Do kostela přijeli policisté, kteří mě uznali za společensky nebezpečnou (u nás nedobrovolná hospitalizace). Přijela pro mě sanitka a odvezli mě nějakým způsobem na psychiatrii. Mám geny a sklony reagovat agresivně, když se mi něco nelíbí. Navíc jsem tvrdohlavá jako správný býk. Odvezli mě tedy sanitkou. V sanitce jsem prožívala dejavú na můj první pokus o sebevraždu s durmanem před mými dvanáctými narozeninami, kdy jsem tři dny bojovala o život. Viděla jsem, předávkována kokainem, všechny mé kamarády, spolužáky z Čech. Pak si pamatuji jak dvě sestřičky mě zřejmě na ARO zachraňovali tělo před smrtí. Byla jsem přikurtována a myslela jsem na dvě důležité ženy v mém životě - matku a babičku Janu. Byly u mě dvě sestřičky a nepamatuji si všechny procedury, zřejmě mi vyplachovali žaludek a dodávali mému slabému tělu tekutiny, což nebylo příjemné. Pak jsem viděla v jednom blonďákovi mého bývalého Martina, před kterým jsem utekla do Anglie, abych měla pokoj. Pak po mě chtěli, abych se vymočila do podložní mísy, tehdy jsem si to spojila s klientkou Adrianou, která bohužel zemřela do roka a do dne na své postižení. Pak jsem se probudila na modrém gauči, mluvili na mě střídavě lékař, psycholog a sociální pracovník. Nebyla jsem schopná podat o sobě v angličtině nějaké pro ně srozumitelné informace. Vedle mě se objevila paní z ambasády nebo překladatelka, nevím jestli to byla halucinace, každopádně mi dala pár cenných rad v češtině a objevila se za tři dny znova. Po rozhovoru, kdy jsem těm třem odborníkům vcelku rozumněla, jsem zůstala v pokoji sama. Objevila jsem kabelku a v ní všechny doklady, zjistila jsem, že jsem JÁ a že jsem dobrá. Chtěla jsem být hospitalizována v Čechách a vysnila si něco mezi vojenskou nemocnicí v Praze a Třineckou psychiatrií na Sosně. Měla jsem pocit, že mám nadpřirozené schopnosti. Slyšela jsem hlas mé živé babičky Jany, která mi říkala něco v tom smyslu, že mám na sebe dávat pozor a že se také nemusím vrátit už nikdy na tenhle svět. Moc dobře jsem věděla, že tohle není skutečnost, tak jsem vyběhla z "přijímacího" pokoje a žádala si, že musím odjet okamžitě do Prahy za kamarády.
Pak pro mě přišla silná zdravotní sestra, která mi posbírala mé věci a odvedla mě do patra na oddělení. Nechtěla jsem tam být. Chtěla jsem mluvit s někým koho dobře znám. Nerozuměla jsem, co se stalo a hlavně jsem ztratila nedobrovolně svou svobodu. Byla jsem smutná a tak mě oslovil muž jugoslavského původu, který mluvil trochu česky a rozuměla jsem mu, tvrdil mi, že chodil s jakousi slovenkou, o které tvrdil, že je kurva. Zavolal jí a já s ní mluvila. Byla děsně sprostá a poradila mi, že mám kontaktovat sociálního pracovníka. Snažila jsem se pomocí internetu zjistit co se se mnou stalo. Pak přišel nějaký sociální pracovník a mluvil na mě anglicky, nedokázala jsem mu odpovědět a navíc jsem mu nerozuměla. Byla jsem ztracená a moc chtěla do Čech. Zřejmě jsem byla agresivní, nespala jsem (mám po medikaci okno) a tak se stalo, že jsem byla přemístěna na horší oddělení, na izolaci. Nebyla jsem tři dny v kontaktu s rodinou ... totální beznaděj. Pak mám výpadky paměti a myslela jsem si, že jsem mezi duchy. Tento blud pominul okamžitě po tom, co babička řekla, že to nejsou duchové. Matka ač mě uklidňovala čímkoliv, tak její řeči mi, bohužel, vůbec nepomáhali. Vrátila jsem se do reality až když mi, babička, učitelka, řekla, že jsem mezi živými. Pak už to pokračovalo velmi rychle k mému propuštění. Celkově jsem v Londýnském špitále strávila necelé čtyři týdny svého života.
