Můj život dle vyprávění začal v Bratislavě na dovolené. Byla jsem dvě buňky. Matky vajíčko a otce nejrychlejší spermie. Můj život nějak pokračoval, nepamatuji si, co se dělo, znám pouze z vyprávění. Můj otec pil, a to pil až do agresivní nálady a nešetřil fackami a kopanci. Nechci si stěžovat. Chci to jen zpracovat. V psychóze jsem zažila pocit osamoceného vajíčka, což byl děsivý pocit. Matka nejen fyzicky trpěla, ale určitě i psychicky. Zatím není vědecky doloženo, jak je to s přenosem pocitů na dítě v břichu, ale myslím si, že to ovlivnilo dost mou psychiku. Vzpamatovávám se z toho až doteď.
Můj
porod dle vyprávění nebyl žádná slast. Šla jsem nohama napřed a tahali mě kleštěmi.
Byla to má obrana? Před vnějším světem, kdy jsem se nechtěla narodit. Ale
narodila jsem se celkem v pořádku. Až do doby, kdy máma si všimla, že
koukám do blba – zajímalo by mě na co jsem jako 4 měsíční miminko hleděla. Diagnóza
epilepsie. Naštěstí nikdy nebyl záchvat.
Pak se
máma odstěhovala k otčímovi, kterému jsem začala po asi krátké době říkat
táta. Nepamatuji si. Utkvěla mi v hlavě vzpomínka, kdy otčímova matka, má
nevlastní babička, mi neustále vyprávěla, že jsem pomazala zeď výkaly. Děsí mě
to. Avšak prý je to normální.
První
vzpomínka je z roku 1991 kdy dědu odváželi do nemocnice. Nesli ho na židli
a tehdy jsem ho viděla naposledy.
Další
traumatická vzpomínka je ze školky, mohlo mi být tak pět. Bála jsem se, zeptat
učitelky, zdali mohu na WC a počůrala jsem se do postele. Byla to zlá paní
učitelka.
Tehdy
jsem začala vnímat, že jsem jiná. Jiná v tom smyslu, že jsem měla problém
s řečí. Tzv. šišlala jsem. Děti se mi smály. Pokračovalo to až … nevím
přesně, protože když už se mě nesmáli, že jsem ušišlaná, tak si mě vybrali
kluci, že jsem ošklivá a já se neuměla bránit.
V té
době, píšu to takhle poprvé a nechci se zatím více rozepisovat, protože o
mrtvých se má mluvit v dobrém, ale otčím se mě snažil sexuálně zneužívat.
Naštěstí se mi podařilo ubránit své tělo a krom špatných vzpomínek … asi nemám
trauma. Nebo mám? Mám problém s odpuštěním otčímovi a mamince.
Ne,
vážně nechci, aby mě někdo litoval.
Pak –
mi bylo skoro 12 a chtěla jsem se zabít. Místo soucitu jsem se však cítila
opuštěná a nepochopená. Doktor jen konstatoval, že mám nemocný mozek. Mé první
setkání s psychiatrem. Poslal mě na prázdniny do Opavy. Jo, bylo tam
krásně. Konečně jsem byla oblíbená.
Pak
byla bouřlivá puberta, nějaké zkraty, kvůli kterým se se mnou nevlastní matka
nebaví a nebavil se se mnou ani otec. Ano, lituji toho.
Pak
byla střední škola – byla jsem na okraji kolektivu, přesto asi celkem spokojená.
Byla jsem mimo domov. Mimo to, jak otčím začal pít tvrdý alkohol a začal se
chovat nehezky ke své rodině. Alkohol je metla lidstva.
Pak
jsem jela do Prahy, dva roky jsem žila sama, užívala si bohémského života a
byla velmi spokojená. Jenže jsem se chtěla dostat ještě výš a chtěla jsem si
splnit svůj sen. Ve 22 jsem odjela do Anglie a tam se zhroutila. Dostala
diagnózu. Za to, že jsem bojovala o svou duši.
Schizofrenie
mi však otevřela nové obzory a myslím, že bych byla ráda, kdybych jí už nepotřebovala.
Možná to
zní, že tam není žádný optimismus, ale jo, přežila jsem a žiji celkem spokojeně
dál. Nikdo neměj o mě strach :-)