Zážitky děsivé

Můj život dle vyprávění začal v Bratislavě na dovolené. Byla jsem dvě buňky. Matky vajíčko a otce nejrychlejší spermie. Můj život nějak pokračoval, nepamatuji si, co se dělo, znám pouze z vyprávění. Můj otec pil, a to pil až do agresivní nálady a nešetřil fackami a kopanci. Nechci si stěžovat. Chci to jen zpracovat. V psychóze jsem zažila pocit osamoceného vajíčka, což byl děsivý pocit. Matka nejen fyzicky trpěla, ale určitě i psychicky. Zatím není vědecky doloženo, jak je to s přenosem pocitů na dítě v břichu, ale myslím si, že to ovlivnilo dost mou psychiku. Vzpamatovávám se z toho až doteď.

Můj porod dle vyprávění nebyl žádná slast. Šla jsem nohama napřed a tahali mě kleštěmi. Byla to má obrana? Před vnějším světem, kdy jsem se nechtěla narodit. Ale narodila jsem se celkem v pořádku. Až do doby, kdy máma si všimla, že koukám do blba – zajímalo by mě na co jsem jako 4 měsíční miminko hleděla. Diagnóza epilepsie. Naštěstí nikdy nebyl záchvat.

Pak se máma odstěhovala k otčímovi, kterému jsem začala po asi krátké době říkat táta. Nepamatuji si. Utkvěla mi v hlavě vzpomínka, kdy otčímova matka, má nevlastní babička, mi neustále vyprávěla, že jsem pomazala zeď výkaly. Děsí mě to. Avšak prý je to normální.

První vzpomínka je z roku 1991 kdy dědu odváželi do nemocnice. Nesli ho na židli a tehdy jsem ho viděla naposledy.

Další traumatická vzpomínka je ze školky, mohlo mi být tak pět. Bála jsem se, zeptat učitelky, zdali mohu na WC a počůrala jsem se do postele. Byla to zlá paní učitelka.

Tehdy jsem začala vnímat, že jsem jiná. Jiná v tom smyslu, že jsem měla problém s řečí. Tzv. šišlala jsem. Děti se mi smály. Pokračovalo to až … nevím přesně, protože když už se mě nesmáli, že jsem ušišlaná, tak si mě vybrali kluci, že jsem ošklivá a já se neuměla bránit.

V té době, píšu to takhle poprvé a nechci se zatím více rozepisovat, protože o mrtvých se má mluvit v dobrém, ale otčím se mě snažil sexuálně zneužívat. Naštěstí se mi podařilo ubránit své tělo a krom špatných vzpomínek … asi nemám trauma. Nebo mám? Mám problém s odpuštěním otčímovi a mamince.

Ne, vážně nechci, aby mě někdo litoval.

Pak – mi bylo skoro 12 a chtěla jsem se zabít. Místo soucitu jsem se však cítila opuštěná a nepochopená. Doktor jen konstatoval, že mám nemocný mozek. Mé první setkání s psychiatrem. Poslal mě na prázdniny do Opavy. Jo, bylo tam krásně. Konečně jsem byla oblíbená.

Pak byla bouřlivá puberta, nějaké zkraty, kvůli kterým se se mnou nevlastní matka nebaví a nebavil se se mnou ani otec. Ano, lituji toho.

Pak byla střední škola – byla jsem na okraji kolektivu, přesto asi celkem spokojená. Byla jsem mimo domov. Mimo to, jak otčím začal pít tvrdý alkohol a začal se chovat nehezky ke své rodině. Alkohol je metla lidstva.

Pak jsem jela do Prahy, dva roky jsem žila sama, užívala si bohémského života a byla velmi spokojená. Jenže jsem se chtěla dostat ještě výš a chtěla jsem si splnit svůj sen. Ve 22 jsem odjela do Anglie a tam se zhroutila. Dostala diagnózu. Za to, že jsem bojovala o svou duši.

Schizofrenie mi však otevřela nové obzory a myslím, že bych byla ráda, kdybych jí už nepotřebovala.

Možná to zní, že tam není žádný optimismus, ale jo, přežila jsem a žiji celkem spokojeně dál. Nikdo neměj o mě strach :-)

Strach

Mám strach … mám strach … z čeho? Z budoucnosti, ze života i ze smrti … myšlenky se mi honí hlavou sem a tam a já si říkám, jestli mám šanci tohle za tenhle život vyřešit. Nevím, kolik mi zbývá času. Nevím, jestli zítra budu dále žít, jestli se něco zásadně nezmění. Nevím. Přála bych si mít křišťálovou kouli a vědět, co bude. Přála bych si umět … vše a vlastně nic…. Když se na tohle dívám, nevím, kam to povede, protože se neustále točím v kruhu. V bludném kruhu, a možná má ten kruh i ostré hrany o které se postupem života brousím a život proto bolí. Nechci si stěžovat a ani nechci, aby někdo byl smutný. V žádném případě si nepřeji další vyghostování. Jsou to jen mé pocity, které potřebuji srovnat a říkám si, třeba to někomu pomůže? Někoho to nakopne? Někdo pochopí, že schizofrenie není jen vraždění nevinných obětí, je to nemoc jako každá jiná. Jenže nejde vidět. To, co „nemocný“ cítí, je těžko definovatelné.

Cítím se sama, i když jsem v davu. Nejhorší jsou ty úzkosti, kdy vnímám strach a zároveň vnímám ve zvýšené míře i okolí. Lékaři tomu říkají depersonalizace, derealizace.

Hlasy nemám. Tedy, opakuji se, měla jsem. Hlas živé babičky, který mi řekl důležité poselství. Nevím, jestli to byla halucinace nebo poselství. Lékaři v Anglii to možná označili jako za zoufalství – zoufalství volající duše, která umírala. Přesto jsem přežila. A říkám si, že když jsem prožila a přežila tohle, tak už mě nic nezastaví.

Bludy – co jsou bludy, co je patologické? Bludy jsou mylná přesvědčení, ale ty, jak se dívám mají i vysocí představitelé v naší malé zemi. Jsem ta, která jsem. Tečka. (ne ta po očkování :-D)

Měla jsem po pominutí „akutních příznaků“ abulii – nedostatek vůle. Je to strašný stav, který Ti brání vstát z postele. Pomocí vůle jsem abulii překonala.

Další příznak na který mě upozornil ex, je že nemám mimiku. Teda asi jí trochu mám. Myslím, že je to po lécích.

Paranoiu mám jen, když mám velkou úzkost a dokážu si racionálně říct, že ten člověk na mě nekouká, neciví, protože … těžko říct. S úzkostí zápasím, docela jsem se jí naučila i ignorovat. 

Jinak mě vlastně nic netrápí. Skoro.

Život po Životě

 

    Čím dnes začnu? A myšlenkou „mám strach“, která se mi honí hlavou. Je mi momentálně celkově špatně, mám obavy, úzkosti, myšlenky, které mě obtěžují a lidé mě štvou víc než obvykle. Zdá se, že mě momentálně opustil optimismus.

         Za prvé mám strach, že se blíží nemoc, v mém případě psychóza. Mám strach, že se mi přitíží, tak, že už se z toho nedostanu. Lidé, kteří neví, co je psychóza, ať si to vygooglí, já nyní popíšu, co je psychóza pro mě, co znamená.                                                                                                                      Co  je tedy pro mě psychóza? Je to stav, ve kterém se necítím dobře a zažívám věci, které ostatní smrtelníci nedokážou zažít. Možná něco zažívá i jiný „nemocný“, ale je důležité si uvědomit, že každý máme jiný příběh. O mém příběhu se můžeš dočíst tady nebo se mě můžeš zeptat … bla, bla… zpět k textu, jiné věci, které nedokážou ostatní smrtelníci zažít, je např. to, co jsem zažila v roce 2009, když mi bylo pouhopouhých 22 let. Nevím, jestli někdo kromě mě, použil termín „oblast ztracených duší“, ale já jsem v Londýně prožila pocit dejavú, když jsem utekla před lidmi a cítila, že už jsem tam žila a potkávala jsem zároveň divné lidi s divnými očima – jakoby měli prázdno v očích. Hledala jsem před těmito lidmi úkryt a našla jsem jej v kostele, ale začala jsem tam tak vyšilovat, že mě odvezli do Mental Hospital v Chelsea. Podotýkám, že do tohohle stavu jsem se dostala po několikadenní absenci spánku a hlavně užití kokainu. Ovšem, bohužel, situace se 3x zopakovala (v roce 2010, 2012 a 2016)- takže nevím, zdali mám nemoc nebo zažívám něco jako nadpřirozené věci nebo např. psychospirituální krizi nebo se dostávám do svých minulých životů.  Psychóze je tedy pro mě stav, kdy je mi pěkně blbě, teda přesně hnusně blbě a nedokážu si poradit bez hospitalizace v psychiatrickém zařízení. 

        Za druhé  mám strach ze smrti, který se nejvíc projeví v době propuknutí psychózy. Možná mám strach, i ze života. Chtěla bych nahlédnout do příčiny svých současných potíží – v tomto životě a domnívám, se že mé současné potíže nevychází jen z tohohle života.  

         Za třetí zároveň mám strach z esoteriky, ale zároveň mám pocit, že by mohla vyléčit mé současné potíže. Na papíře snad to slovo neumím ani napsat. Mám zkušenost, že spousta lidí se k psychóze dostane skrze esoteriku nebo jiné alternativní směry, já se k esoterice dostávám skrze psychózu. Musí být přece něco, co mi může odpovědět na otázky, na které nedokážu nalézt odpověď. Podotýkám, že věřím v Boha, jsem katolička, ale uznávám některá pohanská přesvědčení – např. že jsou jakési energie, a z energií se tvoří duše (nevím, jak to však mám definovat) a hlavně věřím v reinkarnaci a cestu, která nás skrze věčný koloběh dovede do nebe.

    Doufám, že to nebude nyní znít jako bláznovina a řeknu tajemství – ztotožňuji se s jednou biblickou postavou z Ježíšovy doby, o které je v bibli velmi málo napsáno, byla však Ježíšovi nejblíže. Celkově mi přijde, že s touto ženou mám velmi mnoho společného. Ale vím, že jsem v tomto světě, žila tolikrát, že je to možná blud a hlavně já si nic nepamatuji. Mám pocit, že zažívám to, co M. zažila. Ovšem nikdo nemůže pochopit mé myšlení bez poznání toho, co jsem o sobě zjistila v tomto životě.

    Za čtvrté - mám strach že díky tomuto textu mě spousta lidí odsoudí. Mám strach ze samoty. Je to vážně slátanina a mě jde hlavně o to, abych si uklidila bordel v hlavě a bylo mi o trochu lépe. Možná to nemá hlavu ani patu, nedokážu to posoudit. Dále k bodu 3 – myslím si, že reinkarnace probíhá lidi v lidi nebo jiné vyšší bytosti. Žijeme tolikrát kolikrát je potřeba než dojdeme do nebe. Přece logicky, kam by se vešly ty duše. Vede mě k tomu hlas mé babičky, který jsem slyšela v Anglii (věděla jsem, že tam není): „to si na tomhle světě nevyřešíš, si nevyřešíš nikdy“. Myslím, že mám poslední šanci napravit chyby, které pořád opakuju. Domnívám se, že se blíží konec věků, tzv. Apokalypsa, o které píše Jan v bibli. Nevím, jak bude vypadat nebo jestli už nežijeme v nějakém jiném světě. Každopádně se těším, že se potkám s Bohem…. ups … to vypadá hodně psychoticky, ale už jsem taková, jaká jsem. Každopádně cítím, že potřebuji v tomhle životě vyřešit, to co už řeším od počátku, co jsem duší.

Svět

V rámci studia filosofie nám vyučující položil otázku, co je svět? Včera, dnes i zítra nedokážu přesně odpovědět. Napadají mě veličiny, které se jeví jako maličkosti a propadají se do propastí. 

Čas. Ano, na střední škole jsem tvrdila, že čas  neexistuje. Nelze jej vidět, to je ta příčina, která mě hnala k tomuto přesvědčení. Mnohem později jsem uznala, že čas musím uznat. Protože ano, čas se dá měřit na stopkách, hodinkách i hodinách. Všude jsou věže kostelů s hodinami. Přesto jsem tvrdila, že čas neexistuje.Tvrdila jsem tehdy, že tyto měřící zařízení jsou výmyslem člověka. Protože jak poznat vteřinu? Jak rozlišit neviditelnou minutu? A co hodina - některá krátká, jiná dlouhá jako celý den? Uznávala jsem pouze den, měsíc a rok, který lze měřit podle toho, za jak dlouho oběhne to a to těleso kolem jiného tělesa nebo své osy.  

Bohužel včerejšek nelze vrátit a zítřek nelze předvídat. Lze jen přítomnost prožívat, vzpomínat a plánovat. A plány ne vždy vycházejí. Myslím, že tedy, dnes, že na světě panuje čas. Mnohem později jsem uznala, že čas musím uznat. Čas plyne od narození až po smrt a možná i poté...

Možná proto se propadám do světů, které neexistují. Počítám prsty, abych zjistila, kolik mám sourozenců a vidím v symbolech znamení. A v mřížích vidím vězení. Chtěla bych být ta, která umí zázraky a chtěla bych léčit lidi ze smrti. Chtěla bych mnoho. Chtěla bych sny proměnit v realitu a realitu vyměnit za sny. Chtěla bych proměnit slovo sny za syn, aby bylo zjevné to, co je skryté. Je to svět. 

 

Sny a bdění

V mých snech se občas objeví obraz, který nelze úplně odlišit, zdali se to  třeba včera nebo jindy neudálo. Jednou jsem se např. zeptala kolegyně, o čem mi to vlastně povídala a až pak pochopila, že to byl sen. Během noci se zdá spousta snů, některé zapomeneme, jiné si pamatujeme celý život. Dokonce jsem jednou snila po otevření očí, podle lékařů, halucinace. Byl to hlas mé babičky, která byla 2000 km daleko a povídal: To, co si nevyřešíš v tomto životě, tak to už si nevyřešíš nikdy. A od té doby jsem se stala tzv. F20.0. Asi za 3 roky se mi v noci zdál sen, kde jsem viděla nádherně osvícenou babičku, která mě něco četla z bible. Ani v okamžiku probuzení jsem nevěděla o čem text byl.

Když jsem dostávala rozum, v době, kdy děti přestávají tolik zapomínat a pamatují si vzpomínky do dospělosti, tak jsem měla sen o kreslených postavách Tom a Jerry, honili se a také ten sen byl barevný.

Sen, který se mi vlil pod kůží, se zdál 15. nebo 16. 6. Zdálo se mi, že se blíží konec světa. Já, silná osobnost, jsem vyhrála boj o dobro a zlo. Ale začnu od začátku v mém HOMETOWNu se zřítila budova z dob minulého režimu, zbořila se tribuna. Viděla jsem tam umírat spoustu lidí, i mého známého Reného. Smrt mě zasáhne, protože se jí bojím. Bojím se, že to tady už skončí a pak všechny mé sny se roztříští na malé kousky. A také se bojím samoty. Zpět ke snu: lidé se na konci světa stávali více a více závislými na lécích - psychiatrických, aby bylo jasno. Tuto závislost bohužel znám již 10 let. A co se stalo, léky došly a lidem bylo zle. Museli stát fronty na injekce kdovíčeho. Léky podávali zlí lékaři. Chtěli schizofrenikům vysazovat léky. Věděla jsem v tom snu, že musím mít neustále svou dávku drogy, abych si zachovala své já a abych ty dva zlé lékaře porazila, tím, že ve mě je dobro. Dál pak sen pokračoval, ale nechci to rozebírat. Ale oba jsme s Antonínem vyhráli.

Lásky Román o Romanovi

Vzpomínky už mi splývají, ale pamatuji si na ten den, kdy se ve škole konala dětská diskotéka. Bylo to na konci prvního stupně, konkrétně na konci 4. třídy, ve školní tělocvičně. Šli jsme tam s družinou hrály se hity posledních let devadesátých. Byl tam totiž ON. Vypadal jako Ježíš. Teda, tak jak si ho já podle maleb představuji. Dlouhé tmavé vlasy, modré oči. Ale tehdy jsem si neřekla, že vypadá jako Ježíš, ale jako nádherný kluk, do kterého jsem se na první pohled zamilovala. Tohle období bylo ateistické a snad bych dodala, že i antiteistické. Na diskotéce dělal dýdžeje. Byl v 8. třídě. Byl moje první  láska, platonická, abych to upřesnila. Tehdy jsem jeho jméno psala venku po všech zdech i na všechny školní lavice. Musel vědět, že existuji. Ale dlouho jsem se nedala znát a poznat. Poslala jsem mu Valentýnku, byl rok 1999, a napsala do ní, že ho miluji.
Potkávala jsem ho na chodbách školy. A jak jsem zjistila, jak se jmenuje? Jednou jsem šla z jídelny po schodech nahoru a on dolů a starší holky na něj křikly Ahoj Ro ... (váhala jsem mezi jmény Robin, Robert a Roman). Podle třídní knihy se jmenoval Roman ....hlavně jsem díky tomu věděla, kde bydlí. Podle jména a bydliště jsem hledala v telefonním seznamu jeho telefonní číslo. Našla jsem ho i přes to, že jeho jméno je poměrně obvyklé. Volala jsem a vždy zavěsila.
Pak začlo období osobního kontaktu. To jsem přestala být tajemná. Mezitím si ostříhal vlasy.
V páté třídě jsem se odvážila. Na další diskotéce jsem mu řekla čaj, místo čau. Pak jsem ho jednou potkala (no doopravdy čekala jsem na něj) před školou a  šla s ním jakože stejnou cestou. Krásně jsme si popovídali. A bylo to na dlouhá léta naposled. Pak už chodil vždy s někým ze školy. Pak, moje poslední šance, než jako deváťák odešel ze školy, byla ta, že jsem byly s kamarádkou před jeho domem a bavil se se mnou z patra, opravdu zpatra. Chtěl, abych ho víc neotravovala. Pak odešel ze školy, začaly prázdniny a já jela díky svému experimentu s durmanem do Opavy, ale Roman v tom nehrál skoro žádnou roli. Byla to souhra okolností.
Pak se zjevil u našeho stolu v jedné punkerské hospodě, kde se kouřila tráva. Dali jsme si spolu brko a také mi tehdy řekl, že si mě pamatuje. Ono kdo by ne :-)

Trochu asociál (šikana)

Když zavřu oči, vidím před sebou svou minulost. Alespoň dnes, když nemůžu usnout. Zapomněla jsem si totiž z lékarny vyzvednout jedno nejmenováné hypnotikum. Jsem asi závislá. Nyní nemůžu spát. Snad mi toto psaní, spání spraví.
Ano, když jsem byla malé dítě, nebyla jsem úplně v pohodě a byla jsem trochu asociál (nepřímá citace - úryvek z písně od Zakazaného ovoce). Ano, nebyla jsem IN. Vzpomínám si na vysmívání se ve školce a pak na šikanu na ZŠ. Tyto vzpomínky nejsou příjemné. Nikdy jsem příliš nezapadla. A dnes jsem za to ráda. Nejsem průměrná. Nyní  dvě vzpomínky, co se mi vynořilo a spojilo. Co se událo před několika (dvěma) desetiletími a v roce 2012:
Za prvé: Byla jsem  jsem ve škole, stála jsem u topení na dlouhatánské chodbě. Byla jsem tam sama, protože jsem neměla svou partu. Pouze jednu kamarádku, která tam tehdy nebyla. Přišli kluci ze třídy a začali mě fyzicky napadat a nadávat mi. Dnes už nevím, co říkali, ale tento okamžik se vryl silně do paměti.
Za druhé: Šla jsem v psychóze po Hradčanské, kdo mě zná, tak ví, že v psychóze ztrácím boty, takže bosa a jeden člověk (nevím, jestli tam byl), ale připomněl mi jednoho z těch kluků, a dotyčný řekl Blbá kráva. Asi to úplně nebyla halucinace, ale vztáhla jsem si to k sobě a připomnělo mi to dobu, když jsem byla v páté třídě.
S těmi kluky od páté třídy nejsem v kontaktu, nevím, co dělají, kam se dostali a ani bych je už nepoznala. Ale po přestupu na jinou školu, jsem v sedmé třídě jednoho potkala a ten říkal něco v tom smyslu: utekla jsi před námi. Asi utekla, ale abych si zachránila život a skončila jsem ve 12 letech ve cvokárně. Nebylo to jen kvůli problémům ve škole, ale také doma. Tehdy, krátce před dvanáctými narozeninami, jsem málem dokonala sebevraždu. Vzala jsem si hodně semínek durmanu. Podle lékařů jsem překročila smrtelnou dávku, tak desetkrát, takže nechápu, že jsem to přežila. Byla jsem tři dny v bezvědomí a měla živé halucinace nebo to byly sny. Myslím, že i světlo na konci tunelu jsem někde zahlédla v tvrdém spánku.
Měla jsem v té době jednu jedinou kamarádku, Simonku, která se začala bavit s Terezkou. Žárlila jsem. Simonka mi byla v té době nejblíž. Jediný člověk, kterému jsem věřila. Pak ještě babičce - ale ta se mnou nechodila do třídy :-) Dokud jsme měli hodnou paní učitelku z prvního stupně, tak to bylo celkem OK. Krom toho, že jsem byla na periferii třídního kolektivu. Pak přišla nová učitelka, která mě začla zesměšňovat a vůbec mě nechránila před dětma. Vzpomínka na dlouhou chodbu je nejsilnější.
Také si vzpomínám, že jsem Simoně řekla, že Bůh neexistuje. Asi jsem přemýšlela podobně jako moji rodiče, nebo jsem nechápala, proč mě Bůh nechrání před těmi kluky. Chtěla bych se omluvit, asi jsem se mýlila. Mám od Simči schovanou tu básničku o lásce, kterou napsala ve druhé třídě. Je nádherná. Tím chci říct, že láska odpouští. A kdo mě zná, ví, že se mám dobře.