděla jsem, jakým způsobem zavolat z telefonního automatu. Byla jsem ztracená a to doslova. A jak se jsem byla vyčerpána, tak jsem nedokázala vytvořit smysluplnou anglickou větu. Vzpomínám si, jak jsem se jednoho černocha na informacích ptala, kde je stanoviště Student agency. Měl se mnou velkou trpělivost a poradil mi. Ovšem kde je hotel či něco podobného na přespání mi neporadil. Na různých informacích si mě předávali jako horkou bramboru a já se tolik bála těch bezdomovců a feťáků …. Nakonec mi nikdo z těch lidí neporadil, kam mám jít přespat. Takže jsem další noc bděla. Seznámila jsem se s jedním feťákem, černochem, nabízel mi marihuanu a zřejmě by se se mnou rád vyspal. Aspoň tak jsem to pochopila z jeho chování. Přečkala jsem noc a ráno asi v sedm hodin jsem se ocitla v ulicích s bílými domy, zvonila jsem a nikdo neotvíral. Ptala jsem se lidí, kde je hotel a tehdy jsem si myslela, že jsem v „Oblasti ztracených duší“, došla jsem do kostela, kde jsem začala vyvádět. Odvezli mě do nemocnice. Nevím jak. Z lékařské zprávy jsem se dozvěděla, že mě odvezli policajti, protože jsem byla nebezpečná sobě a svému okolí. Myslela jsem, že mě z nemocnice ihned propustí, protože mám výjimečně schopnosti. První dny si nepamatuji moc, ale asi jsem vyváděla, že mě tam drží proti mé vůli. Chtěla jsem strašně moc domů. Do Čech. Nebyla s nimi domluva. Jediné co mě uklidňovalo byly takové umělé listy, které visely na šňůrkách a houpaly se. Lékaři se mnou mluvili skrze tlumočníka. Po měsíci mě tedy chtěli propusti, pod podmínkou, že si pro mě přijede někdo z rodiny. Přijela babička. Pak jsem se léčila ambulantně a má psychiatrička mě nechtěla pustit do mé práce. Nechala mě na nemocenské půl roku a až pak rozhodla, že mohu jít pracovat. Brala jsem tehdy zyprexu a hrozně jsem ztloustla. Pak mi dala jiný lék, myslím Zeldox. Jenže jsem léky přestala brát a trvalo tři měsíce než jsem se dostala zpět do léčebny. Tentokrát do Opavy. Když jsem léky vysadila, cítila jsem se najednou plna života a přestala jsem být unavená. Jela jsem se svým budoucím přítelem Pavlem na Slovensko na dovolenou a tam jsem se rozjela. Začala jsem trpět bludy, že Romové v romské osadě mě očarovali. Když jsme se vraceli domů, začala jsem říkat Pavlovi, že jsme v jiné dimenzi. Bála jsem se, že se nedostaneme zpět do Ostravy a ještě mě v mé obavě podpořil jeden divný průvodčí, o kterém jsem si myslela, že je duch. Dojela jsem do svého rodného města a pomalu šla směr k rodičům. Chtěla jsem babičce nejdřív povyprávět, co se mi stalo. Nevěřila mi. Když jsem po dlouhé procházce konečně došla domů, máma už byla informována, že se mnou něco není v pořádku a šla mi naproti. Já jsem jí v tu chvíli začala nenávidět a lehla si na trávu. Podotýkám, že jsem došla domů bez bot a bez zavazadel. Máma mě s pomocí cyklistů dovedla domů, kde jsem dělala, že spím a tajně ji pozorovala. Pak jsem vstala a chtěla se vrátit pro věci, které jsem si odložila venku. Máma se mi v tom snažila zabránit a to neměla dělat, protože jsem jí dala facku (to si nepamatuji) a pak se mě zeptala, jestli chci zavolat sanitku. Jelikož jsem úzkostí nemohla ani mluvit, tak jsem jen kývla. Tak jsem se tedy dostala do Opavy, kde mi naordinovali nově léky. Pak mi máma dovezla mé „zapomenuté“ věci. Naštěstí je nikdo neukradl. Léčba v Opavě trvala asi dva měsíce a pak jsem jela zpátky do Prahy, kde jsem vydržela bez ataky dva roky.

Minulý rok jsem byla na táboře v Krkonoších a vrátila jsem se do Prahy vyčerpána. Na táboře jsem si pro změnu vsugerovala, že mám aspergrův syndrom a při kontrole jsem to řekla mé lékařce. Lékařka mi místo toho, aby mi vysadila léky, řekla, ať beru více tabletek. A já jsem udělala pravý opak a vysadila je úplně. Začala jsem doma přehrabovat své věci, protože jsem myslela, že umřu. Nejdřív jsem si o sobě myslela, že jsem satan, pak čarodějnice, Hitler podobně. Pálila jsem svíčky, opíjela se, kouřila. V noci jsem se vždy vydala do centra a myslela jsem, že jsem vzdáleně propojená s Pavlem. Myslela jsem si, že on je Ježíš a já Panna Maria, že zachráníme společně svět. Vůbec mi nevadilo při mých úvahách , že jsem v Praze a on na svém milovaném Slovensku. Pak jsem opět ztratila boty a dokonce i klíče od bytu. Ráno jsem se neměla jak dostat do svého bytu, tak jsem chodila kolem baráku a křičela, že nemám klíče a že se ze mě stal bezdomovec. Pak na mě zavolala sousedka sanitku, protože jsem jí tvrdila, že si pro mě Pavel přijde a další nesmysly. Odvezli mě tentokrát do Bohnic. Byla jsem tam dva a půl měsíce. Tak si říkám třikrát a dost, ale kdoví jestli se nemoc zase neozve ….

Přijetí do Mental health hospital Chelsea v Londýně

Do kostela přijeli policisté, kteří mě uznali za společensky nebezpečnou (u nás nedobrovolná hospitalizace). Přijela pro mě sanitka a odvezli mě nějakým způsobem na psychiatrii. Mám geny a sklony reagovat agresivně, když se mi něco nelíbí. Navíc jsem tvrdohlavá jako správný býk. Odvezli mě tedy sanitkou. V sanitce jsem prožívala dejavú na můj první pokus o sebevraždu s durmanem před mými dvanáctými narozeninami, kdy jsem tři dny bojovala o život. Viděla jsem, předávkována kokainem, všechny mé kamarády, spolužáky z Čech. Pak si pamatuji jak dvě sestřičky mě zřejmě na ARO zachraňovali tělo před smrtí. Byla jsem přikurtována a myslela jsem na dvě důležité ženy v mém životě - matku a babičku Janu. Byly u mě dvě sestřičky a nepamatuji si všechny procedury, zřejmě mi vyplachovali žaludek a dodávali mému slabému tělu tekutiny, což nebylo příjemné. Pak jsem viděla v jednom blonďákovi mého bývalého Martina, před kterým jsem utekla do Anglie, abych měla pokoj. Pak po mě chtěli, abych se vymočila do podložní mísy, tehdy jsem si to spojila s klientkou Adrianou, která bohužel zemřela do roka a do dne na své postižení. Pak jsem se probudila na modrém gauči, mluvili na mě střídavě lékař, psycholog a sociální pracovník. Nebyla jsem schopná podat o sobě v angličtině nějaké pro ně srozumitelné informace. Vedle mě se objevila paní z ambasády nebo překladatelka, nevím jestli to byla halucinace, každopádně mi dala pár cenných rad v češtině a objevila se za tři dny znova. Po rozhovoru, kdy jsem těm třem odborníkům vcelku rozumněla, jsem zůstala v pokoji sama. Objevila jsem kabelku a v ní všechny doklady, zjistila jsem, že jsem JÁ a že jsem dobrá. Chtěla jsem být hospitalizována v Čechách a vysnila si něco mezi vojenskou nemocnicí v Praze a Třineckou psychiatrií na Sosně. Měla jsem pocit, že mám nadpřirozené schopnosti. Slyšela jsem hlas mé živé babičky Jany, která mi říkala něco v tom smyslu, že mám na sebe dávat pozor a že se také nemusím vrátit už nikdy na tenhle svět. Moc dobře jsem věděla, že tohle není skutečnost, tak jsem vyběhla z "přijímacího" pokoje a žádala si, že musím odjet okamžitě do Prahy za kamarády.

Pak pro mě přišla silná zdravotní sestra, která mi posbírala mé věci a odvedla mě do patra na oddělení. Nechtěla jsem tam být. Chtěla jsem mluvit s někým koho dobře znám. Nerozuměla jsem, co se stalo a hlavně jsem ztratila nedobrovolně svou svobodu. Byla jsem smutná a tak mě oslovil muž jugoslavského původu, který mluvil trochu česky a rozuměla jsem mu, tvrdil mi, že chodil s jakousi slovenkou, o které tvrdil, že je kurva. Zavolal jí a já s ní mluvila. Byla děsně sprostá a poradila mi, že mám kontaktovat sociálního pracovníka. Snažila jsem se pomocí internetu zjistit co se se mnou stalo. Pak přišel nějaký sociální pracovník a mluvil na mě anglicky, nedokázala jsem mu odpovědět a navíc jsem mu nerozuměla. Byla jsem ztracená a moc chtěla do Čech. Zřejmě jsem byla agresivní, nespala jsem (mám po medikaci okno) a tak se stalo, že jsem byla přemístěna na horší oddělení, na izolaci. Nebyla jsem tři dny v kontaktu s rodinou ... totální beznaděj. Pak mám výpadky paměti a myslela jsem si, že jsem mezi duchy. Tento blud pominul okamžitě po tom, co babička řekla, že to nejsou duchové. Matka ač mě uklidňovala čímkoliv, tak její řeči mi, bohužel, vůbec nepomáhali. Vrátila jsem se do reality až když mi, babička, učitelka, řekla, že jsem mezi živými. Pak už to pokračovalo velmi rychle k mému propuštění. Celkově jsem v Londýnském špitále strávila necelé čtyři týdny svého života.

Hrůzostrašná noc s KOKAINEM a neznámým bezdomovcem v Londýně

Na střední škole jsme se učili v rámci psychologie okrajově o schizofrenii a mě ta nemoc fascinovala. Chtěla jsem do jiné reality, zažít jak vypadají halucinace. Nedokázala jsem si to představit. ... a za pár let jsem poznala, že to není tak fajn, jak jsem si myslela.

Mé divné stavy začaly, když jsem přestala v Anglii spát, bylo mi blbě psychicky i fyzicky a rychle se to zhoršovalo. Začala jsem mít hrozné deprese, strach, že umřu. Když jsem požádala známou rodiny u které jsem v Anglii bydlela o prášky na spaní, byla jsem už totálně vyčerpaná. Po požití nějakých hypnotik se mi udělalo ještě víc zle. Chtěla jsem po rodině, aby mi zavolala českého doktora, myslela jsem, že jsem se předávkovala těmi léky. Nemohla jsem spát, protože v hlavě se mi honily myšlenky ... nespala jsem 14 dní. Začala jsem nenávidět Anglii a všechny lidi. Cítila jsem v sobě, že se ve mě štěpí dobro a zlo.

Když už jsem začala na sobě cítit, že to opravdu nezvládám a rodina mi nemůže pomoci, rozhodla jsem se, že odjedu z Anglie, odpočinu si a vrátím se. Věřila jsem, že je to vyčerpanost ze spánkové deprivace. Rozhodla jsem se, že pojedu domů, Simon ani Lucy s dětmi nebyli doma, tak jsem si sbalila nejnutnější věci a vydala se na dlouhou cestu. Ztrácela jsem se poměrně snadno v tom cizím prostředí. Věděla jsem, že musím dojít do Oxfordu a jet autobusem do Londýna. V autobuse jsem se bála, navíc mi nebylo příjemné, že tam měli napsáno "prostor je sledován kamerami". Prostě jsem se necítila dobře. V půl osmé večer jsem dojela do Londýna na hlavní autobusové nádraží, kde jsem se začala ptát na hotel. Nikdo mi nebyl schopen odpovědět a poradit mi. Vydala jsem se temnými uličkami hledat hotel na vlastní pěst. Před hospodou stáli cizí opilí chlapi a ti na mě něco pokřikovali. Bála jsem se. Vrátila jsem se zpět na Victoria coach station a posadila se do čekárny. Lidé postupně odjížděli a nádraží se vylidňovalo. V různých cestovních kancelářích jsem se znovu pokusila zjistit, kde bych mohla přespat. Nikdo mi nic kloudnýho neporadil. Tak jsem si našla místečko, kde se svítilo a byl tam jakýsi hlídač ... vedle mě spal vsedě černoch na novinách. Měla jsem pocit, že jen dělá, že spí. Druhý černoch se se mnou chtěl začít bavit. Vysvětlil mi, že zapomněl doma klíče a neví, kde má přespat. Neměla jsem zájem se s ním bavit. Ptal se mě, jestli jsem z Polska, že jsem krásná holka a nabídl mi čokoládu a marihuanu. Čokoládu jsem přijala, marihuanu odmítla. Měla jsem pocit, že by mi po ní bylo hůř. Měla jsem strach z těch všech bezdomovců a feťáku a hlavně z toho černocha, který se mě snažil zatáhnout někam do rohu. Myslím, že měl se mnou skryté úmysly, i když tvrdil, že je hodný atd. Prostě se se mnou chtěl vyspat. Měl ale smůlu... Na tom nádraží jsem měla největší strach z toho, že mě okradou o doklady. V sedm ráno jsem utekla před houfem lidí do bílých ulic. Hrabala jsem se v odpadcích a myslela jsem, že jsem v dimenzi "ztracených duší". Ztratila jsem pojem o čase. Procházela jsem se v těch uličkách a myslela jsem, že se tam stala jakási hrozná katastrofa. Cítila jsem plyn a strašný smrad. Lidé měli divné oči. Nakonec jsem potkala paní, která mě (nevím proč) poslala do kostela. Probíhala zrovna mše, šla jsem k přijímání, kněž měl oči jako Anděl. Vzpomněla jsem si, že potřebuji doktora, tak jsem začala žádat věřící o to, aby mě zavolali lékaře. Jedna žena říkala, že je lékařka. Já jí řekla, že chci ČESKÉHO DOKTORA. Snažila se mě vyšetřit, ovšem já se nenechala a začala před ní pobíhat v kostele a zpívat si nějaké písničky. Cestu do nemocnice si nepamatuji, já prožívala klinickou smrt, prý jsem do nemocnice byla dovezena policisty. Aspoň podle propouštěcí zprávy. Pokračování o Londýnském špitále příště.

Můj punkerský výtvor :-)

Tenhle článek, jsem poslala svým přátelům těsně před hospitalizací v Mental Health Hospital v Chelsea v Londýně. Psal se rok 2009 a mě bylo něco málo přes dvacet. Duší jsem nadále zůstala punkerkou.

Můj výtvor

Ahoj Alfonzi,

tak ti díky za tvé informace- Krompl je Kroměříž a já ti povím, že jsem dneska very very unavená… už toho mám docela dost… nestíhám, dokonce jsem si i pobrečela, pozvracela (ne sebeJ naštěstí)a dvě noci nespala, protože mi bylo blbě z Anglie (stres je sviňa)… ocitla jsem se totiž na jednom místě a nevím jestli se někdy příště dostanu na tak hrozné místo pro snoby… představ si nějaký VELIKÝ zámek, třeba ten Váš lednický (v životě jsem tam nebyla, ale věřím, že je to krásné), tak tohle sídlo z šedých cihel patřilo jednomu pánovi, jakémusi Sirovi (ne sýrovi!!!). Slyšíš dobře, JEN jednomu chlapovi, který přes rok bydlí v Honkongu, střídavě ve Francii a kdoví kde ještě. Tenhle palác je pouhým letním sídlem sloužícím pro pobavení anglických "big" bankéřů a v jeho blízkosti se nalézá zahrada velká jak 3 stromovky(celé). A co, nebyla to obyčejná zahrada… miliony kytek, stromy na kterých bylo napsáno (anglicky bohužel) jak se jmenujou (žádné obyčejné buky) a odkud jsou (velmi mnoho míst), no krásný rybník s leknínama a nějakýma žlutýma kytkami (nemůžu si vzpomenout, jak se ten plevel řekne česky,ale musím tě ujistit obyčejné blatouchy to nebyly), a v tom rybníku velká loďka (kvalita, musím říct - nespadlo to se mnou). Když jsi šel dál uviděl jsi golfové hřiště, tenisový kurt, lavičky, těločvična na skvoš, posilovna, sauna, stáj pro koníky (byl tam JEN jeden poník, schválně připravený pro děti snobských rodičů), okolo zahrady velké ohrady pro koně… hmm, ještě jsem nezmínila velký swimmingpoolJ(bazén, přeci). A nebyl to obyčejný bazén, chlóru bylo málo a voda byla čistá, úplně průsvitná. Nadnášelo to jako bych byla v moři ( v moři jsem byla pouze 1krát a to jen na půl hodinu a před 4 lety, tak už si nejsem jistá , jak moře nadnáší), každopádně voda nebyla slaná (to bych přeci poznalaJ), neštípala do očí, byla naprosto průsvitná… skončím s bazénem, jelikož bys dostal chuť tam vlézt a ukrást jim,( jsem řekla blbost POUZE JEMU!!!! )ten bazén…. Rozumíš mi dobře? (má anglická fráze, kterou velmi často používám, nyní)… hmm… chceš, abych Ti dál popisovala jak si někteří lidé žijou? Opravdu chceš?

Pokud jo, čti dál… Mistr jehož jméno jsem zapomněla (klasika, bohužel jsem se nerozdvojila, i když se teď snažím "spíkovat" anglicky - mazec… ) vlastní nejen very very very very very very big garden (velmi velmi… obrovskou zahradu), ale velký sad a zahradu (představ si zeleninu a stromy a tak) a ta zahrada slouží jen k tomu, aby Mistr … mohl přijet, pozvat své "kámoše" (mluvit příliš anglicky v tomto českém dopise se nevyplácí) z anglických (možná i nadnárodních… fuj !!! J) bank v létě na víkend (no nic, těch víkendů je víc… aby se neřeklo…). Jsi stále v obraze??? Netuším a ani nechci tušit kolik milionů, ne budou to miliardy (jen britských liber…????!!!!) má ten bohatý pán . Pan Snob, ouu, dobrá přezdívka… I don´t like him (nemusela jsem ho….ani vidět, 3krát stačilo)

No a pan Snob, a sakra zapomněla jsem, co jsem chtěla napsat… myslím, že je nudné psát jen o té zahradě, kterou navrhoval jistě nějaký super, super…… architekt (samozřejmě, že tu zahradu nenavrhoval jen jeden architekt….ale mnoho, mnoho architektů).

Chtěla bych ještě popsat palác pro hosty do kterého jsem jen trochu nahlédla (naštěstí!!!! Oči by mi vypadly!!!!!!!!) Představ si takových 20 velkých místnůstek (nejmíň)jako na nějakém hradě, zámku (nedokážu přesně definovat na kterém zámku v Čechám můžeš něco podobného najít…. Holt já se radši podívám na nějakou malou výstavu fotek a jiných krásných lidských výtvorů než na mnoho starožitností v nějakých zámcích - českých (i když nepopírám jejich krásu…). Ty snad dokážeš definovat co je to krása???!!!

Příliš filozofuju, viď? V paláci je 20 (nejmíň) místností pro hosty, nějaké to služebnictvo (fakt!!! Nekecám… kuchaři, služebné, poslíčkové a tak), místnost kde se speciálně pere ve velkých pračkách, velmi hygienická kuchyň (blbý výraz, vím…), místnost pro děcka, která je umístěna tak aby děti neobtěžovaly MRS. Snoba (to mi říkala angličanka, která se mnou hlídala děcka, a která je tam 2krát ročně zaměstnaná jen kvůli toho, aby si "trochu" přilepšila za to že bude hlídat děti boháčů…). Kdo neuviděl, neuvěří… všechny věci byly vyrobeny přímo na míru (si teda myslím, já laik), rozmístěny přesně tam a tam, aby to ladilo, vyrobeny z drahých materiálů (musím přiznat, jsem pouhá střední třída, že fakt nepoznám všechno a anglických výrazům holt rozumím jen". Že. Je. To. Jen. nějaké .very. expensive. Glasses" - velmi drahé sklo…). Velmi, ale velmi nádherně udělané kytky a výzdoba… Velmi mnoho knih, naaranžovaných časopisů, velký výběr z jídel…promiň mi, ale má slovní zásoba není tak skvělá, abych ti dokázala popsat něco tak obrovského a velkolepého, famózního, big…

všude, vše na míru…

….

Nepíšu, to proto, abys záviděl, ale abys věděl, že někteří lidé mají tolik liber, dollarů, eur a kdo ví čeho, že nevědí co s nimi … ??? Nebo si myslíš, že je správné, že vyhazujou peníze jen pro pár letních parties (neumím skloňovat česky) pro bohaté bankéře??? Ručníky na pár použití a tak???

Yours Kat´ja