Přemýšlení ...

Přemyšlím nad tím, v poslední době,  čím dál tím víc. Dalo se předejít této schizofrenii v mém životě? Stačilo by, kdybych se nenapila džusu nebo nesnědla kousek čokolády od neznámého černého muže, který se tvářil jako falešný přítel a uvedl mě do stavu halucinací, které vyvrcholily šílenstvím, které bylo označeno jako paranoidní (nevím, proč takhle) schizofrenie. Vzpomínám si na jeho chlípný pohled, který zval k sexu. Bylo mi pouhých 22 let, právě ve věku, kdy se schizofrenie diagnostikuje a někdy zůstane na celý život. Bojuji, jak můžu a mám pocit, že prohrávám nad psychiatry. Prohrávám nad léky, které sice pomáhají, ale způsobují jen větší zabředlost v nemoci. Nemám emoce, mám úzkosti a rozostřené vnímání. Někdy před usnutím vnímám strašné věci, které nedokážu popsat slovy. Útočí na mě pseudohalucinace všech smyslů. Přes den to zvládám, ale v noci zdá se, že svou duši ztrácím a odevdávám ďáblu. Ráda bych pochopila začátek a konec, dřív než mě navštíví anděl smrti. Nevím čí jsem, ale vím, že jsem. Jsem zde a snažím se pochopit hlas, jediný hlas, který se zjevil a odešel bez toho, aniž bych viděla osobu, která ke mě mluvila. Ten hlas, konkrétně mojí babičky, řekl: To, co si v tomto životě nevyřešíš, to už si nevyřešíš nikdy. Hned na to, jsem byla odvedena na psychiatrické oddělení. Tušila jsem, kdo jsem, jak se jmenuji a ráda bych jim všechno řekla, ale byla jsem šokována. Nevěděla jsem, co se děje, proč tam jsem, bránila jsem se nedobrovolnému pobytu, ale když se mě ptali na diagnozu po pár dnech, z patra jsem jim řekla schizophrenia. Čím jsem si podepsala zřejmě ortel, abych byla považována za klasifikovaného blázna, který se již léčil s touto nemocí a podle jejich doměnek užíval kokain. Byla jsem varována v nemocnici před drogama, tihle vyvrhelové společnosti končí na ulici, řekla téměř doktorka s asijskými rysy. Já - která ani nevěděla, že jsem drogu užila. Dozvěděla jsem se to z propouštěcí zprávy a až moc dlouhou dobu mi to nebylo jasné, co se stalo. Vzpomínám na první rok s nemocí, kdy jsem se opíjela a vzpomínala na Anglii. Vzpomínky již vybledly, ale mluvila jsem o tom až moc často, asi to byl největší zážitek v životě. Bohužel jsem o tom mluvila jen s dobrým přítelem. Nebyl nikdo, kdo by mi vysvětlil, co se stalo, když jsem nebyla při smyslech. Ano vím, bloudila jsem ulicemi s bílými domy, hrabala se v odpadcích, cítila plyn a hledala útočiště na spánek, který jsem potřebovala, byla zmatená a viděla kosmonauta, ale nebyl to jen následek užití drogy? V nemocnici mi nasadili téměř okamžitě medikaci, přitom by možná stačil detox a vlídné slovo.

Ráda bych pochopila, co mám vyřešit, ale nemám se krom sebe koho ptát. Byla jsem sama a byla jsem si vědoma, že konkrétní hlas je hlasem. Ovšem řekl mi příliš konktrétní větu na kterou jsem dodnes nezapomněla. Ráda bych přeskočila tento experiment a žila si svůj bezstarostný mladý život bez zkušeností s psychiatrií.
Myslela bych si dnes, kdybych neměla 9 let zkušeností s psychiatrií, asi úplně to samé, co ostatní lidé, kteří neznají psychickou schizofrenii. Ano, přesně to. Pacienti psychiatrických nemocnicí jsou nebezpeční šílenci, které bych nechtěla potkat na ulici. Paradoxně díky své zkušenosti s nimi pracuji a nebojím se jich. Dokonce některé vyvolené mám za své přátele. Nevím, co mám řešit, a někdy mě to trápí. Jindy si žiju úplně skoro normální život. Přiznávám sama sobě, že nevím kde a proč je začátek nemoci. Nevím komu dát vinu a jak se s tím smířit.

Nynější pocity a sny o návratu do minulosti

Někdy jdu ven a přestávám vnímat svůj svět. Tím myslím své myšlenky a pocity. Začínám vnímat ten svět, který je okolo. Někdy se cítím jako bych vykouřila špatnou marihuanu. Zvuky jsou hlasitější, smích druhých jako namířený vůči mé osobě, lidé děsivější. Někdy nepomůže ani pár tabletek rivotrilu. Vnímám druhé a sebe vnímám jako bych nebyla. Jako kdybych byla průhledná a svět se kolem zbláznil. Vnímám výrazy lidí a jejich škleby. Přestávám vnímat své myšlenky a vidím jen to, co slyším. Ano, někdy se dostávám do stavu, kdy mi není dobře. 

Díky lékům nemohu projevovat své emoce - už tři roky jsem neplakala. Ráda bych uronila slzu místo toho, aby se ve mě hromadilo napětí, které se přemění v úzkost a tlak či bolest hlavy. Když mě někdo rozesměje, tak to musí být něco moc vtipného. Spíš se mračím než usmívám. Je mi líto, cítím se někdy ne jako člověk, ale jako robot bez emocí. Jako stroj bez srdce. Nic necítím, maximálně tak tlak kolem srdce. Chtěla bych brečet do nekonečna.Chtěla bych proměnit své slzy ve vodopád.

Chtěla bych některé věci prožít znovu, střízlivá. Například jaké to je být sjetá znovu kokainem a odlišit skutečnost od halucinací. Chtěla bych mít možnost odmítnout kokain a chtěla bych předejít první hospitalizaci. Toužila bych se znovu rozjet z Londýna k českému lékaři a povědět mu, co jsem tehdy cítila. Halucinace a bludy to před kokainem určitě nebyly. Byla to spánková deprivace a změny nálad. Chtěla bych jinou diagnozu. Nevím jakou ... ale když člověk řekne: "Mám schizofrenii", tak se z něj stane automaticky schizofrenik a mám pocit, že přestává být člověkem. Lidé se jej začnou bát. Přitom je to tak, že on se bojí jich. Asi se bojím lidí, někdy. 

Chtěla bych tomu černochovi, co mi to svinstvo vmíchal do pití, dát přes hubu. Chtěla bych ho najít a pořádně od plic mu vynadat. Protože od tý doby mám psychické problémy. Chtěla bych mluvit víc anglicky a chtěla bych, abych nemusela prožít tu noc, kdy jsem měla strach o svůj život. Chtěla bych si vzpomenout, co se dělo. A stejně bych mu chtěla dát přes držku! :-)

Honzovi Jarošovi

Psáno večer s velmi roztřesenou rukou .... svému bývalému šéfovi Zapsaného spolku Kolumbus.

Milý Honzo,

odešel jste téměř před rokem. Často na Vás myslím a je mi líto, že Vám nemohu zavolat. Je to smutné, že jste odešel bez rozloučení. Nemohu si na to pořád zvyknout. Pamatuji, jak jste ve Formice, v bývalém zaměstnání (call centrum) vysvětloval a zastával se mě, že duševně nemocní to mají těžký a že by měli mít ohledy. Také vzpomínám na Bláznivý festival ve Žlutých lázních, kde jsem u stolu seděla já, Vy a Jarolímek. Bavili jsme se o mém studiu sociální práce, že to může být velká výhoda, že má zkušenost s duševními trablemi. Je mi líto, že jste umřel těsně před ukončením mého studia a před mou promocí. Byl byste jeden z těch, které bych na ní pozvala. 

Vzpomínám, když jste mi říkal něco moc hezkého z Bible a já stála u popelnic. Paradoxně. Nevzpomenu si, co to bylo a snad mi to řeknete u toho společného stolu, tam nahoře. Také jste říkal něco o tom, že chlapi ze mě mají nahnáno, když jsem psychotila. Nepochopila jsem to úplně. A už se nezeptám, až někdy... snad. Věděl jste moc dobře, jak se věci mají. Věděl jste a viděl jste. 

Často jsme spolu kouřívali cigarety, ale vždy si vykali. Bylo to jako z jiné doby. Několikrát jste mi i nábídnul Viceroyku.

Vzpomínám často na naše první setkání - bylo to před Ministerstvem zdravotnictví. Často jsme spolu debatovali nad reformou a vlastně jsem o Vás nic nevěděla. Vy jste věděl o mě víc. 

Děkuji, že jste mi fandil a děkuji za všechno. Kdybyste byl živ, tak Vám zavolám. Bohužel jste tam, kde živí nemají přístup a já se ani chytrým telefonem nedovolám.

Chybíte mi. Moc.

Vaše Katka

Za ostnatým plotem životem

Chtěla bych napsat něco velmi inteligentního, ale ať přemejšlím, jak přemejšlím ... tak mě napadají samé hovadiny. Třeba včerejší vyprávění o tom, jak je nádherné milovat Leelu (z futuramy). Je nádherné, jak láska je slepá. Chtěla bych někdy milovat, tak abych neviděla. Snažím se řídit Biblí o tom, co je láska a dělá se mi akorát na čele vráska. Moje první vráska! Měla bych mít před svatbou a zatím to vypadá na velký životní krach. On Antoním asi nebude ten Ježíš. A jsem vůbec, já, ta Maria Magdalena? 

Zrovna včera mi nejlepší kamarádka říkala, že bude konec světa. Prý po prvním černém prezidentovi a že papež František je ten poslední papež. Podotýkám, že Lucie nemá diagnostikovanou žádnou nemoc.Tak nad tím přemýšlím, jestli se toho konce dožiju. A říkám si, zda-li ty moje bludy, které jsem měla v nemoci, nejsou pravdivé. Bylo by krásné být tou poslední a prvou, být tím, kdo vysvobodí svět ze všech trápení, protože to utrpení zažil. Tímto se nechci litovat, jen podotýkám, že to, co jsem zažila já, by jiný nepřežil. Lucie je moje zlatíčko. Jednou mi řekla, že mi nemůže říct, kdo jsem, protože musím na to přijít sama. Bylo by krásný být v nebi s těmi, co miluji a já miluji všechny. Takže zase nenápadně zabředávám do myšlenek ... bylo by krásný být v nebi a kdybych byla já ten Bohočlověk. Ono těch Ježíšů mám je v Bohnicích víc, takže si říkám, zda-li nepatřím mezi ty ostatní blázínky, co jsou přesvědčeni o své pravdě. Těší mě, že jsem Peer - em a že můžu ukazovat cestu, pravdu a život. Jinak včera mě ještě pobavilo od kolegy, že peer - ové jsou takoví upíři v opačném slova smyslu. Bylo by krásné, kdyby zrovna Kateřina Damiána byla Marie Magdalská. Už jen význam těch mých dvou jmen je paradox- Kateřina dle přání otce, stydlivá a Damiána je rostlina povzbuzující chtíč. Ale to nikomu radši neříkám - ani jedno, kdo jsem a co znamenám :-)

Ještě mi v hlavě zní ta věta, od babičky Jany, kdy jsem měla hlas v Londýně: "To co si v tomto životě nevyřešíš, to už si nevyřešíš nikdy". Mám pocit, že mám poslední šanci dokázat, kdo jsem a proto se tak snažím o to být to nejlepší. Doufám, že mi jednou Lucie řekne, co myslela tím, to co jednou napsala a co se mi vrylo do hlavy. Lucie je fakt milá :-)

Další věc - moje nejoblíbenější číslo tři - už snad od tří let:-) je mým osudem. Tři dny jsem byla v komátu, tři dny se mi děje to zlý, čemu se říká schizofrenie a za tři roky mi bude 33. Snad nezahyneme v agonií a nezahynem vůbec.Ale to ví jen můj Otec. A snad Lucie neměla pravdu. Modlím se, ať jsem, kdo jsem.

A na co se ještě těším? Tak na třetí díl scifi Propast času, protože tam se objeví Bůh a všechno rozlouskne. Kdo nečetl, tak Roman Bureš - můj nejoblíbenější spisovatel - píše o prolomení časoprostoru ... což je skoro jako o mém životě.

ZLO A DOBRO

Jsem ta, která jsem. Jsem prvá i poslední. Jsem ta, která zachrání svět společně s Antonínem. Byla Eva, Maří Magdalena, i Julie od Shakespeara, Johanka z Arku, a nyní jsem Kateřina Damiána. Jsem žena, vím to.  A našla jsem muže, který je mi roven a věřím, že reinkarnace skončí. Tím se naplní slovo.

V každém z nás se ukrývá princ a zlý čaroděj. Když jsem si to uvědomila tuto drsnou skutečnost bylo mi dvaadvacet, v době kdy jsem ztrácela pojem o čase, ztrácela paměť a měla předzvěst konce světa. Později jsem myslela, že umírám. Vždy jsem věděla kdo jsem, tedy jak se jmenuji civilním jménem. Postupně docházím k závěru, že jsem byla prvá a jsem poslední. Věřím v Boha, ale neustále mě ovládá ďábel. Prý je to normální. Kdyby Ježíš žil, jsem přesně ta ze které vyžene sedm démonů.

Jsem pyšná, tedy myslím si, že jsem výjimečná, sebestředná, inteligentní a krásná, nenechám se ovlivňovat okolím, jsem sebevědomá. Aspoň po většinu času. A někdy přijde propad.

Také jsem prý sobec, aspoň matka to o mě říká. Tedy další ze sedmi smrtelných hříchů lakomství. Prostě bezdomovci nedám pokaždé cigaretu, nepřispěji na každou věc, prostě na to nemám, když prokouřím spoustu cigaret. Také nedržím půst.

Závist mě dovedla k rozbití okna při minulé (zřejmě) schizofrenické atace. Nikoho nezajímalo, jak je mi blbě z toho, že mi pes ukousl málem ruku, nedostala jsem dárek k narozeninám a otčím připravuje hostinu pro zbytek rodiny.

Hněv se projevuje nekontrolovatelnými pocity zlosti a nenávisti vůči jiné osobě.Tedy tehdy proti matce a otčímovi, kterým nedokážu odpustit, jak se ke mě chovají a co vše mi provedli v dětství. Ovšem, mám je ráda, ale zůstává tam pořád to ale.

Smilstvo. Bez komentáře.

Nestřídmost se u mě projevuje tím, že vykouřím 30 cigaret denně a vypiju spoustu nápojů s kofeinem.

Lenost je moje charakteristika, ale myslím si, způsobena léčbou antipsychotiky. Jsem prostě pomalá a nic se mi nechce. a když je to naopak, tak doktoři mě označí za mánickou.

Poslední ataka byla vyvcholením znechucení nad celým světem, zase jsem toužila zemřít. Na facebook jsem v tu noc napsala, že umírám. Vlastně historie se mi pořád opakuje. Pochybuji o tom, že je to schizofrenie, u mě je to boj mezi dobrem a zlem, i přesto, že dodržuji desatero, aspoň se snažím, před atakou jsem si vykládala čertovy obrázky. A snad, už to neudělám.

A také vím s jistotou, v životě bych člověka nezabila. Zabila bych radši sebe a to už ne způsobem, že bych šáhla po jedu, ale zabila se sebezničením. V atace to tak je. Od malička je ve mě pocit, že se nemám moc ráda. Myslím, že rodiče, mě nenaučili se milovat. Víc než sebe miluji ostatní a Boha.

České zdravotnictví a psychiatrie

Ten kdo poslouchá kvalitní a objektivní zprávy, tak si snad povšiml, že je nedostatek zdravotnického personálu v nemocnicích. Je to způsobeno tím, že personál není dobře finančně oceněn a odchází do zahraničí. Svůj názor na současnou politickou situaci nebudu pro jistotu zveřejňovat. Je potřeba, aby v Czechia (nový oficiální název) zavládla demokracie a ne pouhá DEMO-kracie.

Psychiatrie jako obor vznikla až v 19. století, ačkoliv psychiatrické nemoci jsou posány i v Bibli a dokonce je popsána i léčba muzikoterapií (David hraje na lyru). Je paradoxem, že medici směřující k zaměření psychiatrie mají 4 týdenní stáž na psychiatri a ačkoliv se tento lékařský obor se jmenuje "Psychiatrie", pochází tedy z řeckého slova Psyché - což je v překladu dech či duše, (srovnání s hebrejským ruach) která opouští lidské tělo v době posledního výdechu v čase smrti  a je zajímavé, že právě psychiatrie neuznává neuznává lidskou duši jako element jedince. Psychiatrie je spíše, jak by řekl můj děda, inženýr chemie, pseudověda, která se domnívá, že jde jen o chemii v mozku  a každý kdo přijde k psychiatrovi dostane léky, které mu mají pomoci, ačkoliv na nich vzniká závislost a pokud si je člověk vysadí sám, tak se zblázní. Podle mě je to spíše byznys spojený s výdělkem farmaceutických firem. Máš špatnou náladu, dostaneš antidepresiva, máš úzkosti dostaneš anxiolitika, nemůžeš spát - hypnotika a na psychózy zase antipsychotika. Není tu řešen problém s pátráním po příčině. Včera jsem se zrovna bavila se spolužačkou o tom, že i v malém městě je deset lékaren. My lidé jsme si zvykli, že když nás bolí hlava, okamžitě šáhneme po pilulce, která tu bolest ztlumí. Psychiatři si zvykli, že přijde-li člověk s potížemi psychickými, okamžitě napíše medikament.

Ve Finsku lékaři přišli na to, že psychotické potíže poleví při tzv. Otevřeném dialogu, kdy si lékař v nemocnici povídá s pacientem o jeho zážitcích z tzv. "psychózy", a bere minimální množství antipsychotik a to jen ze začátku. Mají neuvěřitelné množství lidí, kteří se z psychózy dostanou a vedou normální život. Když si chci povídat s mým psychiatrem o tom, co se mi přihodilo, řekne akorát tohle: "Vy si vážně myslíte, že hospitalizace byla zbytečná?".

V zemích, kde žijí přírodním způsobem života, se stane člověk s psychózou šamanem a je uctíván pro jeho zvláštní schopnosti a jeho neobvyklé vnímaní reality. V Evropě je stigmatizován pro duševní nemoc a psychiatři radši dají diagnózu schizofrenie, než aby zkoumali zda to není psychospirituální krize ("psychospirituální krize je transformativní proces s léčivým potenciálem, který může mít vnější podobu psychózy, ale neměl by se zaměňovat s psychózou jako duševní poruchou. Využití adekvátních terapeutických metod může u osob v psychospirituální krizi napomoci k vyšší integraci osobnosti a plnějšímu zdraví. Jedno ze základních poselství tohoto souboru příznaků je, že za jistých okolností je normální mít „nenormální“ zážitky. Psychospirituální krize je, i přes své bouřlivé a neobvyklé projevy, fází osobního rozvoje jedince, která má potenciál spouštět pozitivní změny a při citlivém a profesionálním provázení vede k lepší integraci osobnosti." z http://www.diabasis.cz/psychospiritualni-krize/). Toť vše o české psychiatrii.

Schizofrenie je dar

Omlouvám se Tomášovi, ale musím vysvětlit, proč jsem získala diagnózu v roce 2009 v Anglii v Chelsea a proč tak blbnu. ON Tomáš je podle mě BudhoJežíš, můj přítel je Ježíš, kamarád Adam je mimozemšťan a já jsem taková Panna Maria a sem tam Maří Magdalena. Všichni jsme paranoidní (a zároveň parádní) schizofrenici, kteří mají úkol v tomto životě (tak jako každý) a zároveň si hrajeme mezi sebou divadlo, kdo vlastně jsme. A JǍ, osobně, mám strach z umírání (vzpomínka z prenatalního života, kdy vlastní otec mlátil mámu). Jsem schizofrenická po matce a paranoidní po otci, tak jak to napsal drahý BudhoJežíšíš v knize Kam jdou lidé s nemocnou duší od o.s. Dobré místo.

Ani jeden z nás by neublížil nevinnému člověku. Já jsem asi taková čarodějnice, kterou by v ranném novověku upálili, a i když jsem křesťan, pokřtěná,( nyní i biřmována jako Damiána), tak má "ateistická" matka zkoušela na mě čáry máry, ještě když žila babička Anděla, tak kroužily nad mou rukou prstýnkem a prý budu mít dítě mužského pohlaví. Nevěřím, že nelze změnit osud.

Mám ráda taky pořádek, proto mě znechucuje, to co se nyní děje. EKOLOGIE je cizí pojem, zneužívání drog a celkový neporádek ve světě okolo nás. Myslím, že pořádek je základem štěstí. A zdraví je nejdůležitější, ale WHO definuje zdraví opakem nemoci. Zvlášť extrémně se cítím na Ostravsku, (mé trvalé bydliště), )které je zapomenutým krajem a cítím se tam hodně ve stresu, když mám návštívit mámu, otčíma a mladší sestru, která s nimi dosud žije...v disharmonickém manželství. Modlím se na ně, hlavně odpouštím staré křivdy a modlím se, aby byli zdraví, ovšem u rodičů jsem se nikdy necítila "doma". Doma jsem v Praze, kde žiju téměř devět let.

Dále jsem se sama zabývala různými záhadami, četla jsem (jako dítě jsem ležela u knížek celé dny) a přitahovalo mě to k okultismu. Také jsem nechtíc vyzkoušela černou magii (to bylo po mé první atace). Prostě mám sklony dělat špatný věci. A každá špatná věc se vrátí zpět. Snažím se milovat lidi, odpouštět jim a dokonce i milovat nepřátele, ovšem jsem pouhý člověk. A modlím se, aby bylo líp

Na jednu stranu jsem silně věřící, ale pak udělám takovou chybu, že zkouším karty, kyvadla a další "ďáblovy" nástrahy. Moje vedoucí, říkala, že se mám obklopovat lidmi, kteří mi něco dávají. Nyní po atace jsem velmi "alergická" na to, co kdo říká. Myslím tedy jsem ( lat. Cogito ergo sum, Deskartes). Vím, že myšlenky mají mocnou sílu.Snažím se proto, myslet pozitivně.

Myslím si, že ani za komunismu nebylo líp než dnes a člověk se má zabývat tím, co je dnes a snít o šťastné budoucnosti a vzpomínat na to hezké. Také se poučit z chyb. Poučit se z nich a snažit se udělat něco krásného a hezkého. Pro mě sny jsou tím, co mě motivuje. Mám velikou fantazii a i když je to nepochopitelné, jsem člověk, který má dar, že dokáže vnímat jiný časoprostor.

A dále, dnes taky není ideální demokracie v ČR, ale všichni občané mají svá práva a myslím, že by měli využít svého voličského práva, angažovat se a NEsedět v hospodě a nadávat a plkat u piva. Chystám se s mou kamarádkou na demonstraci, navštívila jsem Autonomní sociální centrum Klinika na Praze 3, jsem takový pankáč, co nemá psa, ale má zato šneka Pana Šimona. Jsem pro demokracii (a ne pouhou DEMO - kracii a snažím se, co mi síly stačí, abych nemusela být závislá na sociálním zabezpečení, abych se angažovala v destigmatizační kampani Reformy psychiatrické péče (viz: http://www.reformapsychiatrie.cz/). Také se snažím, aby se ze mě stala opravdu dobrá sociální pracovnice, na kterou si Tomáš Vaněk nebude stěžovat, že buzeruje lidi :-)

Citím se jako magnet, který tahá a ovlivňuje ostatní lidi. Citíla jsem se nabitá elektřinou, když byla bouřka v Nemocnici v Třinci (2016) a také jsem cítila sklo a žiletky při příjmu (to jsou tělové halucinace, podle lékařů). A vím proč se to stalo: protože se mi otevřelo podvědomí a je to vzpomínka mé matky či mě? Každý v sobě neseme vzpomínky na rané dětství a podle mě každý máme nějakou diagnózu, ale podle mého objektivního pohledu, lidé v sobě mají zakořeněn názor, že "ONI" psychiatra ani psychoterapeuta nepotřebují.

Člověk se skládá z těla, duše a ducha (tohle věděli i starověcí učenci). V minulosti lidé vyhledávali ať už filozofy či později kněze, rodinné lékaře a měli jakousi vrbu. Dnes to převzala psychiatrie, která nevěří na lidskou duši, neuznává ducha a je neuznávaným medicínským oborem. Každý si myslí, že jeho názor je správný. JÁ se snažím diskutovat a hledat pravdu.

Také si myslím, že pokud někdo (Žďár nad Sázavou, Uherský Brod) zaútočí s nožem, tak je to vyjímečná situace a ten člověk za to nemůže. Jde tam o duchovní chudobu, která je zapříčiněna tím, že ateismus v Česku vládne a lidem je šumafuk, co se děje v jejich okolí. Také si musíme naslouchat těm správným názorům, např. Tomáše Halíka a dalších lidí, kteří dokážou říct, lépe než naši bohatí politici, že ISLÁMSKÝ stát je extrémistickou skupinou a nejmladším z monoteistických náboženství. Nesnáším hospodské plky o tom, jak "všichni" uprchlíci jsou zlí. Nejsou, jsou mezi nimi i křesťané, židi a slušní muslimové. A poznámka,: Za komunismu např. LANDSMAN napsal knihu o tom, jak emigroval do Nizozemska. Lidé utíkali před "extrémistickým" režimem. Nyní situace se opakuje a my, všichni občané ČR musíme věřit, že dobro, láska a pravda, zvítězí nad lží a nenávistí (V. Havel).