středa 9. října 2019

Sny a bdění

V mých snech se občas objeví obraz, který nelze úplně odlišit, zdali se to  třeba včera nebo jindy neudálo. Jednou jsem se např. zeptala kolegyně, o čem mi to vlastně povídala a až pak pochopila, že to byl sen. Během noci se zdá spousta snů, některé zapomeneme, jiné si pamatujeme celý život. Dokonce jsem jednou snila po otevření očí, podle lékařů, halucinace. Byl to hlas mé babičky, která byla 2000 km daleko a povídal: To, co si nevyřešíš v tomto životě, tak to už si nevyřešíš nikdy. A od té doby jsem se stala tzv. F20.0. Asi za 3 roky se mi v noci zdál sen, kde jsem viděla nádherně osvícenou babičku, která mě něco četla z bible. Ani v okamžiku probuzení jsem nevěděla o čem text byl.
Když jsem dostávala rozum, v době, kdy děti přestávají tolik zapomínat a pamatují si vzpomínky do dospělosti, tak jsem měla sen o kreslených postavách Tom a Jerry, honili se a také ten sen byl barevný.
Sen, který se mi vlil pod kůží, se zdál 15. nebo 16. 6. Zdálo se mi, že se blíží konec světa. Já, silná osobnost, jsem vyhrála boj o dobro a zlo. Ale začnu od začátku v mém HOMETOWNu se zřítila budova z dob minulého režimu, zbořila se tribuna. Viděla jsem tam umírat spoustu lidí, i mého známého Reného. Smrt mě zasáhne, protože se jí bojím. Bojím se, že to tady už skončí a pak všechny mé sny se roztříští na malé kousky. A také se bojím samoty. Zpět ke snu: lidé se na konci světa stávali více a více závislými na lécích - psychiatrických, aby bylo jasno. Tuto závislost bohužel znám již 10 let. A co se stalo, léky došly a lidem bylo zle. Museli stát fronty na injekce kdovíčeho. Léky podávali zlí lékaři. Chtěli schizofrenikům vysazovat léky. Věděla jsem v tom snu, že musím mít neustále svou dávku drogy, abych si zachovala své já a abych ty dva zlé lékaře porazila, tím, že ve mě je dobro. Dál pak sen pokračoval, ale nechci to rozebírat. Ale oba jsme s Antonínem vyhráli.

středa 29. května 2019

Lásky Román o Romanovi

Vzpomínky už mi splývají, ale pamatuji si na ten den, kdy se ve škole konala dětská diskotéka. Bylo to na konci prvního stupně, konkrétně na konci 4. třídy, ve školní tělocvičně. Šli jsme tam s družinou hrály se hity posledních let devadesátých. Byl tam totiž ON. Vypadal jako Ježíš. Teda, tak jak si ho já podle maleb představuji. Dlouhé tmavé vlasy, modré oči. Ale tehdy jsem si neřekla, že vypadá jako Ježíš, ale jako nádherný kluk, do kterého jsem se na první pohled zamilovala. Tohle období bylo ateistické a snad bych dodala, že i antiteistické. Na diskotéce dělal dýdžeje. Byl v 8. třídě. Byl moje první  láska, platonická, abych to upřesnila. Tehdy jsem jeho jméno psala venku po všech zdech i na všechny školní lavice. Musel vědět, že existuji. Ale dlouho jsem se nedala znát a poznat. Poslala jsem mu Valentýnku, byl rok 1999, a napsala do ní, že ho miluji.
Potkávala jsem ho na chodbách školy. A jak jsem zjistila, jak se jmenuje? Jednou jsem šla z jídelny po schodech nahoru a on dolů a starší holky na něj křikly Ahoj Ro ... (váhala jsem mezi jmény Robin, Robert a Roman). Podle třídní knihy se jmenoval Roman ....hlavně jsem díky tomu věděla, kde bydlí. Podle jména a bydliště jsem hledala v telefonním seznamu jeho telefonní číslo. Našla jsem ho i přes to, že jeho jméno je poměrně obvyklé. Volala jsem a vždy zavěsila.
Pak začlo období osobního kontaktu. To jsem přestala být tajemná. Mezitím si ostříhal vlasy.
V páté třídě jsem se odvážila. Na další diskotéce jsem mu řekla čaj, místo čau. Pak jsem ho jednou potkala (no doopravdy čekala jsem na něj) před školou a  šla s ním jakože stejnou cestou. Krásně jsme si popovídali. A bylo to na dlouhá léta naposled. Pak už chodil vždy s někým ze školy. Pak, moje poslední šance, než jako deváťák odešel ze školy, byla ta, že jsem byly s kamarádkou před jeho domem a bavil se se mnou z patra, opravdu zpatra. Chtěl, abych ho víc neotravovala. Pak odešel ze školy, začaly prázdniny a já jela díky svému experimentu s durmanem do Opavy, ale Roman v tom nehrál skoro žádnou roli. Byla to souhra okolností.
Pak se zjevil u našeho stolu v jedné punkerské hospodě, kde se kouřila tráva. Dali jsme si spolu brko a také mi tehdy řekl, že si mě pamatuje. Ono kdo by ne :-)

pondělí 27. května 2019

Trochu asociál (šikana)

Když zavřu oči, vidím před sebou svou minulost. Alespoň dnes, když nemůžu usnout. Zapomněla jsem si totiž z lékarny vyzvednout jedno nejmenováné hypnotikum. Jsem asi závislá. Nyní nemůžu spát. Snad mi toto psaní, spání spraví.
Ano, když jsem byla malé dítě, nebyla jsem úplně v pohodě a byla jsem trochu asociál (nepřímá citace - úryvek z písně od Zakazaného ovoce). Ano, nebyla jsem IN. Vzpomínám si na vysmívání se ve školce a pak na šikanu na ZŠ. Tyto vzpomínky nejsou příjemné. Nikdy jsem příliš nezapadla. A dnes jsem za to ráda. Nejsem průměrná. Nyní  dvě vzpomínky, co se mi vynořilo a spojilo. Co se událo před několika (dvěma) desetiletími a v roce 2012:
Za prvé: Byla jsem  jsem ve škole, stála jsem u topení na dlouhatánské chodbě. Byla jsem tam sama, protože jsem neměla svou partu. Pouze jednu kamarádku, která tam tehdy nebyla. Přišli kluci ze třídy a začali mě fyzicky napadat a nadávat mi. Dnes už nevím, co říkali, ale tento okamžik se vryl silně do paměti.
Za druhé: Šla jsem v psychóze po Hradčanské, kdo mě zná, tak ví, že v psychóze ztrácím boty, takže bosa a jeden člověk (nevím, jestli tam byl), ale připomněl mi jednoho z těch kluků, a dotyčný řekl Blbá kráva. Asi to úplně nebyla halucinace, ale vztáhla jsem si to k sobě a připomnělo mi to dobu, když jsem byla v páté třídě.
S těmi kluky od páté třídy nejsem v kontaktu, nevím, co dělají, kam se dostali a ani bych je už nepoznala. Ale po přestupu na jinou školu, jsem v sedmé třídě jednoho potkala a ten říkal něco v tom smyslu: utekla jsi před námi. Asi utekla, ale abych si zachránila život a skončila jsem ve 12 letech ve cvokárně. Nebylo to jen kvůli problémům ve škole, ale také doma. Tehdy, krátce před dvanáctými narozeninami, jsem málem dokonala sebevraždu. Vzala jsem si hodně semínek durmanu. Podle lékařů jsem překročila smrtelnou dávku, tak desetkrát, takže nechápu, že jsem to přežila. Byla jsem tři dny v bezvědomí a měla živé halucinace nebo to byly sny. Myslím, že i světlo na konci tunelu jsem někde zahlédla v tvrdém spánku.
Měla jsem v té době jednu jedinou kamarádku, Simonku, která se začala bavit s Terezkou. Žárlila jsem. Simonka mi byla v té době nejblíž. Jediný člověk, kterému jsem věřila. Pak ještě babičce - ale ta se mnou nechodila do třídy :-) Dokud jsme měli hodnou paní učitelku z prvního stupně, tak to bylo celkem OK. Krom toho, že jsem byla na periferii třídního kolektivu. Pak přišla nová učitelka, která mě začla zesměšňovat a vůbec mě nechránila před dětma. Vzpomínka na dlouhou chodbu je nejsilnější.
Také si vzpomínám, že jsem Simoně řekla, že Bůh neexistuje. Asi jsem přemýšlela podobně jako moji rodiče, nebo jsem nechápala, proč mě Bůh nechrání před těmi kluky. Chtěla bych se omluvit, asi jsem se mýlila. Mám od Simči schovanou tu básničku o lásce, kterou napsala ve druhé třídě. Je nádherná. Tím chci říct, že láska odpouští. A kdo mě zná, ví, že se mám dobře. 

pátek 11. května 2018

Přemýšlení ...

Přemyšlím nad tím, v poslední době,  čím dál tím víc. Dalo se předejít této schizofrenii v mém životě? Stačilo by, kdybych se nenapila džusu nebo nesnědla kousek čokolády od neznámého černého muže, který se tvářil jako falešný přítel a uvedl mě do stavu halucinací, které vyvrcholily šílenstvím, které bylo označeno jako paranoidní (nevím, proč takhle) schizofrenie. Vzpomínám si na jeho chlípný pohled, který zval k sexu. Bylo mi pouhých 22 let, právě ve věku, kdy se schizofrenie diagnostikuje a někdy zůstane na celý život. Bojuji, jak můžu a mám pocit, že prohrávám nad psychiatry. Prohrávám nad léky, které sice pomáhají, ale způsobují jen větší zabředlost v nemoci. Nemám emoce, mám úzkosti a rozostřené vnímání. Někdy před usnutím vnímám strašné věci, které nedokážu popsat slovy. Útočí na mě pseudohalucinace všech smyslů. Přes den to zvládám, ale v noci zdá se, že svou duši ztrácím a odevdávám ďáblu. Ráda bych pochopila začátek a konec, dřív než mě navštíví anděl smrti. Nevím čí jsem, ale vím, že jsem. Jsem zde a snažím se pochopit hlas, jediný hlas, který se zjevil a odešel bez toho, aniž bych viděla osobu, která ke mě mluvila. Ten hlas, konkrétně mojí babičky, řekl: To, co si v tomto životě nevyřešíš, to už si nevyřešíš nikdy. Hned na to, jsem byla odvedena na psychiatrické oddělení. Tušila jsem, kdo jsem, jak se jmenuji a ráda bych jim všechno řekla, ale byla jsem šokována. Nevěděla jsem, co se děje, proč tam jsem, bránila jsem se nedobrovolnému pobytu, ale když se mě ptali na diagnozu po pár dnech, z patra jsem jim řekla schizophrenia. Čím jsem si podepsala zřejmě ortel, abych byla považována za klasifikovaného blázna, který se již léčil s touto nemocí a podle jejich doměnek užíval kokain. Byla jsem varována v nemocnici před drogama, tihle vyvrhelové společnosti končí na ulici, řekla téměř doktorka s asijskými rysy. Já - která ani nevěděla, že jsem drogu užila. Dozvěděla jsem se to z propouštěcí zprávy a až moc dlouhou dobu mi to nebylo jasné, co se stalo. Vzpomínám na první rok s nemocí, kdy jsem se opíjela a vzpomínala na Anglii. Vzpomínky již vybledly, ale mluvila jsem o tom až moc často, asi to byl největší zážitek v životě. Bohužel jsem o tom mluvila jen s dobrým přítelem. Nebyl nikdo, kdo by mi vysvětlil, co se stalo, když jsem nebyla při smyslech. Ano vím, bloudila jsem ulicemi s bílými domy, hrabala se v odpadcích, cítila plyn a hledala útočiště na spánek, který jsem potřebovala, byla zmatená a viděla kosmonauta, ale nebyl to jen následek užití drogy? V nemocnici mi nasadili téměř okamžitě medikaci, přitom by možná stačil detox a vlídné slovo.
Ráda bych pochopila, co mám vyřešit, ale nemám se krom sebe koho ptát. Byla jsem sama a byla jsem si vědoma, že konkrétní hlas je hlasem. Ovšem řekl mi příliš konktrétní větu na kterou jsem dodnes nezapomněla. Ráda bych přeskočila tento experiment a žila si svůj bezstarostný mladý život bez zkušeností s psychiatrií.
Myslela bych si dnes, kdybych neměla 9 let zkušeností s psychiatrií, asi úplně to samé, co ostatní lidé, kteří neznají psychickou schizofrenii. Ano, přesně to. Pacienti psychiatrických nemocnicí jsou nebezpeční šílenci, které bych nechtěla potkat na ulici. Paradoxně díky své zkušenosti s nimi pracuji a nebojím se jich. Dokonce některé vyvolené mám za své přátele. Nevím, co mám řešit, a někdy mě to trápí. Jindy si žiju úplně skoro normální život. Přiznávám sama sobě, že nevím kde a proč je začátek nemoci. Nevím komu dát vinu a jak se s tím smířit.

pátek 24. listopadu 2017

Nynější pocity a sny o návratu do minulosti

Někdy jdu ven a přestávám vnímat svůj svět. Tím myslím své myšlenky a pocity. Začínám vnímat ten svět, který je okolo. Někdy se cítím jako bych vykouřila špatnou marihuanu. Zvuky jsou hlasitější, smích druhých jako namířený vůči mé osobě, lidé děsivější. Někdy nepomůže ani pár tabletek rivotrilu. Vnímám druhé a sebe vnímám jako bych nebyla. Jako kdybych byla průhledná a svět se kolem zbláznil. Vnímám výrazy lidí a jejich škleby. Přestávám vnímat své myšlenky a vidím jen to, co slyším. Ano, někdy se dostávám do stavu, kdy mi není dobře. 
Díky lékům nemohu projevovat své emoce - už tři roky jsem neplakala. Ráda bych uronila slzu místo toho, aby se ve mě hromadilo napětí, které se přemění v úzkost a tlak či bolest hlavy. Když mě někdo rozesměje, tak to musí být něco moc vtipného. Spíš se mračím než usmívám. Je mi líto, cítím se někdy ne jako člověk, ale jako robot bez emocí. Jako stroj bez srdce. Nic necítím, maximálně tak tlak kolem srdce. Chtěla bych brečet do nekonečna.Chtěla bych proměnit své slzy ve vodopád.
Chtěla bych některé věci prožít znovu, střízlivá. Například jaké to je být sjetá znovu kokainem a odlišit skutečnost od halucinací. Chtěla bych mít možnost odmítnout kokain a chtěla bych předejít první hospitalizaci. Toužila bych se znovu rozjet z Londýna k českému lékaři a povědět mu, co jsem tehdy cítila. Halucinace a bludy to před kokainem určitě nebyly. Byla to spánková deprivace a změny nálad. Chtěla bych jinou diagnozu. Nevím jakou ... ale když člověk řekne: "Mám schizofrenii", tak se z něj stane automaticky schizofrenik a mám pocit, že přestává být člověkem. Lidé se jej začnou bát. Přitom je to tak, že on se bojí jich. Asi se bojím lidí, někdy. 
Chtěla bych tomu černochovi, co mi to svinstvo vmíchal do pití, dát přes hubu. Chtěla bych ho najít a pořádně od plic mu vynadat. Protože od tý doby mám psychické problémy. Chtěla bych mluvit víc anglicky a chtěla bych, abych nemusela prožít tu noc, kdy jsem měla strach o svůj život. Chtěla bych si vzpomenout, co se dělo. A stejně bych mu chtěla dát přes držku! :-)



Honzovi Jarošovi

Psáno večer s velmi roztřesenou rukou .... svému bývalému šéfovi Zapsaného spolku Kolumbus.

Milý Honzo,
odešel jste téměř před rokem. Často na Vás myslím a je mi líto, že Vám nemohu zavolat. Je to smutné, že jste odešel bez rozloučení. Nemohu si na to pořád zvyknout. Pamatuji, jak jste ve Formice, v bývalém zaměstnání (call centrum) vysvětloval a zastával se mě, že duševně nemocní to mají těžký a že by měli mít ohledy. Také vzpomínám na Bláznivý festival ve Žlutých lázních, kde jsem u stolu seděla já, Vy a Jarolímek. Bavili jsme se o mém studiu sociální práce, že to může být velká výhoda, že má zkušenost s duševními trablemi. Je mi líto, že jste umřel těsně před ukončením mého studia a před mou promocí. Byl byste jeden z těch, které bych na ní pozvala. 
Vzpomínám, když jste mi říkal něco moc hezkého z Bible a já stála u popelnic. Paradoxně. Nevzpomenu si, co to bylo a snad mi to řeknete u toho společného stolu, tam nahoře. Také jste říkal něco o tom, že chlapi ze mě mají nahnáno, když jsem psychotila. Nepochopila jsem to úplně. A už se nezeptám, až někdy... snad. Věděl jste moc dobře, jak se věci mají. Věděl jste a viděl jste. 
Často jsme spolu kouřívali cigarety, ale vždy si vykali. Bylo to jako z jiné doby. Několikrát jste mi i nábídnul Viceroyku.
Vzpomínám často na naše první setkání - bylo to před Ministerstvem zdravotnictví. Často jsme spolu debatovali nad reformou a vlastně jsem o Vás nic nevěděla. Vy jste věděl o mě víc. 
Děkuji, že jste mi fandil a děkuji za všechno. Kdybyste byl živ, tak Vám zavolám. Bohužel jste tam, kde živí nemají přístup a já se ani chytrým telefonem nedovolám.

Chybíte mi. Moc.

Vaše Katka

čtvrtek 23. listopadu 2017

Za ostnatým plotem životem

Chtěla bych napsat něco velmi inteligentního, ale ať přemejšlím, jak přemejšlím ... tak mě napadají samé hovadiny. Třeba včerejší vyprávění o tom, jak je nádherné milovat Leelu (z futuramy). Je nádherné, jak láska je slepá. Chtěla bych někdy milovat, tak abych neviděla. Snažím se řídit Biblí o tom, co je láska a dělá se mi akorát na čele vráska. Moje první vráska! Měla bych mít před svatbou a zatím to vypadá na velký životní krach. On Antoním asi nebude ten Ježíš. A jsem vůbec, já, ta Maria Magdalena? 
Zrovna včera mi nejlepší kamarádka říkala, že bude konec světa. Prý po prvním černém prezidentovi a že papež František je ten poslední papež. Podotýkám, že Lucie nemá diagnostikovanou žádnou nemoc.Tak nad tím přemýšlím, jestli se toho konce dožiju. A říkám si, zda-li ty moje bludy, které jsem měla v nemoci, nejsou pravdivé. Bylo by krásné být tou poslední a prvou, být tím, kdo vysvobodí svět ze všech trápení, protože to utrpení zažil. Tímto se nechci litovat, jen podotýkám, že to, co jsem zažila já, by jiný nepřežil. Lucie je moje zlatíčko. Jednou mi řekla, že mi nemůže říct, kdo jsem, protože musím na to přijít sama. Bylo by krásný být v nebi s těmi, co miluji a já miluji všechny. Takže zase nenápadně zabředávám do myšlenek ... bylo by krásný být v nebi a kdybych byla já ten Bohočlověk. Ono těch Ježíšů mám je v Bohnicích víc, takže si říkám, zda-li nepatřím mezi ty ostatní blázínky, co jsou přesvědčeni o své pravdě. Těší mě, že jsem Peer - em a že můžu ukazovat cestu, pravdu a život. Jinak včera mě ještě pobavilo od kolegy, že peer - ové jsou takoví upíři v opačném slova smyslu. Bylo by krásné, kdyby zrovna Kateřina Damiána byla Marie Magdalská. Už jen význam těch mých dvou jmen je paradox- Kateřina dle přání otce, stydlivá a Damiána je rostlina povzbuzující chtíč. Ale to nikomu radši neříkám - ani jedno, kdo jsem a co znamenám :-)
Ještě mi v hlavě zní ta věta, od babičky Jany, kdy jsem měla hlas v Londýně: "To co si v tomto životě nevyřešíš, to už si nevyřešíš nikdy". Mám pocit, že mám poslední šanci dokázat, kdo jsem a proto se tak snažím o to být to nejlepší. Doufám, že mi jednou Lucie řekne, co myslela tím, to co jednou napsala a co se mi vrylo do hlavy. Lucie je fakt milá :-)
Další věc - moje nejoblíbenější číslo tři - už snad od tří let:-) je mým osudem. Tři dny jsem byla v komátu, tři dny se mi děje to zlý, čemu se říká schizofrenie a za tři roky mi bude 33. Snad nezahyneme v agonií a nezahynem vůbec.Ale to ví jen můj Otec. A snad Lucie neměla pravdu. Modlím se, ať jsem, kdo jsem.
A na co se ještě těším? Tak na třetí díl scifi Propast času, protože tam se objeví Bůh a všechno rozlouskne. Kdo nečetl, tak Roman Bureš - můj nejoblíbenější spisovatel - píše o prolomení časoprostoru ... což je skoro jako o mém životě.