RODIČE, DĚTI A JÁ

Psáno při jedné noční kdysi dávno ... Takový adolescentní depresivní samopsaní.

Mám strach ze samoty, a přesto se bojím lidí? Sama nevím ... možná zkušenosti? Tolik lidí mě zradilo, zranilo a vždy mi svým způsobem lezli na nervy. Mám v sobě zakořeněný pocit, že mě nechápou ... od malička. Od malička mám pocit, že mě nechápou, že mi nerozumí ... snad je to vlivem prostředí ve kterém jsem vyrůstala? Možná to bylo úelem TOHO "výš"? Možná osud? ... a možná? Ptám se ... a není koho. Není kdo by mi srozumitelně odpověděl ... snad to jednou pochopím. Někdy?

Jsem však ráda, za to, že jsem se narodila, tam kde jsem se narodila. Jsem ráda za to, co mám, ale občas se nedokážu smířit s minulostí ... hlavně bych některé věci udělala jinak, kdybych TO tehdy chápala a měla zkušenosti ...co mám dnes. Od chvíle, co jsem to mohla vnímat, jsem se cítila ukřivděná a zpětně si uvědomuju, že jsem to neuměla vyjádřit ... umím to dnes? Těžko říci. Sama v sobě se nevyznám. Cítila jsem neustálou touhu udělat něco vyjímečného ... a nevěděla jsem jak ... a také co by to mělo být ... Svět se mi zdál malý, neměla jsem však věk, abych byla schopna udělat to, co si přeju. Také odvahu, rozum, snahu ... Cítila jsem se osamělá a nepochopená. Ani jsem si nedokázala představit, že se to může někdy změnit. Byla jsem flustrované dítě? Nepochopené dítě? Zůstalo to ve mě? Nevím.

Rodiče byli z jiného těsta, navíc příliš mladí, nedospělí? Prarodiče byli moc staří, ale byli milým zpestřením mého tehdy "osamělého" života. Vrstevníci, ti mi už vůbec nerozumněli a nedokázala jsem zapadnout ... byli mi příliš cizí na to, abych se s nimi dokázala bavit. Uměla jsem to vůbec tehdy?

Navíc jsem měla roli "nejstaršího ze všech" ...

Občas jsem nalezla člověka, který mi rozuměl, ovšem strach, otevřít se, zůstával. Měla jsem strach z nepochopení? Těžko říct. Něco z toho ve mě zůstalo. Hluboko kdesi v duši ... či v hlavě?

Byla jsem asi zvláštní dítě ... aspoň to o mě říkali ostatní ... možná se jim to zdálo z jejich pohledu? Ráda jsem zůstávala o samotě a sotva jsem se naučila číst, našla jsem věrného přítele v knihách. Byli to přátelé, kteří mi zpříjemňovali chvíe nudy ... Vždy jsem toužila psát a psala jsem, jenže ... jsem chtěla, aby mé texty chválili ostatní a hlavně, aby je chápali, i ti cizí ... ale mí blízcí to nedokázali chápat ... měli svůj "dospělý" svět. Psala jsem si deníky, ale nechtěla jsem, aby je četli ostatní, ale oni si je občas našli ... a smáli se mi. Nedokázala jsem to pochopit.

Chtěla jsem chodit do knihovny ... slyšela jsem však, že to stojí peníze! Ach ty peníze! A také jsem slýchala, že je to v mém věku zbytečné ... nakonec jsem si to vybojovala ... nevím kolik mi bylo ... moc asi ne ... Vzpomínám si, že tam byla moc milá paní knihovnice. Chodila jsem si tam ráda půjčovat. Různé knihy ... milovala jsem je ... doma nechápali jak opravdu skoro pořád ležím nad knížkami, hlavně táta. Byl to můj imaginární svět a toužila jsem po soukromí. K tomu mi sloužila postel ... postýlka ... a dodnes když mám náladu, ráda si tam lehnu a relaxuju ... teď už bohužel nemám tolik času ... nebo se mi to jen zdá? Nebyla jsem vša lenoch a nějaké obézní dítě, co nesportovalo. Akorát k tomu nebyly příležitosti ... nebo se mi pouze nechtělo?

Milovala jsem kolo, avšak doma jsem nemohla. Rodiče mi to nedovolili. Asi měli strach, že se mi na naší vcelku klidné cestě něco stane? Že mi někdo ublíží? Jezdívala jsem u jedné z babiček. Pořád sem a zpět a to člověka po čase omrzí ... Vlastně jsem odjakživa chtěla dokázat víc a také jsem měla pocit, že ostatní rodiče dovolí svým potomkům víc ... nedokázala jsem pochopit jejich strach, obavy ... nemohla jsem to znát, byla jsem dítě. Také jsem často slyšela slovo sobec, že jsem po vlastním tátovi ... to mi ubližovalo. Neměla jsem možnost za dosavadní život ho pořádně poznat. Znala jsem ho z "doslechu" ... On nebyl schopen a snad neměl možnost? mi ukázat jaký ve skutečnosti je ...

Milovala jsem vodu ... má mladší babička mi to umožňovala. Chodila se mnou k vodě. Ke studené řece, kde jsem vydržela tak dlouho, dokud to jen šlo. Často mě "vytahovali" z vody s modrými rty, klepající se ...Jo, babičky to se mnou uměly ... Bylo to tím, že mi byly vzácné? Nebo měly o tolik více zkušeností s výchovou? A hlavně byly starší než máma ... byla příliš mladá na mateřství nebo také ne? Byla jiná doba ...byli snad mladí lidé připraveni na mateřství a otcovství dříve než dnešní generace? Těžko říci ...

Občas jsem se však od babičky cítila podvedená. To tehdy, když na mě žalovala. Babičky to vidí jinak než jejich vnoučata. Ale tak to dělají všichni dospělí (aspoň podle mého názoru), nechápou myšlení dítěte ... snad na dětství zapoměli? Asi ...

Milovala jsem spoustu věcí - kreslení, rocházky se psem ... a od všeho se nechávala snadno odradit ... stačilo jen slovíčko. Asi to mám v povaze? Nechávat se ovlivňovat?

Ať se doma snažili, jak nejlépe uměli, nedokázali mě naplnit. Realizovala jsem se tedy ve škole. Tu jsem milovala ze všeho nejvíc. Učení bylo mé hobby a já bývala zklamaná, když mi paní učitelka dala jinou známku než jedničku. Naštěstí to bylo výjimečně. Jediné co mi na škole vadilo byli moji divní spolužáci. Posmívali se mi. Přiznala jsem to sobě a jiným až po letech ... Bohužel?

Vzpomínám, měla jsem tehdy nejlepší kamarádku, která byla mou oporou. Hrávali jsme si spolu ... ale obava, že prozradí rodičům něco, co by se k jejich uším dostat nemělo, byla větší než naše kamarádství. Takže jsem se jí s mými nejskrytějšími myšlenkami moc nesvěřovala ... lidi ve vší své touze zavděčit se, prozradí cokoliv ... o tom to tehdy ale nebylo ... Byly jsme přeci děti - nevinné, nechápavé k problémům dospělých. Oni nás přece také nechápali. Byly jsme ještě děti, které nemají rozum. Které se mají stát věrnými kopiemi svých rodičů. Mají být poslušné nebo budou potrestány. Mí rodiče nebyli zlí, milovali mě a stále mě milujou, jen byli mladí, nezkušení nebo snad nevybouření? Co mohli vědět o mě? O dítěti? Starali se jen o sebe, tak mi to připadalo ... a pak o mladší ségru. Asi jsem opravdu sobec nebo mi to okolí namluvilo? Měli mě rádi, věnovali se mi ... Zůstaly mi hezké vzpomínky.

Ale jako dítě jsem mívala pocit, že jsem se narodila do cizí rodiny. Je to normální? Přesto je miluju nade vše. A oni nedokázali pochopit mé podání lásky. Já jen potřebovala svůj prostor, svůj vzduch, své hračky, svou pozornost a oni to nedokázali pochopit a já také ne ... Byla jsem dítě. Nechávali mě růst a občas mi zastřihli křídla. Občas mě okřikli, často se mi věnovali, ale ne tak, jak bych chtěla já ... Měla jsem se vlastně dobře. Mohla jsem mít rodiče, kteří by mě týrali. Já měla mladé rodiče. Tehdy jsem nedokázala pochopit mezi těmito dvěma pojmy rozdíl. Dnes vím, měla jsem se dobře.

Tehdy jsem si nedokázala představit, že najdu manžela ... že budu jednou velká, že budu máma a budu mít k sobě nějakého "tátu". A také děti. Později jsem měla pocity méněcennosti, že se pro mě nikdo nenajde ... občas to mám i dnes. Mí rodiče, když si to zpětně uvědomím, mě nenaučili mít se ráda taková jaká jsem. Být sebevědomá. Uměli to vůbec? Mohli vůbec za to? Asi ne. Musela jsem se opět spolehnout sama na sebe. Začít dřít. Toužila jsem po tom, abych se měla ráda. Toužila jsem po pochopení. Sebevědomí ....

Bojím se samoty a zároveň mám strach z lidí ... Jsou zlí? Je to osud? Kdo za to vše může? A tak bych mohla pokračovat dál a dál ....