Hrůzostrašná noc s KOKAINEM a neznámým bezdomovcem v Londýně

Na střední škole jsme se učili v rámci psychologie okrajově o schizofrenii a mě ta nemoc fascinovala. Chtěla jsem do jiné reality, zažít jak vypadají halucinace. Nedokázala jsem si to představit. ... a za pár let jsem poznala, že to není tak fajn, jak jsem si myslela.

Mé divné stavy začaly, když jsem přestala v Anglii spát, bylo mi blbě psychicky i fyzicky a rychle se to zhoršovalo. Začala jsem mít hrozné deprese, strach, že umřu. Když jsem požádala známou rodiny u které jsem v Anglii bydlela o prášky na spaní, byla jsem už totálně vyčerpaná. Po požití nějakých hypnotik se mi udělalo ještě víc zle. Chtěla jsem po rodině, aby mi zavolala českého doktora, myslela jsem, že jsem se předávkovala těmi léky. Nemohla jsem spát, protože v hlavě se mi honily myšlenky ... nespala jsem 14 dní. Začala jsem nenávidět Anglii a všechny lidi. Cítila jsem v sobě, že se ve mě štěpí dobro a zlo.

Když už jsem začala na sobě cítit, že to opravdu nezvládám a rodina mi nemůže pomoci, rozhodla jsem se, že odjedu z Anglie, odpočinu si a vrátím se. Věřila jsem, že je to vyčerpanost ze spánkové deprivace. Rozhodla jsem se, že pojedu domů, Simon ani Lucy s dětmi nebyli doma, tak jsem si sbalila nejnutnější věci a vydala se na dlouhou cestu. Ztrácela jsem se poměrně snadno v tom cizím prostředí. Věděla jsem, že musím dojít do Oxfordu a jet autobusem do Londýna. V autobuse jsem se bála, navíc mi nebylo příjemné, že tam měli napsáno "prostor je sledován kamerami". Prostě jsem se necítila dobře. V půl osmé večer jsem dojela do Londýna na hlavní autobusové nádraží, kde jsem se začala ptát na hotel. Nikdo mi nebyl schopen odpovědět a poradit mi. Vydala jsem se temnými uličkami hledat hotel na vlastní pěst. Před hospodou stáli cizí opilí chlapi a ti na mě něco pokřikovali. Bála jsem se. Vrátila jsem se zpět na Victoria coach station a posadila se do čekárny. Lidé postupně odjížděli a nádraží se vylidňovalo. V různých cestovních kancelářích jsem se znovu pokusila zjistit, kde bych mohla přespat. Nikdo mi nic kloudnýho neporadil. Tak jsem si našla místečko, kde se svítilo a byl tam jakýsi hlídač ... vedle mě spal vsedě černoch na novinách. Měla jsem pocit, že jen dělá, že spí. Druhý černoch se se mnou chtěl začít bavit. Vysvětlil mi, že zapomněl doma klíče a neví, kde má přespat. Neměla jsem zájem se s ním bavit. Ptal se mě, jestli jsem z Polska, že jsem krásná holka a nabídl mi čokoládu a marihuanu. Čokoládu jsem přijala, marihuanu odmítla. Měla jsem pocit, že by mi po ní bylo hůř. Měla jsem strach z těch všech bezdomovců a feťáku a hlavně z toho černocha, který se mě snažil zatáhnout někam do rohu. Myslím, že měl se mnou skryté úmysly, i když tvrdil, že je hodný atd. Prostě se se mnou chtěl vyspat. Měl ale smůlu... Na tom nádraží jsem měla největší strach z toho, že mě okradou o doklady. V sedm ráno jsem utekla před houfem lidí do bílých ulic. Hrabala jsem se v odpadcích a myslela jsem, že jsem v dimenzi "ztracených duší". Ztratila jsem pojem o čase. Procházela jsem se v těch uličkách a myslela jsem, že se tam stala jakási hrozná katastrofa. Cítila jsem plyn a strašný smrad. Lidé měli divné oči. Nakonec jsem potkala paní, která mě (nevím proč) poslala do kostela. Probíhala zrovna mše, šla jsem k přijímání, kněž měl oči jako Anděl. Vzpomněla jsem si, že potřebuji doktora, tak jsem začala žádat věřící o to, aby mě zavolali lékaře. Jedna žena říkala, že je lékařka. Já jí řekla, že chci ČESKÉHO DOKTORA. Snažila se mě vyšetřit, ovšem já se nenechala a začala před ní pobíhat v kostele a zpívat si nějaké písničky. Cestu do nemocnice si nepamatuji, já prožívala klinickou smrt, prý jsem do nemocnice byla dovezena policisty. Aspoň podle propouštěcí zprávy. Pokračování o Londýnském špitále příště.